ECLI:CZ:US:2001:4.US.640.2000
sp. zn. IV. ÚS 640/2000
Usnesení
IV. ÚS 640/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti M. D., zastoupeného JUDr. J. K., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 465/97, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a Okresního muzea v Náchodě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozsudkem Nejvyšší soud ČR, který vycházel při posuzování podání stěžovatele ze znění občanského soudního řádu, vydaného před jeho novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., zamítl jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 1996, sp. zn. 18 Co 299/95, jímž krajský soud, jako soud odvolací, změnil rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 19. 1. 1995, sp. zn. 8 C 324/91, tak, že (I.) žalobu stěžovatele o vydání věcí uvedených ve výroku I. rozsudku okresního soudu zamítl, (II.) řízení o odvolání vedlejšího účastníka (žalovaného v řízení před obecnými soudy) zastavil a dále (III.) rozhodl o nákladech řízení. Do označeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR směřuje včas podaná ústavní stížnost stěžovatele, který v postupu dovolacího soudu spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel poukazuje na to, že dovolací soud jeho opravný prostředek zamítl pouze z toho důvodu, když dospěl k závěru o absenci dovolacích důvodů, neboť (jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí) dovolání "směřuje proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, v čemž však nelze spatřovat občanským soudním řádem upravený dovolací důvod". Stěžovatel má naopak za to, že ve svém podání předložil dostatečný dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Pokud Nejvyšší soud ČR dovolaní v jeho restituční věci, projednávané v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v tehdy platném znění, zamítl, je jeho postup v rozporu s ustanovením §41 odst. 2 o.s.ř., dle něhož soud každý úkon posuzuje podle jeho obsahu, i když je nesprávně označen, na což poukázal i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 239/95. Konečně zdůrazňuje, stejně jak již učinil i v podaném dovolání, že občanský soudní řád soudům ukládá, aby rozhodovaly na základě zjištěného skutkového stavu věci, když důkazy v řízení provedené hodnotí soud podle zásad volného hodnocení důkazů, přičemž tato zásada dle judikatury Ústavního soudu neznamená možnost volného výběru důkazů, ale soud naopak provede všechny rozhodné důkazy, jimiž může být skutkový základ projednávané věci objasněn (viz i nález sp.zn. III. ÚS 61/94). Nesprávným hodnocením důkazů a v návaznosti na to nesprávným zjištěním skutkového stavu rozhodoval odvolací soud nesprávně a jeho rozhodnutí mělo být v této souvislosti přezkoumáno v dovolacím řízení, k čemuž nedošlo, neboť Nejvyšší soud ČR dovolání zamítl z důvodu, že v něm nebyly uvedeny žádné zákonem povolené dovolací důvody. Tím zasáhl do stěžovatelova práva na soudní ochranu, pročež se stěžovatel domáhá ústavní stížností zrušení napadeného rozhodnutí.
K ústavní stížnosti se vyjádřil jakožto účastník řízení Nejvyšší soud ČR, který odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a dodal, že v posuzované věci neneslo hodnocení důkazů odvolacím soudem znaky nelogičnosti, na něž by bylo třeba pohlížet jako na evidentní vadu řízení. Podle názoru příslušného senátu před obecnými soudy k tvrzenému porušení ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces nedošlo. Návrh na způsob rozhodnutí Ústavního soudu neučinil.
Vedlejší účastník řízení, Okresní muzeum v Náchodě, ve svém sdělení ze dne 19. 12. 2000 poukázal na odůvodnění rozhodnutí krajského soudu a výslovně uvedl stěžejní rozhodovací důvody opírající se o v řízení před obecnými soudy řádně provedené důkazy, z čehož současně dovodil zákonnost celého řízení.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadeným rozhodnutím, připojeným spisem obecného soudu, sp. zn. 8 C 324/91, a podanými vyjádřeními, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud je při posuzování ústavní stížnosti a rozhodování o ní především povinen respektovat, a to s odvoláním na již ustálenou judikaturu, že obecně není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky), a proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Předpokladem respektování této zásady je však dodržení podmínky, že tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s ústavními principy, které vyplývají zejména z hlavy páté Listiny základních práv a svobod. V těchto intencích a v souladu s vázaností Ústavního soudu petitem ústavní stížnosti se tedy zabýval i předmětným návrhem stěžovatele.
V prvé řadě je třeba předeslat, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, které již nabylo právní moci. Právě z tohoto důvodu je přípustnost dovolání vázána výlučně na zákonem (o.s.ř.) stanovené předpoklady, neboť představuje možný průlom do právní moci, tedy jistoty v právních vztazích, kterou pravomocné rozhodnutí nastolilo. Vzhledem k těmto závažným důsledkům je připuštěno toliko v těch závažných případech a na základě takových zákonem taxativně stanovených dovolacích důvodů, kdy převažuje zájem na přezkoumání rozhodnutí nad stabilitou právních vztahů nastolenou napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, a to vzhledem k závažným pochybnostem o jeho správnosti. Pokud Nejvyšší soud ČR postupoval v intencích jemu takto zákonem dané přezkumné pravomoci, nelze jeho závěrům z uvedeného hlediska nic podstatného vytknout a současně ani přisvědčit stěžovateli ohledně jeho tvrzení, dle něhož dovolací soud neposuzoval jeho podání v souladu s ustanovením §42 odst. 1 o.s.ř. Jak patrno z odůvodnění napadeného rozhodnutí, ačkoliv stěžovatel sám neprovedl právní kvalifikaci svých dovolacích důvodů (což mu nelze věcně přičítat k tíži), Nejvyšší soud ČR se v souladu se zásadou "iura novit curia" jeho námitky pokusil stipulovat pod některý z důvodů, uvedených v §241 odst. 3 písm. a) - d) o.s.ř., když na rozdíl od stěžovatele dospěl k závěru, že rozporné hodnocení důkazů nelze pokládat za relevantní dovolací důvod, přičemž odkázal na rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek tímto soudem vydávané, v němž bylo konstatováno, že dovolacím důvodem nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá [§241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.]. Ústavní soud k tomuto dodává, že v tomto rozhodnutí je dále uvedeno, že mezi vady řízení, na které se dovolací důvod dle citovaného ustanovení vztahuje, náleží toliko vady při připouštění a provádění důkazů, které (jak se podává z připojeného spisu obecného soudu) stěžovatel nenamítal a taktéž je nenamítá ani v ústavní stížnosti. Obdobné závěry jsou obsaženy i v další publikované judikatuře Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96). V tomto ohledu je na místě také uvést, že dovolací řízení jako mimořádné opravné řízení již neslouží k opětovnému otevírání nových skutečností ve smyslu odlišných skutkových zjištění, tj. není v něm úplné dovolací právo (§243a odst. 2 o.s.ř.), z čehož lze také dovodit, že nelze úspěšně brojit proti hodnocení důkazů odvolacím soudem. Ve světle takto rozvedených zásad nelze současně přehlédnout, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy širokou možnost uplatňovat své důkazní návrhy, přičemž skutečnost, že tohoto svého dispozičního práva v řízení před odvolacím soudem nevyužil (§205 odst. 2 o.s.ř.) a návrh na provedení dalšího dokazování nevznesl (č.l. 475 spisu o.s.), nemůže mít vliv na výše citované závěry. Stručně shrnuto, dovolacím důvodem dle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout toliko výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Ve stěžovatelově restituční věci dovolací soud zákonu odpovídající dovolací důvod potom správně nedovodil ani z toho, že odvolací soud se ve svém rozsudku ze dne 23. 10. 1996, sp. zn. 18 Co 299/95, plně neztotožnil s některými závěry obsaženými v usnesení téhož soudu z 1. 2. 1994, sp. zn. 10 Co 622/93, vydaným v téže věci, když nešlo o vázanost právním názorem, jejíž porušení by zákon označoval jako dovolací důvod.
Brojí-li tedy stěžovatel proti rozhodnutí dovolacího soudu s tím, že jím byl dotčen ve svém základním právu na spravedlivý proces, Ústavní soud se s tímto názorem neztotožňuje. Především je zcela očividné, že stěžovatelem navrženým zrušením rozhodnutí dovolacího soudu by Ústavní soud způsobem nepřípustným zasahoval do činnosti a rozhodovací pravomoci Nejvyššího soudu ČR. Přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy potom Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, a již tím by se ocitl v pozici jim nadřízeného soudu, ačkoliv - jak opakovaně bylo již dříve Ústavním soudem vyloženo - není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není ani nadřízen.
Na základě všech výše uvedených zjištění a úvah proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2001
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu