ECLI:CZ:US:2001:4.US.634.01
sp. zn. IV. ÚS 634/01
Usnesení
IV. ÚS 634/01
Ústavní soud rozhodl dne 10. prosince 2001 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti M.F., zastoupeného JUDr. V.B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2001, čj. 10 To 161/01 - 1254, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2001, čj. 3 T 7/2001 - 1153, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že je ode dne 7. 12. 2000 vazebně stíhán pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 3 trestního zákona, jehož se měl dopustit formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Dne 23. 8. 2001 Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným usnesením zamítl stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby s odůvodněním, že důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a), b) nadále trvají, neboť je ohrožen vysokým trestem odnětí svobody a s ohledem na jeho kontakty v zahraničí je zde důvodná obava, že uprchne nebo se bude vyhýbat trestnímu stíhání a trestu, a dále, že by mohl působit na, v hlavním líčení dosud nevyslechnutého, svědka J.Š.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, avšak ještě před rozhodnutím odvolacího soudu v této věci požádal stěžovatel opět o propuštění z vazby, nicméně krajský soud odmítl o žádosti rozhodnout s poukazem na dosud nepravomocné usnesení ze dne 23. 8. 2001, když uplatněné důvody byly dle jeho názoru stejné, jako u předchozí žádosti o propuštění. Ačkoli bylo následně vrchnímu soudu doručeno doplnění stížnosti, nepřihlížel k novým okolnostem v řízení a rozhodoval podle stavu, v jakém bylo řízení přede dnem 11. 9. 2001, když potvrdil i vazební důvod podle §67 odst. 1 písm b), který však v již po tomto dni nebyl dán.
Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy svým postupem porušily ustanovení čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť dle jeho názoru neexistuje ani jeden z důvodů vazby zakotvených v ustanovení §67 odst. 1 trestního řádu. Co se týče vazebního důvodu dle §67 odst. 1 písm a) trestního řádu (útěková vazba), stěžovatel má za to, že jeho časté návštěvy a zázemí v SRN nelze považovat za skutečnost odůvodňující obavu, že by se v případě propuštění skrýval či uprchnul do zahraničí, a vyhýbal se tak trestnímu stíhání či trestu, a to přesto, že je ohrožen vysokým trestem odnětí svobody. Stěžovatel tvrdí, že možnost kdykoli opustit území ČR je jeho ústavně zaručeným právem a z realizace tohoto práva nelze dovozovat existenci vazebního důvodu, přičemž se dovolává rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 645/99 a III. ÚS 188/99. V této souvislosti stěžovatel rovněž připomíná, že dle novely trestního zákona účinné od 1. 1. 2002, jež posouvá hranici majetkových škod rozhodnou pro užití příslušné právní kvalifikace, je ohrožen nižší trestní sazbou, která by již dle dosavadní judikatury nutně neznamenala splnění pojmu "vysoký trest".
Pokud jde o vazební důvod dle §67 odst. 1 písm b) trestního řádu (koluzní vazba), stěžovatel má za to, že tento vazební důvod odpadl nejpozději provedením všech nezbytných výslechů soudem, tedy dne 11. 9. 2001, přičemž se stěžovatel domnívá, že tento důvod nebyl dán ani před tímto dnem, neboť odkaz na "dřívější činnost a charakter projednávané věci" nelze považovat za konkrétní skutečnost, ale jen pouhé obecné konstatování. V tomto smyslu stěžovatel opět odkazuje na druhé z výše uvedených rozhodnutí Ústavního soudu.
Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily rovněž ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to zejména proto, že vrchní soud jako soud odvolací rozhodoval dle stavu, který existoval v době vydání prvoinstančního rozhodnutí, a nebral v úvahu okolnosti, jež se od té doby změnily ve prospěch stěžovatele, a dále, že krajský soud odmítl rozhodovat o žádosti o propuštění z vazby podané dne 11. 9. 2001 s poukazem na své, dosud nepravomocné, rozhodnutí v téže věci a na údajně totožné důvody žádosti.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 3 T 7/2001, Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2001, čj. 3 T 7/2001 - 1153, byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby s odůvodněním, že i nadále trvají vazební důvody podle §67 odst. 1 písm. a), b) trestního řádu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou však Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 4. 10. 2001, čj. 10 To 161/01 - 1254, zamítl.
Ústavní soud považuje především za nutné zdůraznit, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový nespadá do soustavy obecných soudů, a nemůže tedy fungovat jako další instance této soustavy. Nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy a může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena základní práva a svobody stěžovatele zakotvené v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách dle čl. 10 Ústavy.
Stěžovatelovy námitky lze rozdělit do tří skupin. Jde o námitku proti obecnými soudy shledaným vazebním důvodům dle §67 odst. 1 písm a) trestního řádu, dále námitku proti vazebním důvodům dle písm. b) téhož ustanovení a námitku proti odmítnutí krajského soudu rozhodovat o stěžovatelem podané žádosti o propuštění z vazby ze dne 11. 9. 2001.
Co se týče první skupiny námitek, Ústavní soud přisvědčuje stěžovatelovu tvrzení, že důvod útěkové vazby nelze spatřovat v samotné skutečnosti, že stěžovatel může kdykoliv opustit území České republiky, neboť svoboda pohybu je ústavně zaručena (čl. 14 Listiny) a z důvodu realizace tohoto základního práva není možno dovozovat existenci uváděného vazebního důvodu. Obecné soudy však dovodily existenci vazebního důvodu dle §67 odst. 1 písm a) trestního řádu nikoli jen ze skutečnosti, že stěžovatel může kdykoli opustit území ČR, nýbrž i z toho, že má v zahraničí úzké kontakty a vazby a vzhledem k výši způsobené škody a výši trestu, kterým je ohrožen, existuje důvodná obava, že by v případě propuštění mohl těchto vazeb a kontaktů využít a uprchnout ke svým známým do zahraničí a tam se skrývat a vyhýbat se tak trestnímu stíhání a zejména trestu. Důvody útěkové vazby se tedy ve stěžovatelově případě neomezují na pouhou skutečnost, že by mohl opustit území ČR, ale přistupují k nim další konkrétní skutečnosti, které činí obavu, že se bude vyhýbat trestnímu stíhání a trestu, důvodnou.
Námitka týkající se nové úpravy hranic majetkových škod rozhodných pro užití příslušné právní kvalifikace, a tedy i výše případného trestu, je bezpředmětná, neboť tato nová úprava je účinná až od 1. 1. 2002 a do tohoto dne je nutno postupovat podle současné právní úpravy.
Námitce stěžovatele proti důvodům vazby koluzní Ústavní soud v jejím plném rozsahu přisvědčuje a konstatuje, že vrchní soud pochybil, když nevzal v úvahu skutečnost, že svědek J.Š. byl v hlavním líčení dne 11. 9. 2001 vyslechnut a pouze zopakoval důvody uvedené v napadeném rozhodnutí prvoinstančního soudu bez ohledu na změněné okolnosti stěžovatelova případu. Ústavní soud se proto stejně jako stěžovatel domnívá, že důvody koluzní vazby zanikly již zmíněného dne. Tato skutečnost však nemění nic na tom, že zde vzhledem k výše uvedenému existují důvody útěkové vazby a rozhodnutí obecných soudů o ponechání stěžovatele ve vazbě tedy jsou podložena zákonnými důvody a nezakládají jakékoli porušení základních práv a svobod stěžovatele.
Co se týče odmítnutí krajského soudu rozhodovat o stěžovatelem podané žádosti o propuštění z vazby ze dne 11. 9. 2001 a stěžovatelova návrhu, aby Ústavní soud přikázal krajskému soudu v této věci rozhodnout, konstatuje Ústavní soud, že v této věci již bylo rozhodnutí učiněno, a to usnesením Krajského soudu ze dne 19. 11. 2001, čj. 3 T 7/2001 - 1314.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebyla ústavně zaručená práva stěžovatele nijak dotčena. Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2001
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu