ECLI:CZ:US:2001:4.US.644.2000
sp. zn. IV. ÚS 644/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 19. dubna 2001 v senátě ve věci ústavní stížnosti 1) prof. MUDr. K. K., 2) MUDr. A. K-ové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 1999, čj. 14 Co 575/98, 14 Co 576/98-301, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 8. 2000, čj. 28 Cdo 1441/99-341, za účasti 1) Městského soudu v Praze, 2) Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, a vedlejšího účastníka M. S-ové, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 1999, čj. 14 Co
575/98, 14 Co 576/98-301, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
17. 8. 2000, čj. 28 Cdo 1441/99-341, se zrušují.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným
rozhodnutím obecných soudů stěžovatelé uvádějí, že těmito
rozhodnutími došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv
zakotvených v čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvedená rozhodnutí, pokud jimi
nebyly vráceny ani pozemky, jsou ústavně nekonformní interpretací
právní normy, totiž ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Takovou ústavně nekonformní interpretací je však i výklad
ustanovení §4 odst. 2, a to ve vymezení povinných osob ("osoby
blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami
převedena"). Dědická dohoda je totiž nepochybně právním úkonem,
a tudíž převodem a nikoli přechodem práva. Ze všech uvedených,
jakož i dalších, důvodů domáhají se proto stěžovatelé zrušení
napadených rozhodnutí.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření z 28. 2. 2001 poukázal
na výše uvedené rozsudky s tím, že v mezidobí se částečně změnila
judikatura soudů ohledně výkladu §8 odst. 4 zákona č. 87/1991
Sb., přičemž k částečnému posunu ve výkladu došlo i v otázce
nabytí věci osobou blízkou od původní osoby povinné v důsledku
dědění. Z uvedeného důvodu ponechává proto rozhodnutí na úvaze
Ústavního soudu.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření z 6. 3. 2001 uvedl, že
odvolací soud ve svém výkladu ustanovení §4 odst. 2 a §8 odst.
4 zákona č. 87/1991 Sb. vycházel z jejich výslovného znění. Za
těchto okolností nebylo možno v řízení o dovolání dospět
přesvědčivě k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo
na nesprávném právním posouzení věci.
Vedlejší účastnice M. S-ová navrhla zamítnutí ústavní
stížnosti, neboť i kdyby dnes bylo možno připustit širší výklad,
pokud se týče ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.,
v řízení, jež proběhla, nebylo nikdy dokazováno ani osvědčováno,
že by zřízení práva osobního užívání bylo v rozporu se zákonem.
Pokud pak jde o ustanovení §4 odst. 2 citovaného zákona, zůstává
ustáleným výkladem, že při dědění se nejedná o převod práva, za
jaký není považovat ani dohodu uzavřenou mezi dědici. Tři generace
rodiny vedlejší účastnice nemovitost, která byla v roce 1973
bezmála na spadnutí, zachránily a vlastní prací daly do řádného
stavu. Jejím odnětím by proto naopak vznikla další křivda.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 12
C 74/92, Ústavní soud zjistil, že již citovaným rozsudkem
Městského soudu v Praze byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9
ze dne 16. 2. 1998, čj. 12 C 74/92-244, ve znění z téhož dne, čj.
12 C 74/92-258, ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně 1/2 domu
čp. 124, jakož i ohledně celých parcel č. 245 a 1537 zapsaných na
LV č. 194 k. ú. K. změněn tak, že se žaloba zamítá, zatímco
ohledně další 1/2 domu čp. 124 byl potvrzen ve výroku tohoto
rozsudku uvedeném znění. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že
odvolání je zčásti důvodné, neboť stěžovatelé jsou oprávněnými
osobami dle §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, když byli rehabilitováni podle zákona č. 119/1990
Sb., a splňují proto podmínky §3 odst. 1 citovaného zákona.
Vydání pozemků brání však ustanovení §8 odst. 4 citovaného
zákona. Původní spoluvlastník J. B. zemřel 23. 9. 1984, tedy ještě
před podáním výzvy, takže ve vztahu k ideální polovině nemovitostí
žalovaná není povinnou osobou. Je však povinnou osobou proto, že
matka žalované zemřela až po podání výzvy dne 27. 5. 1993. Rodiče
žalované získali předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými
předpisy, a proto i žalovaná je ve vztahu k ideální 1/2 domu
povinnou osobou. Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem dovolání
stěžovatelů zamítl, zatímco dovolání žalované odmítl. V důvodech
svého rozhodnutí uvedl Nejvyšší soud ČR, že odvolací soud správně
vyložil ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., neboť
citované ustanovení nerozlišuje, zda pozemek je, či není zastaven.
Odvolací soud podle názoru Nejvyššího soudu ČR rovněž správně
rozhodl, změniv výrok rozsudku soudu prvého stupně ohledně 1/2
uvedeného domu tak, že žalobu zamítl.
Pokud jde o vydání 1/2 pozemků, obecné soudy při svém
rozhodování zcela pominuly skutečnost, že novelou provedenou
zákonem č. 509/1991 Sb. byl institut osobního užívání pozemku
transformován v plnohodnotném vlastnictví. Jak vyplývá z nálezu
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/98, uveřejněného ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 13, č. 48, je
ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nutno interpretovat
tak, že se netýká pouze těch osob, které za podmínek uvedených
v §4 odst. 2 citovaného zákona nabyly vlastnické právo k věci,
nýbrž i těch, které k věci (pozemku) nabyly právo osobního
užívání. Jak se dále uvádí v citovaném nálezu, v §4 odst. 2
restitučního zákona se totiž nehovoří výslovně o omezení
nabývacích titulů toliko na nabytí vlastnictví; mimo to nelze
přehlédnout, že právo osobního užívání pozemků bylo zcela odlišné
od jiných užívacích práv a mělo mnoho atributů práva vlastnického.
Zároveň je při interpretaci tohoto ustanovení třeba mít neustále
na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve
zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd. Pokud tedy
stěžovatelé vyzvali žalovanou i její matku M. B-ovou k vydání
nemovitostí výzvou ze dne 28. 4. 1991 (M. B-ová zemřela teprve dne
27. 5. 1993), znamená to, že povinnost věc vydat přešla, pokud jde
i o jednu ideální polovinu pozemků, na žalovanou jako dědičku.
Jinak však Ústavní soud nesdílí argumenty stěžovatelů, pokud
směřují k vydání další poloviny předmětného domu, neboť, jak kupř.
uvedl Nejvyšší soud ČR již ve věci sp. zn. 3 Cdon 310/96, povinnou
osobou ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, není osoba blízká
fyzické osobě, která nabyla věc od státu, jestliže věc přešla na
osobu blízkou děděním. Na rozdíl od ustanovení §8 odst. 1 zákona
č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, upravuje totiž
ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, pouze převod práva, tím však dědění není.
Ústavní soud proto pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny
ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, z části vyhověl a napadená
rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného
zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 19. dubna 2001