ECLI:CZ:US:2001:4.US.66.01
sp. zn. IV. ÚS 66/01
Usnesení
IV.ÚS 66/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti I.Š., zastoupeného JUDr. K.Š., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2000, čj. 31 Ca 82/2000, a o návrhu na zrušení ustanovení §250 o.s.ř., takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí krajského soudu, kterým byla zrušena rozhodnutí O.Ú., ze dne 6. 3. 2000, čj. RRR -258/2000-Bo, a rozhodnutí M.ú., ze dne 29. 10. 1999, čj. 190-8/98/K, a věc vrácena O.Ú. k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím soudu bylo rozhodováno na základě žaloby vedlejších účastníků, kteří se domáhali přezkoumání výše uvedených rozhodnutí správních orgánů, jimiž byl zamítnut jejich návrh na zřízení práva věcného břemene vyvlastněním na pozemkové parcele, která je ve vlastnictví stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že s napadeným rozhodnutím krajského soudu se seznámil až dne 17. 1. 2001, kdy nahlédl do správního spisu, poté co byl M.ú. vyrozuměn o zahájení vyvlastňovacího řízení a nařízení ústního jednání. Stěžovatel poukazuje na to, že ačkoliv krajský soud nepochybně jednal o zásahu do jeho vlastnických práv k předmětné parcele, a i když byl nepochybně účastníkem správního řízení, které bylo předmětem přezkumu, nebyl v řízení veden ani jako vedlejší účastník. Je přesvědčen, že v dané věci se mělo přiměřeně dle §246c o.s.ř. použít ustanovení §93 odst. 1 o.s.ř., dle kterého se řízení jako vedlejší účastník může zúčastnit ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku. Tím, že mu soud nedal možnost zúčastnit se řízení, vyjádřit se k žalobnímu návrhu a účinně hájit jeho práva, bylo porušeno právo stěžovatele, aby se mohl domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, právo na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit k prováděným důkazům. Dle názoru stěžovatele soud porušil i čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, když v důsledku nesprávného právního posouzení věci zavázal správní orgány k dalšímu postupu ve správním řízení, kdy bude zneužito práv vedlejších účastníků k jejich rodinnému domu na újmu práv stěžovatele k jeho pozemku, s odkazem na údajný obecný zájem na vytvoření přístupu k rodinným domkům vedlejších účastníků. V další části ústavní stížnosti se stěžovatel vyjádřil k věcné stránce případu a uvedl argumenty, které by měly podpořit zamítavé rozhodnutí ohledně návrhu vedlejších účastníků na zřízení práva věcného břemene. Stěžovatel rovněž požádal o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a pro případ, že by Ústavní soud zastával názor, že mu s odkazem na ust. §250 odst. 1 o.s.ř. postavení účastníka řízení nenáleželo, navrhl zrušení ust. §250 o.s.ř. ve znění "Účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný".
Z obsahu připojeného rozsudku krajského soudu Ústavní soud zjistil, že napadená rozhodnutí správních orgánů soud zrušil z důvodů chybného právního posouzení věci. Městskému úřadu zejména vytkl, že své rozhodnutí opřel o nedostatky návrhu, aniž navrhovatele vyzval k odstranění jeho vad dle §19 odst. 3 zák. č. 71/1967 Sb., a věc přímo zamítl. Obdobně postupoval odvolací orgán, který rovněž neodůvodněně trval na požadovaném upřesnění návrhu, přestože nešlo o zřízení věcného břemene v omezeném rozsahu a navíc své rozhodnutí, oproti dosavadnímu průběhu řízení, opřel o nový důkaz - stanovisko I. Nebylo objasněno, proč byl tento orgán ve vyvlastňovacím řízení považován za dotčený orgán statní správy a proč nebylo uvažováno o postupu dle ust. §136 stavebního zákona. Soud se rovněž vyjádřil k hlediskům veřejného zájmu z pozice navrhovatelů, jako vlastníků stavby, kteří bez vlastního přičinění ztratili, v souvislosti s restitucí dle zák. č.87/1991 Sb., přístup ke svým nemovitostem.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o návrh podaný osobou neoprávněnou, neboť podle ust. §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Podle stávající platné úpravy, zakotvené v ust. §250 odst. 1 o.s.ř., jsou účastníky řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu žalobce a žalovaný. Uvedená legální definice účastníků řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, tedy stěžovatele, přestože byl účastníkem řízení před správním orgánem, nezahrnuje.
Jak již Ústavní soud konstatoval v obdobné věci, vedené pod sp. zn. ÚS 178/98, citovaným ustanovením je v občanském soudním řádu okruh účastníků přímo uveden a nelze jej nadále rozšiřovat, neboť podle §246 o.s.ř. se ustanovení prvé a třetí části o.s.ř. přiměřeně použije pouze v případě, že nejsou přímo upraveny v části páté o.s.ř. Ústavní soud v daných souvislostech opětovně konstatuje, že mu jsou známy výhrady ke koncepci platné právní úpravy účastenství v řízení o žalobě proti rozhodnutí správních orgánů (průběžně publikované např. v komentářích k občanskému soudnímu řádu autorů J.B., L.D. a M.M., vydávaných nakladatelstvím C.H.B.), nicméně tento fakt nic nemůže změnit na skutečnosti, že stěžovatel není podle stávající právní úpravy, k jejíž změně nedošlo ani novelou o.s.ř., provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (případně novelami o.s.ř. navazujícími), aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti, když nebyl účastníkem řízení, v němž bylo rozhodnuto rozsudkem, jehož zrušení je navrhováno.
Z uvedeného nevyplývá, že by stěžovateli byla upřena možnost uplatnit jím tvrzené skutečnosti z hlediska týkajícího se vlastního merita věci, tj důvodnosti návrhu vedlejších účastníků na zřízení věcného břemene vyvlastněním pozemku ve vlastnictví stěžovatele. Z popsaných skutečností je zcela zřejmé, že ve věci dosud nebylo konečným způsobem rozhodnuto, neboť o uplatněném návrhu bude po zrušujícím rozsudku soudu a vrácení věci příslušnému orgánu znovu rozhodovat správní orgán prvého stupně. Stěžovateli pro případ neúspěchu sporu ve věci samé zůstává zachováno právo na opravný prostředek, uplatňovaný u správního orgánu vyššího stupně a eventuelně i možnost uplatnit u soudu žalobu na přezkoumání tohoto rozhodnutí dle části páté hlavy druhé o.s.ř. ( případně i ústavní stížnost).
Návrhem na zrušení ust. §250 odst. 1 o.s.ř. se Ústavní soud nezabýval, neboť pokud stěžovatel nebyl osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti dle ust. §72 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a dle ust. §64 tohoto zákona, platí, že návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy ČR je oprávněn podat ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v §74 tohoto zákona, nemůže se Ústavní soud návrhem na zrušení příslušné části právního předpisu, který je, jak bylo uvedeno, existenčně spjat s vlastní ústavní stížností, samostatně zabývat.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 1 písm. c) zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů odmítnout jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou a zároveň odmítnout i návrh na zrušení ustanovení §250 o.s.ř. podle §43 odst. 2 písm. b) citovaného zákona
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu