ECLI:CZ:US:2001:4.US.634.2000
sp. zn. IV. ÚS 634/2000
Usnesení
IV.ÚS 634/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti společnosti L., s.r.o., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze čj. 28 Ca 75/2000-48, ze dne 15. 8. 2000, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení jeho základních práv a svobod, chráněných čl. 4 odst 4, čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst.1 a odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě na přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 30. 12. 1999, čj. 6310/150/99, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání ve věci umožnění nahlédnutí do vyměřovacích pomůcek daňového spisu žalobce, a to s odůvodněním, že žaloba směřuje proti rozhodnutí procesní povahy, které je podle ustanovení 248 odst. 2 písm . e) o.s.ř. vyloučeno ze soudního přezkumu.
Z obsahu připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 75 /2000, Ústavní soud zjistil, že městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí o zastavení řízení konstatoval žalobní návrh a obsah vyjádření finančního ředitelství k uplatněné žalobě, ve kterém se uvádí, že oprávněnost použití pomůcek, průběh daňového řízení, a výše doměřené daně je u daně z přidané hodnoty předmětem samostatné žaloby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Ca 43/2000, a u daně z příjmů právnických osob je předmětem dosud nevyřízeného odvolání, podaného proti rozhodnutí finančního úřadu. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že mezi rozhodnutí procesní povahy je třeba zařadit i rozhodnutí o rozsahu, v němž bylo umožněno nahlédnout do daňového spisu. Uvedeným postupem bylo v průběhu daňového řízení rozhodnuto o žádosti daňového subjektu o nahlížení do daňového spisu, jde proto nepochybně o rozhodnutí, které není výsledkem daňového řízení a kterým není konečným způsobem zasahováno do práv a povinností daňového subjektu. Zákonnost postupu správních orgánů lze v rámci přezkumného soudního řízení přezkoumat pouze k žalobě podané proti konečnému rozhodnutí, tj. rozhodnutí o doměření daně.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že považuje neumožnění nahlédnutí do předmětných materiálů za nedůvodné, dle jeho názoru se zde soustřeďují materiály, které zasahují mimo jiné do jeho práva na respektování soukromého a rodinného života a obydlí a přitom toto zasahování neodpovídá naléhavé sociální potřebě a není přiměřené sledovanému legitimnímu cíli. Rozhodnutí o umožnění či neumožnění nahlédnutí do těchto materiálů závisí na volné úvaze správních orgánů omezené však §23 zákona č. 337/1992 Sb. Správní orgány ale o možném ohrožení zájmu jiného daňového subjektu či jiných osob, zúčastněných na daňovém řízení, neargumentovaly. Stěžovatel tvrdí, že se stal obětí porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, způsobeného pouhou existencí tajných opatření, neboť došlo k diametrálnímu rozdílu mezi údaji jím vykázanými v daňových přiznáních a údajích uváděnými finančním úřadem a finančním ředitelstvím. Dle jeho názoru nemůže obstát argumentace soudu o jiné žalobě, vedené u Městského soudu v Praze, neboť se zde přezkoumává oprávněnost použití pomůcek, průběh daňového řízení, a výše doměřené daně, ale neřeší se zde otázka umožnění nahlédnutí do předmětných pomůcek, aby bylo zjištěno, co se v utajované složce skrývá. Stěžovatel dále poukazuje na case-low štrasburských orgánů ES, týkající se pojmů soukromý život a obydlí, zasahování, tajná opatření apod.
Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že trvá na svém stanovisku, dle kterého se v daném případě jednalo o procesní rozhodnutí, které se netýkalo základních práv a svobod stěžovatele, a nejde proto o rozhodnutí, které by nemohlo být vyloučeno podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ze soudního přezkumu. Dle názoru soudu je nutno pojem "rozhodnutí správního orgánu" ve smyslu části páté hlavy druhé o.s.ř. chápat jako materiálně pravomocný a zpravidla i vykonatelný výsledek správního řízení o určité záležitosti zasahující konečným způsobem do práv a povinností žalobce.
Finanční ředitelství ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že v žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Ca 43/2000, týkající se daně z přidané hodnoty podle pomůcek, o které dosud není rozhodnuto, je obsažena i námitka o neumožnění nahlédnutí do části spisu o použitých pomůckách a dále sdělilo, že ve věci stanovení daně z příjmů právnických osob za rok 1997 podle pomůcek bylo odvolání stěžovatele finančním ředitelstvím zamítnuto, přičemž dosud neuplynula lhůta pro případné uplatnění soudní žaloby.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně konstatuje, že mu postupem soudu bylo znemožněno právo na projednání věci před soudem, aniž by však zpochybňoval závěr soudu, dle kterého bylo žalobou napadeno procesní rozhodnutí správního orgánu a dále polemizuje s důvody vedoucí finanční orgány k tomu, že mu neumožnily nahlédnout do spisu obsahujícího pomůcky, na jejichž základě došlo ke stanovení daně.
Ústavní soud má za to, že Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí a vyjádření k ústavní stížnosti zcela případně a výstižně specifikoval charakter rozhodnutí správního orgánu o rozsahu, v jakém bylo stěžovateli umožněno nahlédnout do spisu, tj. jako rozhodnutí procesní povahy, kterým se nemění hmotněprávní postavení účastníka řízení, a kterým tedy nemůže konečným způsobem dojít k dotčení základních práv a svobod účastníka řízení.
Pokud jde o další námitky stěžovatele, Ústavní soud pro úplnost uvádí, že dle ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. daňový subjekt není oprávněn nahlížet do úřední korespondence s jinými státními orgány, do rejstříku, pomůcek, zápisů a rozhodnutí sloužících výlučně pro potřeby správce daně a dalších podkladů, do nichž nelze umožnit nahlédnutí s ohledem na povinnost zachovat v tajnosti poměry jiných daňových subjektů. Pouze není-li ohrožen zájem jiného daňového subjektu nebo jiných osob zúčastněných na daňovém řízení, může správce daně, v odůvodněných případech nutných pro další průběh daňového, řízení povolit nahlédnutí i do těchto písemností. Důvody tohoto nahlédnutí uvede vždy výslovně v úředním záznamu.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že správce daně není automaticky povinen sdělovat obsah pomůcek, které si opatřil bez součinnosti s daňovým subjektem a které sloužily ke stanovení daňové povinnosti. Rovněž není povinen vysvětlovat, tak jak mylně dovozuje stěžovatel, z jakých důvodů neumožnil nahlédnutí do předmětných materiálů, ale naopak by musel řádně zdůvodňovat, proč tak v mimořádném případě učinil.
V ustanovení §46 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. pak je dáno, že pokud je základ daně nebo daň stanovena odchylně od základu daně a daně, jak je daňový subjekt přiznal nebo za řízení uznal, musí být z vyměřovacího spisu patrno, podle jakých pomůcek nebo na podkladě čeho se správce daně při stanovení základu daně a daně odchýlil, jakož i důvody těchto rozdílů. Obdobně musí být z vyměřovacího spisu patrno, jak byl daňový základ zjištěn a daň stanovena, stalo-li se tak bez přiznání nebo hlášení daňového subjektu.
Z uvedeného ustanovení je zřejmé, že správní orgán v případě stanovení daně podle pomůcek nepostupuje, jak namítá stěžovatel, podle utajovaných opatření, ale je povinen svůj postup řádně zdůvodnit a svá rozhodnutí podložit prokazatelnými zjištěními, je však povinen chránit zájmy jiných daňových subjektů, případně dalších osob zúčastněných na daňovém řízení.
Dle názoru Ústavního soudu městský soud, který vyhodnotil napadené rozhodnutí jako rozhodnutí procesní povahy, postupoval zcela v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř., ve vazbě na zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a jeho rozhodnutí (stejně jako ústavní stížností nenapadnutá rozhodnutí finančních orgánů) nijak nevybočilo z mezí ústavnosti. Stěžovateli je pak zachováno právo na posouzení zákonnosti postupu správních orgánů v rámci soudního řízení ohledně žaloby již uplatněné či v budoucnu podané proti konečnému rozhodnutí doměření daně.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení namítaných článků Listiny základních práv a svobod, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu