ECLI:CZ:US:2001:4.US.633.2000
sp. zn. IV. ÚS 633/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J. K., a V. K., zastoupených JUDr. V. K., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2000, č.j. 29 Cdo 602/2000-163 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1999, č.j. 23 Co 594/99-142, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 10. 2000 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2000, č.j. 29 Cdo 602/2000-163, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1999, č.j. 23 Co 594/99-142, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. 1. 1998, č.j. 5 C 138/97-35 tak, že žaloba o zaplacení smluvní pokuty ve výši 48.702,96 Kč se zamítá, a to s odůvodněním, že výše smluvní pokuty sjednaná účastníky nájemní smlouvy je v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. a neplatným právním úkonem ve smyslu §39 obč. zák. Stěžovatelé dále navrhli zrušit i cit. rozsudek Krajského soudu v Praze.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že napadenými rozsudky bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), když obecné soudy svým dosavadním postupem neposkytly ochranu jejich vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny. Uvedli, že ústavní stížnost podali v zájmu sjednocení rozhodovací činnosti soudů ČR, neboť Nejvyšší soud ČR v otázce předmětné sjednané smluvní pokuty rozhodoval již čtyřmi rozsudky, ovšem s rozdílnými právními závěry. V odůvodnění své stížnosti zrekapitulovali dosavadní průběh řízení a vyjádřili názor, že Krajský soud v Praze i Nejvyšší soud ČR nesprávně věc posoudily po stránce právní, když rozhodly tak, jak rozhodly, a vyjádřili nesouhlas s právním posouzení věci oběma soudy.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelé ve své stížnosti opakují to, co namítali v předchozích řízeních před soudem prvého stupně, před odvolacím soudem a v dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu. Poukázal na písemné odůvodnění napadeného rozsudku a závěrem uvedl, že netrvá na ústním jednání..
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Příbram, sp. zn. 5 C 138/97, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s právním posouzení jejich věci odvolacím a dovolacím soudem. Ústavní stížnost je tudíž jen nesouhlasem stěžovatelů se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovatelé se mýlí, pokud se domnívají, že úkolem Ústavního soudu je sjednocování judikatury obecných soudů, včetně judikatury Nejvyššího soudu ČR. Je to právě Nejvyšší soud ČR, kterému přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž novelizované ust. §27 a 27a zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, dává tomuto soudu dostatek instrumentů k plnění tohoto úkolu. Kromě toho šlo v dané věci o aplikaci korektivu "dobré mravy", což nepochybně je především pole volné úvahy obecných soudů směřující k dosažení ideje spravedlnosti. Ústavní soud neshledal tyto úvahy nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah.
Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelů o porušení jejich ústavně zaručeného práva na soudní ochranu jako zjevně neopodstatněné, když navíc toto tvrzení není doplněno podrobnější ústavněprávní argumentací.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. 2. 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu