ECLI:CZ:US:2001:4.US.616.2000
sp. zn. IV. ÚS 616/2000
Usnesení
IV. ÚS 616/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti K. P., zastoupeného JUDr. J. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2000, čj. 22 Ca 509/99-14, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Finančního ředitelství v Ostravě se sídlem Na Jízdárně 3, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo zastaveno řízení o jím uplatněné žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 27. 9. 1999, čj. FŘ 3443/150/99, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu v Karviné ze dne 14. 4. 1999, čj. 23818/99/367910/0251, o zamítnutí žádosti o vrácení daňového přeplatku.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu, že rozhodnutí o vrácení daňového přeplatku má procesní charakter. Je přesvědčen, že zákonnost takového rozhodnutí podléhá přezkumné činnosti soudu, neboť napadené rozhodnutí finančního ředitelství má pro něj hmotněprávní účinky, protože se dotýká jeho subjektivního práva vlastnit majetek, za který lze považovat i peníze. Dle jeho názoru byl výklad ust. §248 odst. 2 o.s.ř. proveden natolik extenzivním způsobem, že jím došlo k porušení jeho základního práva obrátit se na soud s žádostí o přezkoumání rozhodnutí vydaného orgánem státní správy.
Stěžovatel dále namítá, že platební výměr Finančního úřadu v Karviné ze dne 14. 4. 1999, čj. 23818/99/367910/0251 (správně čj. FÚ 5969/912/1882/95 ze dne 6. 4. 1995), jímž mu byl vyměřen na rozdíl od daňového přiznání, ve kterém nárokoval nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, daňový nedoplatek, je neplatný, neboť platební výměr neobsahuje ve výroku předpis, na jehož základě bylo rozhodováno (§32 odst. 2 písm. d) zákona č. 337/1992 Sb.). Správce daně měl z úřední povinnosti ověřit neplatnost tohoto rozhodnutí, což však přes urgence stěžovatele neučinil.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Finanční ředitelství v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že provedeným řízením nebyl prokázán vznik daňového přeplatku, nebylo jednáno o daňové povinnosti stěžovatele či jeho vlastnických právech, a nemohlo proto k porušení vlastnických práv stěžovatele dojít. Stěžovatel si prostřednictvím ústavního práva chce zpětně otevřít možnost návratu do původního daňového řízení.
Z obsahu připojeného spisu Finančního úřadu v Karviné Ústavní soud zjistil, že platebním výměrem č. 03/95 čj. FÚ 5969/912/1882/95, ze dne 6. 4. 1995 (ve smyslu ust. 56 odst.1 písm. b) zák. č. 337/1992 Sb. opraveným rozhodnutím ze dne 15. 5. 1995, čj FÚ 8137/912/95), byla stěžovateli doměřena daň z přidané hodnoty ve výši 14.792,- Kč. Jeho odvolání bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 26.7.1995, čj. FŘ-2624/131/95, zamítnuto s odůvodněním, že správce daně neuznal nárok na odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 2 792 891,- Kč , neboť subjekt, který doklad vystavil, nebyl v době realizace obchodní transakce plátcem daně z přidané hodnoty. Rozhodnutím Ministerstva financí ČR ze dne 11. 2. 1997, čj. 392/47285/1996, nebylo k žádosti stěžovatele povoleno přezkoumání daňového rozhodnutí dle ust. §55b zák. č. 337/1992 Sb. s odůvodněním, že napadená rozhodnutí jsou v souladu s právními předpisy, nebylo prokázáno, že uvedená rozhodnutí se zakládají na podstatných vadách řízení a okolnosti nenasvědčují tomu, že došlo ke stanovení daně v nesprávné výši.
Rozhodnutím Finančního úřadu v Karviné ze dne 14. 4. 1999, čj. 23818/99/367910/0251, byla zamítnuta žádost stěžovatele o vrácení přeplatku ve výši 2 792 891,- Kč, uplatněná dle ustanovení §64 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb. s tím, že dle stavu osobního daňového účtu nebyl u správce daně evidován vratitelný přeplatek. Finanční ředitelství v Ostravě rozhodnutím ze dne 27. 9. 1999, čj. FŘ 3443/150/99, zamítlo odvolání stěžovatele a uvedlo, že daňový výměr, který by měl zakládat nárok na vracení přeplatku, jehož neplatnosti se stěžovatel dovolává a ohledně kterého zasílá žádosti o osvědčení neplatnosti, byl opraven rozhodnutím ze dne 15. 5. 1995 a potvrzen rozhodnutím finančního ředitelství, je tedy pravomocný a ve věci nebylo vyhověno ani uplatněnému návrhu na mimořádný opravný prostředek.
Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 509/99, Ústavní soud zjistil, že krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí finančního ředitelství z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek a dospěl k závěru, že se jedná o rozhodnutí, které je ve smyslu ust. §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. ze soudního přezkumu vyloučeno. V odůvodnění soud uvedl, že předmětem evidence příjmů, které vede správce daně, je zachycování daňových a platebních povinností, jejich úhrad nebo zániků a z toho vyplývajících daňových přeplatků a nedoplatků. Tyto údaje jsou evidovány na osobních účtech jednotlivých daňových poplatníků odděleně za každý druh daně (§62 odst. 1 zák .č. 337/1992 Sb.). Rozhoduje-li proto správce daně podle ust. §64 odst. 4 zák .č. 337/1992 Sb., jedná se o rozhodnutí procesní povahy, kterým není zasahováno do hmotněprávní sféry daňového subjektu, o jehož daňové povinnosti bylo rozhodnuto v jiném správním řízení. Soud dále uvedl, že námitkami ohledně vad platebního výměru č. 03/95, ze dne 6. 4. 1995, jež měly mít za následek neplatnost napadeného správního aktu, se nemohl zabývat, protože se jedná o rozhodnutí vydané v jiném správním řízení, které nesplňuje požadavky vyplývající z ust. 245 odst. 1 o.s.ř.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a dospěl k závěru, že není důvodná. Ústavní soud nejdříve považuje za nutné konstatovat, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( čl.83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a do jejich rozhodovací pravomoci je oprávněn zasahovat, pouze pokud by nepostupovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Podstatou ústavní stížnosti je sice polemika se závěry soudu ohledně přezkoumatelnosti rozhodnutí finančního orgánu o nevrácení daňového přeplatku ve správním soudnictví, avšak ze stěžovatelovy argumentace uplatňované jak v řízení před správními orgány a soudem, tak v ústavní stížnosti, vyplývá, že ve skutečnosti se stěžovatel domáhá zvrácení výsledků daňového řízení, ve kterém byl vydán platební výměr č. 03/95, čj. FÚ 5969/912/1882/95, ze dne 6. 4. 1995, v jehož důsledku mu nebyl uznán nárokovaný odpočet daně z přidané hodnoty právě ve výši požadovaných 2 792 891,- Kč. Uvedené rozhodnutí, jehož vady stěžovatel namítá i v ústavní stížnosti, však nebylo, jak již konstatoval krajský soud, předmětem projednávaného správního řízení a z tohoto důvodu se jím krajský soud nebyl oprávněn zabývat. Jak Ústavní soud ověřil z připojených spisů, platební výměr č. 03/95, jehož neplatnosti se stěžovatel dovolává, nabyl právní moci doručením zamítajícího rozhodnutí finanční ředitelství a nebyl ve stanovené lhůtě napaden správní žalobou. Je to však právě toto rozhodnutí, kterým bylo zasaženo do subjektivního práva stěžovatele a kterým se změnilo jeho hmotněprávní postavení ve smyslu ust. §244 odst. 3 o.s.ř. Možnosti soudního přezkumu tohoto rozhodnutí, o němž je stěžovatel přesvědčen, že trpí vadami natolik závažnými, že je neplatné, však stěžovatel nevyužil.
Ustanovení §64 zák .č. 337/1992 Sb. definuje pojem daňový přeplatek, dále určuje procesní postup správce daně v případech, kdy přeplatek vznikl, tj. jak s ním má být naloženo, a stanoví správci daně povinnost rozhodnout o něm předepsaným způsobem. Správce daně tedy při rozhodování o žádosti o vrácení přeplatku především vychází z evidence daňových přeplatků a nedoplatků daňového subjektu a v souladu s předepsanými pravidly rozhoduje o jeho dalším určení. Uvedené rozhodnutí však nelze považovat za rozhodnutí, kterým se zakládá či mění právo daňového subjektu, jinými slovy, tímto rozhodnutím nebyla stěžovateli uložena či změněna daňová povinnost, ale rozhodnutím učiněným v souladu s ust. §64 odst. 4 zák. č. 337/1992 Sb. bylo konstatováno, že ve věci není evidován daňový přeplatek. Z hlediska hmotného práva nedošlo v postavení stěžovatele k žádné změně a nijak se nezměnil právní stav, který zde byl před vydáním napadeného rozhodnutí. Hmotněprávní postavení daňového subjektu již bylo pravomocně vyřešeno v předchozích řízeních, kde byla věc meritorně přezkoumána. Z hlediska právní jistoty není proto možné odmítat procesní charakter rozhodnutí ve věci vydaného dle ust. §64 zák. č. 337/1992 Sb. a extenzivním výkladem umožňovat nové projednání pravomocně skončené věci.
Za této situace nelze v projednávaném případě rozhodnutí soudu, který posoudil napadená rozhodnutí finančních orgánů, jež v zamítavých výrocích s odkazem na specifikované pravomocné rozhodnutí konstatovaly, že na osobním účtu stěžovatele není evidován žádný přeplatek a nevyhověly žádosti o jeho vrácení, jako rozhodnutí procesního charakteru nepodléhající soudnímu přezkumu, považovat za rozhodnutí, jež by vybočilo z mezí ústavnosti.
Krajský soud v dané věci postupoval zcela v intencích příslušných ustanovení občanského soudního řádu a jeho postupem při projednávání napadených rozhodnutí nebylo stěžovateli odepřeno právo na soudní ochranu, či právo vlastnit majetek, neboť takové porušení práv nelze dovozovat pouze z neúspěchu ve sporu a navíc za situace, kdy stěžovatel nevyužil všech procesních prostředků poskytnutých mu právními předpisy k ochraně jeho práv.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny základních práv a svobod a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu