ECLI:CZ:US:2001:4.US.615.2000
sp. zn. IV. ÚS 615/2000
Usnesení
IV.ÚS 6I5 / 2000
Č E S K Á REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního sou d u
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové. ve věci ústavní stížnosti M., zastoupené advokátkou JUDr. Z.K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 2. 2000, č.j. 12 Co 462/98-110 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 1996, č.j. 17 C 215/95-82, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a města O., zastoupeného JUDr. P.K., jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 16. 10. 2000 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 2. 2000. č.j. 12 Co 462/98-110 a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 1996, č.j. 17 C 215/95-82, kterými byl pravomocně zamítnul její návrh na určení, že je vlastníkem nemovitosti, tj. domu s pozemky p.č. 248, zast. pl., p.č. 249, zahrada a p.č. 250, zahrada, zapsaných jako vlastnictví města O., na LV 10001, v katastru nemovitostí pro obec O., k.ú. S. Obecné soudy takto rozhodly, když dospěly ke shodnému závěru, že stěžovatelka dostatečně neprokázala stav tísně svého právního předchůdce při tzv. dobrovolném rozpuštění M. v roce 1952 a že následná dispozice s nemovitým majetkem této M. ze strany orgánu státní správy byla v souladu se zákonem.
IV.US 615/2000
Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (Listina). Uvedla, že jako spolek, na který se nevztahuje žádný z restitučních zákonů, v řízení u obecných soudů se domáhala určení svého vlastnického práva a jeho ochrany podle občanského zákoníku, neboť je právním nástupcem původní M., založené dne 22. 12. 1923. Fakt "dobrovolné likvidace" původní M., který byl důvodem k následné dispozici s jejím majetkem ze strany státu, při absenci usnesení či zápisu ze schůze tohoto spolku z 21. 4. 1952, kdy mělo údajně dojít k této dobrovolné likvidaci, vyplývá pouze z výměru JNV z 3. 6. 1952, adresovaného bývalému předsedovi spolku, v němž tento správní orgán bere na vědomí oznámení předsedy spolku z 24. 4. 1952 o údajné dobrovolné likvidaci spolku. Z výměru KNV z 9. 7. 1952, adresovaného témuž předsedovi spolku, se pak pouze podává, že tento orgán zamítl odvolání M. proti výše uvedenému výměru JNV, jímž, bylo rozhodnuto i o dispozici s majetkem spolku.
Stěžovatelka obecným soudům vytkla, že při hodnocení výše uvedených důkazů se řádně nevypořádaly s dalšími důkazy, zejména s výpovědí posledního žijícího člena výboru bývalé M. A.V., který před soudem I. stupně potvrdil, že v roce 1952 byl vyvíjen silný nátlak státu na všechny náboženské spolky a organizace, aby ukončily svoji činnost, a že M., žádným oficiálním způsobem svoji činnost neukončila. Odvolací soud nevyvodil závěry z dohledané a soudu předložené části korespondence mezi bývalým KNV a S.ú., týkající se likvidace M. a označované jako tajné". Tato korespondence, v kontextu s dalšími důkazy, časovou souvislostí, obecně známým nátlakem státu na církevní spolky, návazností na předchozí násilné a uvězněním končící jednání orgánů státu a Státní bezpečnosti vůči kněžím proboštského poutního chrámu N. na S., u něhož spolek působil, potvrzuje, že případné usnesení spolku o vlastní likvidaci bylo učiněno v tísni pod zorným úhlem politického nátlaku období totality, tedy za okolností, které nejsou obvyklé v každém demokratickém a právním státě, tedy absolutně neplatné, přičemž poukázala na závěr vyslovený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. US 296/06.
Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy nedostály zákonným a ústavním příkazům vyplývajícím z čl. 36 odst. 1 Listiny a §153 odst. 1. §132 a §157 odst. 2 o.s.ř. Z odůvodnění jejich rozhodnutí nejenom nelze zjistit, na základě čeho dospěly k závěru o nutnosti aplikovat při posuzování dispozic státu s majetkem spolku stanovisko S.ú., na které odkazoval dopis Ministerstva vnitra ČR z 9. 4. 1952 adresovaný KNV, ale nerespektováním znění stanov původního spolku (čl. 15) a nesprávným a nelogickým výkladem §5 odst . 3 vyhl. MV č. 320/1951 Ú.1., dospěly k nesprávnému závěru o legálnosti těchto úkonů státu.
Uvedené stanovisko je v rozporu se zákonem, neboť nikdy nemohlo suplovat právní předpis předpokládaný ust. §9 zák.č. 68/1951 Sb. Tímto právním předpisem byla vyhl. MV č. 320/1951 U.1., která však v §5 odst. 3 umožňovala orgánu státní správy - ONV učinit opatření o majetku spolku, aniž by byl vázán jeho stanovami, pouze v případě, že spolek rozpustil ONV, nikoliv tedy za situace, kdy spolek sám ukončil činnost, jak tomu (byť v tísni) bylo v posuzovaném případě.
Na základě uvedených skutečností stěžovatelka tvrdí, že z odůvodnění napadených rozsudků nevyplývá (srozumitelně a zřetelně) vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, že tyto závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, že z nich v logické či jiné možné interpretaci odůvodněni rozhodnutí nevyplývají, a že jsou proto v rozporu se zásadami vyjádřenými zejména v čl. 36 odst. 1 Listiny a s čl. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"), přičemž poukázala na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. US 271/06.
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj.uvedl, že soudy obou stupňů zaujaly v souladu s provedenými důkazy stanovisko, že na schůzi představenstva spolku M. konané dne 21. 4. 1952. se představenstvo usneslo na dobrovolné likvidaci spolku, což bylo následně oznámeno JNV, který toto vzal na vědomí a výměrem ze dne 3. 6. 1952 rozhodl o připadnutí nemovitého majetku státu s odkazem na rozhodnutí S.ú., které je patrné z dopisu Ministerstva vnitra v Praze ze dne 9. 4. 1952, kde se obecně hovoří o odevzdání nemovitého majetku likvidovaných katolických spolků zásadně státu. Ačkoliv čl. 15 stanov upravoval v případě rozejití nebo rozpuštění spolku přechod celého jeho jmění do vlastnictví Proboštského poutního chrámu N., nabyl dnem 1. 10. 1951 účinnosti zákon č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních, který přímo odkazoval na úpravu, která bude provedena Ministerstvem vnitra, v dohodě se zúčastněnými ústředními orgány, obecným právním předpisem. Tímto předpisem pak byla vyhláška Ministerstva vnitra č. 320 ze dne 20. 9. 1951, o dobrovolných organizacích a shromážděních, uveřejněná v Úředním listu I. - částka 105, kde v §5 byla svěřena pravomoc k opatřením o majetku spolku, a to aniž by byl vázán jeho stanovami, příslušnému ONV. V návaznosti na příslušnou tehdy platnou právní úpravu a obsah předložených listinných důkazů pak krajský soud dospěl k závěru, že ve vztahu k dobrovolné likvidaci spolku M. nebyl ve smyslu §37 zák.č. 141/1950 Sb., jednak prokázán stav tísně v souvislosti s dobrovolnou likvidací spolku, přičemž nebylo ani prokázáno, že postup správních orgánů, v jehož důsledku došlo k přechodu nemovitého majetku právního předchůdce stěžovatele na stát, je podle §36 odst. 1 téhož zákona pro rozpor se zákonem nebo obecným zájmem neplatný, a návrh stěžovatelky byl proto zamítnut.
Závěrem krajský soud uvedl, že na svých právních závěrech trvá a navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta. Současně sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání ve věci.
Město O., jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že i nadále je přesvědčeno, že návrh není důvodný a nebylo a není mu možno vyhovět. Ztotožňuje se se závěry soudů obou stupňů, že se stěžovatelce v řízení nepodařilo prokázat, že rozpuštění právního předchůdce stěžovatelky dnem 21. 4. 1952 bylo absolutně neplatné, stejně jako další dispozice státu s majetkem zaniklého spolku. Ani ústavní stížnost neobsahuje v tomto směru žádná nová tvrzení a nenavrhuje ani nepředkládá žádné důkazy. Pokud jde o zánik původního spolku rozhodnutím jeho představenstva ze dne 21. 4. 1952, pak přestože se nepodařilo nalézt zápis z tohoto jednání představenstva, z výměru JNV ze dne 3. 6. 1952 a z dalších předložených listin vyplývá, že takové rozhodnutí skutečně představenstvo učinilo a řádně ho oznámilo příslušným orgánům. Zcela zřejmě šlo jen o formální završení zániku spolku, který, jak vyplynulo ze svědeckých výpovědí, v té době již několik let nevykonávat žádnou činnost a existoval jen právně. Pokud je stěžovatelkou tvrzena absolutní neplatnost rozpuštění spolku z toho důvodu, že mělo být provedeno pod nátlakem, v tísni a nedobrovolně, pak k tomu nepředložil žádné důkazy. Pokud se v tomto směru stěžovatelka dovolává obecně známých okolností panujících za komunistického režimu a vedoucích k zániku různých spolků, sdružení a organizací, pak uznání neplatnosti zániku spolku v tomto případě by znamenalo judikát pro uznání neplatnosti mnoha jiných právních úkonů zdoby komunismu, tedy zdoby nesvobody. Náš právní řád ovšem po roce 1989 uznal právní předpisy zdoby komunismu za platné, stejně jako úkony podle nich provedené. Pouze restituční zákony vymezily případy křivd, které by měly být zmírněny či napraveny způsobem v restitučních zákonech uvedeným, ovšem nikoliv s retroaktivními účinky, žádný z restitučních zákonů se přitom na tento případ M. nevztahuje. V této souvislosti připomnělo usnesení Vlády ČR č. 498 ze dne 25. 9. 1996, o bezúplatném převodu vymezeného nemovitého majetku církevním právnickým osobám ke zmírnění některých majetkových křivd způsobených těmto subjektům, a usnesení Vlády č. 381 ze dne 25. 6. 1997, ze kterých vyplývá, že likvidace majetku M. nebyla případem ojedinělým či jinak specifickým.
Město O. dále uvedlo, že nesouhlasí s námitkou stěžovatelky o absolutní neplatnosti výměrů JNV ze dne 3. 6. 1952 a KNV ze dne 9. 7. 1952,
IV.US 615/2000
jimiž bylo rozhodnuto o připadnutí majetku zaniklé M. státu, a zcela se ztotožňuje s argumentací soudů o věci rozhodujících. Správní orgány rozhodovaly v souladu se zákonem č. 68/1951 Sb., vyhláškou č. 320/1951 U.1. a zásadním stanoviskem S.ú. v P. ohledně odevzdání nemovitého majetku likvidovaných katolických spolků státu. Závěrem navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Olomouc, sp. zn. 17 C 215/95, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené, je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Především pokud jde o námitky, že napadeným rozsudky byla porušena ústavně zaručená vlastnická práva stěžovatelky. Ústavní soud v souladu se svojí dosavadní judikaturou, uvádí, že pokud je článkem 11 odst. 1 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně. Rozumí se pak samo sebou, že pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva jako takového má být teprve zjištěna nebo takové právo samo má být konstituováno, ústavně chráněn není.
Pokud jde o námitku, že otázku platnosti právních úkonů je třeba posuzovat s přihlédnutím k poměrům panujícím obecně v komunistickém režimu, je třeba vzít především v úvahu, že tento objektivní a nepochybný stav věcí našel vyjádření v restitučních předpisech.
Částečnou nápravu křivd způsobených protiprávním komunistickým režimem tedy upravují specielní restituční zákony, a pokud žádný z těchto restitučních zákonů na věc stěžovatelky nedopadá, je Ustavní soud toho názoru, že absenci politické vůle Parlamentu ČR řešil specielními zákony nápravu majetkových křivd způsobených spolkům, jako je stěžovatelka, nemůže nahrazovat jakýmsi přezkumem "ústavnosti" právních či faktických aktů orgánů veřejné moci, k nimž došlo v rozhodném období. Správní orgány ani soudy nejsou oprávněny k přímým zásahům a k rušení pravomocných rozhodnutí z minulého období. Výjimečně však, ve věcech restitučních. Ústavní soud vyslovil názor, že pokud jde o správní akty přijaté v tzv. rozhodném období, jsou uvedené orgány oprávněny posuzovat dopad těchto rozhodnutí z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů, uvedených v restitučních předpisech (nález ve věci sp. zn. III. US 225/96, uveřejněný pod č. 18, svazek 7 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
O takovou restituční věc se však v případě stěžovatelky nejedná, přičemž Ustavní soud nesdílí názor, že závěry ve věcech restitučních nutno respektovat i při rozhodování o určovacích žalobách.
Ústavní soud, vědom si toho, že v rámci rozhodování o ústavních stížnostech "nepřehodnocuje" hodnocení důkazů jednou již provedené obecnými soudy, přešlo považuje za vhodné uvést, že nesdílí názor obecných soudů a vedlejšího účastníka, dle nichž v případě stěžovatelky se jednalo o "dobrovolné rozpuštění" spolku, bez jakéhokoliv nátlaku. Úmysl státní moci likvidovat náboženské spolky vyplývá z rady písemných důkazů shromážděných ve spise, např. z dopisu KNV ze dne 24. 3. 1950, adresovaného S.ú., ve věci evidence pozemkového majetku náboženských spolků (č.1.58 vyžádaného spisu), a jeho příloh, i z dopisu KNV ze dne 9. 12. 1952 (č.l. 69). Tato objektivní situace, jakož, i nesporné nejasnosti spojené s převodem předmětných nemovitostí na stát (dokumenty na č.l. 36 a 37 vyžádaného spisu) však nemohou vést k jinému závěru, než že újmy takto způsobené by bylo možné částečně zhojit pouze takovým způsobem, jaký např. zvolilo usnesení Vlády ČR č. 498 ze dne 25. 9. 1996, o bezúplatném převodu nemovitého majetku církevním právnickým osobám ke zmírnění některých majetkových křivd. Nedostatek této vůle moci zákonodárné či výkonné nemůže Ústavní soud nahradit způsobem, kterého se stěžovatelka domáhá.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. $ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2001
JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu