ECLI:CZ:US:2001:4.US.630.2000
sp. zn. IV. ÚS 630/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti MUDr. P. Č., zastoupeného JUDr. H. V., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2000, č.j. 18 Co 172/2000-96 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 12. 1999, č.j. 16 C 11/97-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 24. 10. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2000, č.j. 18 Co 172/2000-96 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 12. 1999, č.j. 16 C 11/97-72, jimiž byla pravomocně zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel (žalobce A) společně s vedlejším účastníkem J. J. (žalobce B) domáhali, aby O. P. (žalovaná) vyklidila byt o kuchyni a dvou pokojích II. kategorie č. 11 ve 3. podlaží domu č.p. 275 v Praze 4, N. 9, a vyklizený žalobcům odevzdala do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta, když oba soudy dospěly ke shodnému názoru, že žalovaná bydlí v předmětném bytě na základě práva nájmu, které na ní ve smyslu §706 odst. 1 o.z. přešlo po smrti její babičky. Odvolací soud v závěru odůvodnění napadeného rozsudku připustil, že soud I. stupně nedal žalobcům dostatečnou možnost, aby se ústně vyjádřili k provedeným důkazům při jednání před soudem I. stupně dne 2. 12. 1999 a učinili závěrečný návrh před vyhlášením rozsudku, dle jeho názoru však nejde o takovou vadu řízení, která by měla za následek vadné rozhodnutí ve věci.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Je přesvědčen, že mezi skutkovými zjištěními obecných soudů na základě výpovědí svědků na straně jedné a mezi právnímu závěry napadených rozsudků, je nesoulad a proto pokládá napadená rozhodnutí za nezákonná. V odůvodnění ústavní stížnosti dále konkretizoval skutečnosti, v nichž spatřuje porušení svých základních práv. Oběma soudům vytkl, že neprovedly výslech jím navrhovaného (blíže neuvedeného) svědka a s tímto odmítnutím se v odůvodnění napadených rozsudků řádně nevypořádaly. Dále konstatoval výpovědi svědků a vyjádřil přesvědčení, že existuje rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich učiněnými a namítl, že mu před soudem I. stupně byla odňata možnost vyjádřit se ke všem důkazům, které byly provedeny.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že na svých právních závěrech trvá a v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku. Dále vyjádřil názor, že žalobci nevyužili řádných procesních prostředků k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v dovolacím řízení. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl, pokud nebude odmítnuta jako zřejmě neopodstatněná. Vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 16 C 11/97, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů obecnými soudy a s právními závěry z nich vyvozenými, přičemž argumentace ústavní stížnosti je v podstatné části shodná s argumentací obsaženou v odvolání. Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení otázky, zda obecnými soudy uskutečněným hodnocením důkazů, jež vyústilo ve vydání rozhodnutí, s nimiž se stěžovatel neztotožňuje, došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Pokud jde o polemiku stěžovatele ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy, Ústavní soud odkazuje na svoji obecně přístupnou judikaturou, z níž vyplývá, že, snad až na výjimečné případy, o který se v daném případě nejedná, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Stěžovateli nebylo odmítnuto právo na soudní ochranu, přičemž skutečnost, že nesdílí názor obecných soudů vyjádřený v napadených rozsudcích, sama o sobě nezakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Námitku stěžovatele, že obecné soudy neprovedly výslech jím navrhovaného svědka, nebylo možno přezkoumat z důvodu, že stěžovatel svědka v odůvodnění své stížnosti blíže nekonkretizoval.
Námitka stěžovatele ohledně procesních pochybení soudu I. stupně již byla uplatněna v odvolání stěžovatele a odvolací soud se v napadeném rozsudku s ní řádně vypořádal. Navíc mohl stěžovatel, měl-li zato, že mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, využít právo podal dovolání dle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., ve znění platném v době vydání rozsudku odvolacího soudu.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. 3. 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu