ECLI:CZ:US:2001:4.US.60.01
sp. zn. IV. ÚS 60/01
Usnesení
IV ÚS 60/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti M.H., zastoupeného JUDr. V.J., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2000, čj. 22 Ca 52/2000, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst.1, čl. 11 odst.5 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí FŘ ze dne 10. 12. 1999, čj. 6398/110/99/Vo, jíž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí F.ú. ze dne 3. 9. 1999, čj. 123669/99/384913/6279.
Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 52/2000, a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti Ústavní soud ověřil, že výměrem finančního úřadu byla stěžovateli na základě daňové kontroly, kterou bylo zjištěno, že stěžovatel snížil daňový základ za rok 1997 o Kč 78,579.804,- doměřena daň z příjmu, který získal z prodeje pozemků společnosti H. Uvedené pozemky v ceně 189.000,- Kč na něj převedl PF ČR, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené stěžovatelem dle ustanovení §524 obč. zákona s oprávněnými osobami postoupením jejich nároku na vydání jiného pozemku podle §11 odst. 2 zák. č.229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 229/1991 Sb.). (Oprávněným osobám vznikl nárok na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu na základě rozhodnutí Magistrátu - pozemkového úřadu).
Finanční ředitelství odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru zamítlo s odůvodněním, že stěžovatel získal nárok na vydání pozemku podle ustanovení občanského zákoníku a nikoliv na základě ustanovení §33a zákona č. 229/1991 Sb., a nemá tedy postavení oprávněné osoby ve smyslu citovaného zákona, které by ho opravňovalo k osvobození daně z příjmu z prodeje nemovitosti dle ustanovení §4 odst. 1 písm. g) zákona č. 586/1992 Sb.
Krajský soud žalobu stěžovatele, kterou se domáhal přezkoumání rozhodnutí finančního ředitelství, a ve které dovozoval, že má postavení oprávněné osoby ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., a má proto nárok na osvobození od daně z příjmu z prodeje takové nemovitosti, napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na stanovisko Nejvyššího soudu ČR, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 16/96, z něhož vyplývá, že bezúplatné převedení pozemků ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. nelze podřadit pod ustanovení §33a citovaného zákona o smluvním převodu pohledávek na poskytnutí náhrady, tj na případy, kdy má nabyvatel postavení oprávněné osoby. Dle krajského soudu argumentace Nejvyššího soudu ČR je přesvědčivá a logická, podložená tím, že ustanovení §11 citovaného zákona je zařazeno mimo ustanovení věnovaná náhradám. Zákon tak přiznává postavení oprávněné osoby, jen když nabyvatel smluvně nabyl nárok na poskytnutí náhrady dle tohoto zákona, což však není případ poskytnutí jiného pozemku podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Z hlediska možnosti osvobození od daně z příjmu z prodeje nemovitosti dle ustanovení §4 odst. 1 písm. g) zákona č. 586/1992 Sb.(dle kterého jsou osvobozeny ... příjmy z prodeje nemovitostí vydaných podle zvláštních předpisů...) pak bylo rozhodující posouzení, zda lze uvedenou nemovitost považovat za vydanou podle zvláštních předpisů. Ze zákona č. 229/1991 Sb. vyplývá, že pokud oprávněné osobě nelze vydat nemovitost pro některou ze zákonem stanovených překážek, jsou jí z vlastnictví státu převedeny Pozemkovým úřadem ČR jiné pozemky postupem dle §8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb. (případně poskytnuta náhrada v penězích). Okruh oprávněných osob je taxativně stanoven v ustanovení §4 zákona č. 229/1991 Sb. Za oprávněné osoby proto mohou být považovány jen osoby, kterým na základě pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu vznikl nárok na bezúplatný převod jiných pozemků. Z uvedeného dle názoru soudu jednoznačně vyplývá, že k převodu pozemku ve smyslu citovaného ustanovení dochází jen tehdy, nabývá-li pozemek oprávněná osoba dle ustanovení §4 zákona č. 229/1991 Sb. Za takovou osobu však nelze považovat stěžovatele, kterému nárok na převedení pozemku vznikl na základě smlouvy o postoupení pohledávky, uzavřené s oprávněnými osobami. Stěžovatel tak sice nemovitost nabyl od Pozemkového fondu ČR, nikoliv však jako oprávněná osoba na základě uplatněného restitučního nároku, nýbrž na základě jiného právního titulu, tedy singulární sukcesí. S tímto závěrem koresponduje i výklad ustanovení §4 odst. 1 písm. g) zákona č. 586/1992 Sb., dle kterého jsou od daně z příjmu osvobozeny příjmy, které ve skutečnosti nepředstavují rozšíření majetku daňového subjektu, ale jedná se o nápravu majetkových křivd utrpěných v minulosti.
V ústavní stížnosti, směřující proti uvedenému rozhodnutí krajského soudu, stěžovatel v podstatě uvádí, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 23. 12. 1996 je ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. při správné aplikaci ustanovení §33a odst. 1 tohoto zákona osobou oprávněnou vůči státu, neboť zákonodárce umožnil postoupení daných nároků, když uvedl, že nabyvatel nároku má postavení oprávněné osoby podle tohoto zákona a podle zákona, čímž vyjádřil, že postavení nositelů je rovnocenné. Pokud by zákonodárce chtěl učinit nějakou výjimku, učinil by tak pozitivní úpravou. Podobnou změnu však za něj nemůže činit výkladem správní orgán ani Nejvyšší soud ČR. Odkazem na nabytí pozemku na základě smlouvy dle §524 a násl. obč.zák. a dovozováním z této skutečnosti toho, že nemovitosti nebyly nabyty na základě zvláštního předpisu, ale obecného, považuje stěžovatel za účelové zaměňování titulu nabytí nemovitosti s právní formou nabytí nároku na tuto nemovitost. Soud nereflektoval tu skutečnost, že nabyvatel určitého nároku tento nárok uplatňuje podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., tzn. bez dalšího už jako osoba oprávněná (jiná osoba není vůči pozemkovému fondu legitimována a o jiné osobě s nárokem vůči fondu se citované ustanovení nezmiňuje). Teprve na základě uplatněného nároku dochází k převodu do vlastnictví oprávněné osoby. Tento převod je převodem dle zák. č.229/1991 a jím se realizuje vydání nemovitosti. Vzhledem k tomu, že ust. §4 odst. 1 písm. g) zák. č.586/1992 Sb. váže podmínku osvobození daně z příjmu k režimu vydání nemovitosti nemůže jakýkoliv subjekt měnit zákonné ustanovení tak, že režim vydání znamená dle jeho názoru režim formy postoupení nároku, jež danému postoupení předchází a musí předcházet. Dle jeho názoru v právním státě nesmí soud napravovat případná pochybení zákonodárce při formulaci předpisů interpretací, která změní ústavně konformní, ale z pohledu státní moci nevýhodný text právního předpisu.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl obdobnou argumentaci jako v odůvodnění svého rozhodnutí, zdůraznil, že stěžovatel nemohl mít postavení oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., když ustanovení §33a citovaného zákona, na které stěžovatel poukazuje, představuje pouze výjimku, která se týká jen případů v tomto ustanovení uvedených.
Vedlejší účastník se svého postavení dle ustanovení §28 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vzdal.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl .83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými "zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95). Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
V tomto smyslu Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná. Z porovnání obsahu žalobního návrhu a ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel uplatňuje tytéž argumenty jako v řízení před krajským soudem, se kterými se tento soud odpovídajícím způsobem vypořádal, a stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance.
Na rozdíl od stěžovatele Ústavní soud považuje závěry, uvedené v napadeném rozhodnutí, za ústavně konformní, odpovídající záměrům zákonodárce při tvorbě zákona o dani z příjmu. Z koncepce ustanovení §4 odst. 1 písm. g) zákona o dani z příjmu (ostatně přijatého i účinného dříve, než bylo ustanovení §33 a do zákona o půdě zařazeno) pak dle názoru Ústavního soudu vyplývá zřejmý úmysl zákonodárce přiznat osvobození od daně z příjmu skutečně jen osobám dříve postiženým, kterým byl jejich majetek navrácen a nikoliv osobám dalším. Za nemovitosti vydávané podle zvláštního předpisu, tak jak je má na mysli ustanovení §4 odst. 1 písm. g) zákona č. 586/1992 Sb., je proto nutno považovat nemovitosti vydávané oprávněným osobám na základě právní skutečnosti, jejímž smyslem bylo odstranění způsobených majetkových křivd a nikoliv nemovitosti, vydané z jiného již odvozeného titulu.
Zvýše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení čl. 4 a čl. 11 odst.1 a 5 Listiny základních práv a svobod, neboť v uložení daňové povinnosti, jako výsledku pro stěžovatele nepříznivého rozhodnutí, nelze spatřovat porušení základního práva, chráněného Listinou základních práv a svobod. Dle názoru Ústavního soudu výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona 229/1991 Sb. a zákona č. 586/1992 Sb. byl proveden v mezích zákona ústavně konformním způsobem a napadené rozhodnutí soudu, které je výrazem soudcovské nezávislosti, nelze proto považovat za protiústavní.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny základních práv a svobod a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu