ECLI:CZ:US:2001:4.US.624.2000
sp. zn. IV. ÚS 624/2000
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Městské části - Praha D., zastoupené starostkou A. S., právně Mgr. J.P., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. července 2000, sp. zn. 30 Cdo 1206/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 19. října 2000 bylo Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručeno podání, doplněné ústavní stížností doručenou dne 30. října 2000. V ústavní stížnosti stěžovatelka napadla rozsudek dovolacího soudu, kterým bylo zamítnuto dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu.
V rámci řízení o určení vlastnického práva obce k pozemku, se stěžovatelka snažila dokázat, že předmětné nemovitosti na ni přešly na základě ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, když byly kumulativně splněny podmínky, že se jednalo o majetek, který náležel ČR, ke stanovenému datu měl právo hospodaření s ním právní předchůdce obce (městské části), a tento předchůdce s majetkem také hospodařil. Obecné soudy v průběhu řízení vzaly za prokázané pouze první dvě podmínky, třetí nikoliv.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí vadnost řízení před všemi stupni obecných soudů, kdy však výslovně napadá toliko poslední rozhodnutí v řízení ve věci. Stěžovatelka uvádí, že k dovolání navrhla jako nový důkaz stanovisko Ministerstva financí ČR k otázce pojmu hospodaření, který považovala za naprosto zásadní. Nejvyšší soud ČR však pochybil, když se v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nezabýval stěžovatelkou navrženým důkazem. Tím byla popřena zákonem stanovená zásada volného hodnocení důkazů, která neumožňuje soudu jen výběr z předložených důkazů, ale stanovuje povinnost hodnotit i důkazy odporující jiným. Vytýkala Nejvyššímu soudu ČR vadnost postupu, který považuje za protizákonný a jeho rozhodnutí za nepřezkoumatelné a neústavní.
Dále stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavních práv i v postupu soudu nalézacího a odvolacího.
Uvedeným postupem bylo stěžovatelce, dle jejího názoru, upřeno právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy právo domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého soudu, dále dle čl. 90 odst. 1 Ústavy ČR, neboť soudy neposkytly stanoveným způsobem ochranu jejím právům, a dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, podle kterého je soudce při svém rozhodování vázán zákonem. Současně stěžovatelka shledala i porušení práva na vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
K ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu dle ustanovení §42 odst. 4 zákona vyjádřil účastník řízení - Nejvyšší soud ČR, prostřednictvím předsedy senátu 30 Cdo, který plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a s ohledem na výtky uvedené v ústavní stížnosti poukázal, na ustanovení §243a odst. 2 o.s.ř., k otázce dokazování v dovolacím řízení. Současně uvedl, že dovolání vycházelo z dovolacího důvodu ve smyslu §241 odst. 3 lit. d) o.s.ř., v tehdy platném znění.
K věci si Ústavní soud vyžádal rovněž spis vedený ve věci před Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 24 C 74/95. Z uvedeného spisu jakož i z ostatních podkladů Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
S odkazem na vyjádření účastníka se Ústavní soud zabýval dovoláním, z jehož obsahu je zřejmé, že stěžovatelka v dovolání napadla dle ustanovení §241 odst. 3 o.s.ř., v tehdy platném znění, jako nesprávné právní posouzení zjištěných skutečností odvolacím soudem, zejména jím provedený výklad termínu "hospodaření" dle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.
Nejprve je Ústavní soud nucen konstatovat, že posouzení důvodnosti dovolání tak, jak je učinil Nejvyšší soud ČR, je plně v jeho kompetenci a Ústavnímu soudu nepřísluší přezkum takového závěru, pokud tímto rozhodnutím nedošlo k porušení některého ze základních práv chráněných ústavními zákony či mezinárodní smlouvou o lidských právech dle čl. 10 Ústavy ČR. V konkrétním případě však rozhodnutí dovolacího soudu takové vady nevykazuje.
Nejvyšší soud ČR při aplikaci §241 odst. 3 lit. d) o.s.ř., konstatoval, že možného porušení by se obecný soud mohl dopustit pouze tehdy, pokud by použil jiný právní předpis, než který měl být použit, popřípadě pokud by při aplikaci správného předpisu došlo k jeho špatnému vyložení. V daném případě však obecné soudy použily správný právní předpis, a při jeho výkladu vycházely i z nálezu Ústavního soudu, ze dne 29. listopadu 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, (viz. Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, str. 461), který o této problematice již jednal a vydal rozhodnutí, kterým jsou obecné soudy, stejně jako všechny ostatní orgány na základě čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR, vázány. Tento nález ostatně výslovně zmínil i Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí.
Ústavní soud konstatuje, že neshledal důvody odklonit se od svého právního názoru vyjádřeného v citovaném nálezu a v tomto směru je tedy nedůvodnost ústavní stížnosti zřejmá.
K otázce stěžovatelkou tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces tím, že Nejvyšší soud ČR nezhodnotil stěžovatelkou k dovolání přiložený důkaz, odkazuje Ústavní soud na znění §243a odst. 2 o.s.ř.
K tvrzení stěžovatelky o porušení práva na vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny, pak Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, kdy ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny chápe především jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného a existujícího. Pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence takového vlastnictví teprve zjištěna nebo dokonce konstituována, ústavně chráněn není a ani být nemůže.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem, proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 2. dubna 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu