ECLI:CZ:US:2001:4.US.649.2000
sp. zn. IV. ÚS 649/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti Ing. V. D. T., proti usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 1 Nt 111/2000, ze dne 23. 10. 2000, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2000, sp. zn.
1 Nt 111/2000, se zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností,
s odvoláním na porušení práv zaručených čl. 8 Listiny základních
práv a svobod, domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí
Krajského soudu v Brně, jímž byl dle §381 odst. l tr. řádu vzat
do vydávací vazby. Návrh na uvalení vazby, jak uvádí stěžovatel
v důvodech ústavní stížnosti, podalo Krajské státní zastupitelství
v Brně, které provádí šetření o vydání stěžovatele do Vietnamské
republiky, a to na podkladě zatýkacího rozkazu Městského
policejního ředitelství v Hai Phong ze dne 29. 10. 1997, sp. zn.
95/LTN, podle něhož je stěžovatel podezřelý ze spáchání trestného
činu "pašování zboží přes státní hranici" dle §97 část. VUU
vietnamského trestního zákona. Vydání napadeného usnesení, jak se
dále uvádí v důvodech ústavní stížnosti, předcházelo omezení
stěžovatele na osobní svobodě, k němuž došlo ze strany policie dne
20. 10. 2000 ve chvíli, kdy se dostavil na referát cizinecké
policie v Brně, kde mu mělo být prodlouženo povolení
k dlouhodobému pobytu v České republice. Dne 22. 10. 2000
v 10,00 hod byl předán Krajskému soudu v Brně a vlastní řízení
o uvalení vazby pak začalo 23. 10. 2000, již v přítomnosti jeho
obhájce, v době po 9,30 hod. s tím, že soudkyně Krajského soudu
v Brně po poučení nechala protokolovat jeho výpověď. V 10,02 hod.
byla obhájcem stěžovatele upozorněna na to, že vypršela 24
hodinová lhůta daná k rozhodnutí článkem 8 Listiny základních práv
a svobod, a tudíž že je stěžovatel nadále omezován na osobní
svobodě protiprávně. Na toto upozornění reagovala soudkyně tak, že
obratem vyhlásila, že jej bere do vazby dle §381 odst. 1 tr.
řádu, a i čas tohoto vyhlášení je zanesen ve spisovém materiálu.
Skutečnost, že v jeho případě nebyla dodržena stanovená lhůta 24
hodin, pak podle něj dokladuje samotný spisový materiál, sp. zn.
1 Nt 111/2000, Krajského soudu v Brně, kde jsou časové údaje
podchyceny, a odkázal na přítomnost dalších osob - jeho obhájce,
soudní zapisovatelky a dvou policistů eskortního oddílu CZP MŘ PČR
Brno, kteří mohou prokázat, že usnesení o vzetí do vazby bylo
vydáno po 10,00 hod. uvedeného dne. Dále stěžovatel v ústavní
stížnosti uvádí, že i při odhlédnutí od ostatních okolností
případu, jako že se jednání, jež je mu kladeno za vinu,
nedopustil, není dle jeho názoru uvalení vazby dle §381 odst. 1
tr. řádu v souladu se zákonem, neboť nejsou naplněny znaky tímto
ustanovením požadované. Odůvodnění napadeného usnesení je totiž
dle jeho názoru nepřezkoumatelné, když jediné zdůvodnění je podle
něj dáno citací uvedenou v odůvodnění, a to "okolnostmi případu
a osobou jmenovaného".
Krajský soud v Brně, jako účastník tohoto řízení, v písemném
vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v podstatě odkázal na
šetření, které ve věci provedl místopředseda Krajského soudu
v Brně, jehož závěr nepotvrzuje, že by v dané věci došlo
k překročení 24 hodinové lhůty při vydání rozhodnutí o uvalení
vydávací vazby.
Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Brně, sp. zn.
1 Nt 111/2000, z jehož obsahu zjistil, že časové údaje, týkající
se předání věci soudu dne 22. 10. 2000 v 10,00 hodin, odpovídají
skutečnosti. Tímto okamžikem tedy počala stěžovateli běžet 24
hodinová lhůta uvedená v čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv
a svobod, v níž soud byl povinen rozhodnout o uvalení vazby. Jak
je dále patrno z obsahu uvedeného spisu, jmenovitě z protokolu
o jednání o návrhu krajského státního zástupce v Brně na vzetí
stěžovatele do vazby ze dne 23. 10. 2000, počalo toto jednání,
jehož výsledkem bylo vydání napadeného usnesení o vzetí
stěžovatele do vazby, v 9,30 hod. Poté po vyjádření stěžovatele
a jeho obhájce a jejich reakce na poučení soudkyně o možnosti
zkráceného vydávacího řízení bylo vyhlášeno rozhodnutí o vzetí
stěžovatele do vazby s tím, že skončení tohoto jednání poté, co
bylo dáno poučení o tom, že proti tomuto usnesení není přípustný
opravný prostředek, je vyznačeno časem 10,02 hod. Po podpisech
protokolu přítomnými pak následuje poznámka, která není podepsána,
v níž se uvádí, že rozhodnutí bylo vydáno po lhůtě v 10,02 hod.
K uvedenému protokolu pak následně, jak dále patrno z obsahu
označeného spisu, podala vyjádření kromě předsedkyně senátu, jež
napadené rozhodnutí vydala, také zapisovatelka, která protokol
o jednání prostřednictvím počítače pořizovala, v němž tato
potvrzuje, že samotné rozhodnutí bylo vydáno krátce před 10,00
hodinou. S přihlédnutím k tomu, že písemné vyhotovení protokolu
o jednání bylo pořízeno v 10,02 hod, dále k tomu, že po vyhlášení
rozhodnutí následovalo ještě poučení o opravném prostředku, jakož
i následné jeho podepisování přítomnými, jeví se Ústavnímu soudu
jako skutečnosti odpovídající, že k samotnému vyhlášení rozhodnutí
došlo ještě před uplynutím lhůty stanovené v čl. 8 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod, a to také s ohledem na dobu, kdy úkon
započal - 9,30 hod. - a jeho obsah, tak jak byl v protokolu o něm
zachycen. Ústavní soud tedy s ohledem na shora uvedené
nepřisvědčil stěžovateli v tom, že by v důsledku nedodržení
zákonem stanovené lhůty došlo k porušení práva, zaručeného čl. 8
odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Na druhé straně však Ústavní soud nemůže pominout fakt, že
rozhodnutí o vzetí osoby do vazby podle ustanovení §381 odst. 1
tr. řádu, s odkazem na které bylo usnesení krajského soudu vydáno,
je rozhodnutím fakultativním, které je vázáno na zákonnou
podmínku, že uvalení vazby je nutné k zamezení útěku takové osoby.
V daném případě za stavu, kdy stěžovatel tvrdí, jak z obsahu spisu
patrno, že v České republice žije legálně již od roku 1993, nikdy
zde nebyl souzen, má zde povolen dlouhodobý pobyt, vlastní zde
rodinný dům, v němž bydlí se svou družkou, s níž má pětileté dítě,
a od roku 1995 z České republiky nikdy nevycestoval, tak pouhý
odkaz na okolnosti případu a osobu stěžovatele, jak to
v odůvodnění svého rozhodnutí obecný soud učinil, aniž byl uvedený
odkaz jakkoliv konkretizován, není podle přesvědčení Ústavního
soudu způsobilý odůvodnit nutnost uvalení vazby k zamezení útěku.
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje
v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci.
Procesněprávní rámec představují především principy řádného
a spravedlivého procesu tak, jak vyplývají z čl. 36 a násl.
Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 1 Ústavy ČR.
Jedním z nich, představujícím součást práva na řádný proces, jakož
i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je
i povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit, a to v trestním řízení
v případě usnesení způsobem zakotveným v §134 odst. 2 tr. řádu
(viz nálezy Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 188/99, IV. ÚS
137/2000). Uvedenému požadavku však napadené usnesení, jak shora
uvedeno, nevyhovuje, dostává se tak do rozporu s čl. 8 odst. 5
Listiny základních práv a svobod, a proto bylo Ústavním soudem
zrušeno [§82 odst. 1, 2 písm. a) odst. 3 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 20. března 2001