ECLI:CZ:US:2001:4.US.652.01
sp. zn. IV. ÚS 652/01
Usnesení
IV. ÚS 652/01
Ústavní soud rozhodl dne 4. prosince 2001 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti 1) R.P., 2) E.P., obou zastoupených JUDr. J.R., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 7. 2001, čj. 17 Co 96/2000-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem stěžovatelé uvádějí, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stalo se tak tím, že v projednávané věci došlo k vydání rozsudku pro zmeškání v situaci, kdy pro takové rozhodnutí nebyly splněny podmínky. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhají se proto zrušení napadeného usnesení.
Z obsahu spisu 8 C 169/96 Okresního soudu v Litoměřicích Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu pro zmeškání ze dne 12. 3. 1997, čj. 8 C 169/96-16, bylo stěžovatelům uloženo zaplatiti žalobci U., částku 120 000,-- Kč s přísl. Rozsudkem téhož soudu ze dne 28. 2. 2000, čj. 8 C 169/96-54, byl návrh stěžovatelů na zrušení již citovaného rozsudku pro zmeškání zamítnut, když tento soud důvody pro zrušení rozsudku neshledal. K odvolání stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením tak, že usnesení soudu prvého stupně potvrdil, v podstatě se ztotožniv s jeho závěry. Ze zjištění obou soudů vyplynulo, že, ačkoli předvolání na jednání dne 12. 3. 1997 bylo stěžovatelům doručeno již 14. 2. 1997, k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavili. Za omluvitelný důvod podle §153b odst. 4 o. s. ř. nelze totiž považovat okolnost, která byla stěžovatelce či stěžovatelům známa předem, i kdyby objektivně tato okolnost zabraňovala v účasti na jednání.
Nedostatek na straně stěžovatelů, jež v projednávané věci je evidentní a jednoznačně zpochybňuje jejich tvrzení o porušení jejich ústavně zaručených práv, tkví v tom, že se vůbec neřídili zásadou "každý, nechť řádně střeží svá práva". K tomu, co již uvedly obecné soudy, třeba ještě dodat a zdůraznit, že ačkoli žaloba byla stěžovatelům doručena již ve dnech 7. 8. 1996 a 19. 8. 1996, ani během několika dalších měsíců se k věci vůbec nevyjádřili, a to dokonce ani v situaci, když jim dne 14. 2. 1997 bylo doručeno předvolání k jednání na den 12. 3. 1997. Toto, téměř jeden měsíc trvající, mezidobí poskytovalo stěžovatelům nepochybně dostatečný časový prostor pro včasnou omluvu ve smyslu ustanovení §153b odst. 1 o. s. ř., v dříve platném znění, a to i v osobní situaci, na kterou v ústavní stížnosti poukazují. Jak správně dovodily obecné soudy, byla-li stěžovatelka schopna se dostavit v rozhodné době ve čtyřech po sobě jdoucích dnech k ambulantnímu ošetření, byla nepochybě schopna učinit jakoukoli omluvu z neúčasti na nařízeném jednání. Nedostatek omluvy existuje v návaznosti na toto zjištění i na straně stěžovatele, který zmocnil stěžovatelku k zastupování při jednání vzhledem k svému pobytu v zahraničí.
Poukazují-li pak stěžovatelé na porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, protože jejich věc nebyla projednána veřejně, stačí v této souvislosti poukázat na ustanovení §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., v dříve platném znění, podle něhož jednání o odvolání proti usnesení není třeba nařizovat.
Všechny uvedené skutečnosti a závěry jeví se Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2001
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu