ECLI:CZ:US:2001:4.US.661.2000
sp. zn. IV. ÚS 661/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Ing. J. S., zastoupeného JUDr. R. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 29 Co 298/2000, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Stěžovatel se odvoláním na porušení čl. 36 odst.1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 22. 10. 1999, čj. 11 C 860/98-154, jímž byl uznán povinným zaplatit žalobci částku 2,140.656,95 Kč s 20% úrokem z prodlení, představující slevu z ceny díla, z důvodů odstoupení od smlouvy.
Stěžovatel namítá, že v dané věci nebyl úplně zjištěn skutkový stav, neboť nebyly provedeny důkazy, jimiž chtěl prokázat, že vedlejší účastník platně a účinně neodstoupil od smlouvy z důvodů stěžovatelova prodlení s prováděním stavebních prací, a že mu tedy nevznikl nárok na žalovanou částku. Přestože stěžovatel v odvolacím řízení předložil své důkazní návrhy spolu s uvedením, jaká skutková tvrzení mají potvrdit, odvolací soud tyto důkazy provedl jen ve velmi omezeném rozsahu s tím, že část listinných důkazů při jednání přečetl. Vzhledem k tomu, že je, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, nezahrnul do hodnocení důkazů a neodůvodnil, proč nevyhověl dalším důkazním návrhům stěžovatele, porušil ustanovení §157 o.s.ř. Dále uvádí, že pro doložení svého tvrzení o tom, že on sám platně odstoupil od smlouvy již dnem 18. 7. 1996, navrhoval s ohledem na argumentaci vedlejšího účastníka, dle které tento vždy určil, který závazek platí, i provedení důkazů fakturami, příjmovými doklady a výpisy z účtů, jimiž byly hrazeny fakturované částky ve lhůtách (které ve spisu nejsou založeny ) a z nichž by mohlo ve smyslu §330 odst. 1 obchod. zák. vyplývat, že tyto platby byly použity na závazky nejdříve splatné, a to jejich příslušenství. Tuto námitku odvolací soud neakceptoval a bez podkladu v dokazování uvedl, že vedlejší účastník vždy uvedl na jaký závazek plnil. Nesouhlasí se závěry soudu, že sjednaná sleva z ceny je svým charakterem ujednáním o smluvní pokutě, a spatřuje logický rozpor v tom, že soud vedlejšímu účastníkovi přiznal nárok na žalovanou částku, avšak s ohledem na nedůsledné plnění povinností, které pro něj jako odběratele vyplývaly ze smlouvy, mu nepřiznal náhradu nákladů řízení. Stěžovatel je proto přesvědčen, že z odůvodnění obecných soudů, zejména soudu odvolacího, nevyplývá srozumitelně a zřetelně vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, a že tyto závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními.
Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel spolu s vedlejším účastníkem uzavřeli dne 20. 6. 1995 smlouvu o dílo, kterou se stěžovatel zavázal jako dodavatel (zhotovitel) provést řádně a včas rekonstrukci areálu v Praze, D. 36. Z dodatku k této smlouvě vyplývá, že dílo mělo být dokončeno 23. 9. 1996. Dne 20. 6. 1996 oznámil stěžovatel vedlejšímu účastníkovi, že ke dni 4. 7. 1996 přerušuje stavební práce z důvodů, že nebyly zaplaceny pohledávky ve výši 2,904.506,40 Kč po splatnosti, za práce provedené v dubnu a květnu. Protože ani v dalším období nebyl dluh vyrovnán, odstoupil stěžovatel dopisem ze dne 18. 7. 1996, v souladu s čl. 10.1. smlouvy o dílo, od této smlouvy a uvedl konkrétní čísla faktur, s jejichž placením byl vedlejší účastník v prodlení. Vzhledem k tomu, že při jednání o převzetí rozestavěné stavby nedošlo mezi účastníky k dohodě ohledně ukončení smlouvy a vyrovnání závazků ze smlouvy, vedlejší účastník sdělil stěžovateli, že jeho odstoupení od smlouvy neuznává a sám s poukazem na to, že dílo nebylo ve stanoveném termínu dokončeno, dopisem ze dne 19. 9. 1996 od smlouvy odstoupil a v souladu s čl.7., 6., 2 požadoval slevu ve výši 15 % z ceny provedených prací, vyčíslenou na žalovanou částku.
Okresní soud návrhu vedlejšího účastníka, kterým se domáhal zaplacení předmětné částky (sjednané slevy pro případ odstoupení od smlouvy) vyhověl, neboť jak z účetních dokladů zjistil, vedlejší účastník veškeré závazky, byť se zpožděním, doplatil a poslední nedoplatek byl uhrazen do pokladny stěžovatele dne 17. 7. 1996. Pokud tedy stěžovatel odstoupil od smlouvy dne 18. 7. 1996 s odůvodněním, že vedlejší účastník je v prodlení s placením po dobu delší jak měsíc, bylo odstoupení od smlouvy učiněno v rozporu se zákonem a je neplatné. Soud při tom vycházel z ust. §349 odst. 2 obchodního zákoníku, dle kterého oprávněná strana nemůže odstoupit od smlouvy poté, co jí byla doručena zpráva, že je již splněna povinnost, jejíž porušení by bylo důvodem pro odstoupení od smlouvy. V daném případě byl takovou zprávou o splnění povinnosti příjmový doklad, vystavený stěžovatelem vedlejšímu účastníkovi, a vložení finanční hotovosti do pokladny. Soud proto dospěl k závěru, že platným bylo odstoupení od smlouvy učiněné vedlejším účastníkem ke dni 21. 10. 1996, neboť bylo nesporně prokázáno, že stavba nebyla ke dni sjednaném ve smlouvě ukončena a stěžovatel byl v prodlení s plněním po dobu, která ohrozila zahájení provozu odběratele po dobu delší jak 3 měsíce. Soud dále uvedl, že nevzal v úvahu tvrzení stěžovatele, dle kterých nemohl stavbu dokončit z důvodu, že mu nebyla předána projektová dokumentace a vázla koordinace práce, neboť tuto obranu použil až v závěru řízení a dokládal ji pouze výslechem svědků, obecnými odkazy na stavební deník a svými dopisy adresovanými vedlejšímu účastníkovi. Proti jeho tvrzení však stojí tvrzení svědka Ing. P. S., který stavbu dokončil na základě stejné projektové dokumentace. Stěžovatel tak neprokázal, že by vedlejší účastník byl v prodlení s řádným a včasným spolupůsobením dle příslušných ustanovení o smlouvě o dílo.
Odvolací soud se ztotožnil s skutkovými i právními závěry soudu prvého stupně. Námitky stěžovatele uplatněné v dovolání považoval za účelové s ohledem na nesporné skutečnosti, tj., že odstoupení od smlouvy bylo stěžovateli doručeno 21. 10. 1996, stavba měla být dokončena 23. 9. 1996 a práce na stavbě byly dne 4. 7. 1996 přerušeny. Stěžovatel byl proto rozhodně natolik ve zpoždění s dokončením stavby, způsobeným okolnostmi na jeho straně, že bylo ohroženo zahájení provozu objektu po dobu delší jak 3 měsíce. Svědek Ing. P. S., který převzal stavbu po stěžovateli a dokončil ji na základě dokumentace a prováděcích projektů z roku 1995 uvedl, že stavba byla zhotovena asi ze 40 %. Námitku nedostatku součinnosti považoval soud za účelovou a stěžovatel ji ani v dopise z 20. 6. 1996, kterým oznamuje přerušení prací nenamítal. Dále uvedl, že vedlejší účastník při úhradě faktur vždy uváděl konkrétní částku a číslo faktury, na kterou ji poukazuje, a pokud byl stěžovatel přesvědčen, že má vůči vedlejšímu účastníkovi nějaké pohledávky, nemohl toto tvrzení zohlednit, neboť z jeho strany nebyla vznesena námitka započtení. Vzhledem k tomu, že na straně vedlejšího účastníka shledal soud porušení prevenční povinnosti zakotvené v ust. §3 odst. 2 obč. zák., měl zato, že z důvodů hodných zvláštního zřetele nelze úspěšnému žalobci (vedlejší účastník ) přiznat náklady řízení.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl.83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními o.s.ř., Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem. Z uvedeného principu vyplývá, že soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně dokazování doplnit, provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv.
Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
Z hlediska uvedených oprávnění daných Ústavnímu soudu byly posouzeny i stěžovatelovy námitky, pokud nesouhlasil s rozsahem provedeného dokazování, s jeho odůvodněním a se závěry, ke kterým posléze na základě provedeného dokazování obecné soudy dospěly.
Ústavní soud zjistil, že ve věci bylo zejména před soudem prvého stupně provedeno rozsáhlé dokazování, ze kterého dostatečným způsobem vyplynuly podstatné okolnosti pro posouzení smluvního vztahu mezi smluvními stranami na základě smlouvy o dílo, práv a povinností z něj pro smluvní strany vyplývající a rozsah, v jakém smluvní strany své závazky plnily. Ústavní soud má za to, že soudy srozumitelně uvedly jaká skutková zjištění mají za prokázaná a k jakým závěrům po provedeném dokazování dospěly. V dané věci bylo prokázáno, že stavba nebyla ve sjednaném termínu dokončena, z dokazování vyplynulo, že byla předána ve stavu dohotovení stavebních prací v rozsahu 40% a nový dodavatel ji dokončil na základě stejné projektové dokumentace a dalších podkladových materiálů, které měl k dispozici stěžovatel. Z předložených dokladů o platbách odběratele za provedené práce pak bylo zřejmé, že ke dni uplatnění výpovědi smlouvy ze strany stěžovatele nebyl odběratel v prodlení s placením po dobu delší jak měsíc. Za této situace nebylo možné hodnotit závěry soudu jako právní závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
Ústavní soud přezkoumal řízení předcházející napadenému rozhodnutí i z hlediska námitky stěžovatele, že odvolací soud se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal se všemi navrhovanými důkazy uplatněnými v odvolání. Přestože lze konstatovat, že v odůvodnění odvolacího soudu mohlo být v tomto směru, tj. pokud jde o neprovedené důkazy obsáhlejší, příp. konkrétnější, se zřetelem k celému průběhu řízení a provedenému obsáhlému dokazování, tato skutečnost nemůže sama o sobě posunout věc do ústavní roviny a způsobit, že by proces byl vůči stěžovateli nespravedlivý. Pokud jde o námitku týkající se neprovedení důkazu veškerými fakturami a příjmovými doklady Ústavní soud doplňuje, že stěžovatel ve svých přípisech odběrateli včetně výpovědi smlouvy vždy poukazoval na nezaplacení konkrétních faktur, nikdy neuvedl, že určitou vedlejším účastníkem nespecifikovanou platbu použil na úhradu dříve splatného dluhu, či jeho příslušenství. Argumentoval jen obecně a požadoval provedení důkazů, ze kterého by tato skutečnost mohla vyplývat. Soudu však nepředložil doklady o svém účetnictví, ze kterého by konkrétně a určitě bylo prokazatelné, že vedlejší účastník skutečně některý doklad nespecifikoval, a stěžovatel proto v daném čase provedenou platbu uvedeným způsobem použil a jaká částka z konkrétně určené faktury z předešlého období proto zůstala nezaplacena. Obdobně stěžovatel nedostatečně a obecně argumentoval ohledně nedostatku součinnosti odběratele, kdy stěžovatel konkrétně neurčil, jaké nedostatky ve spolupráci s odběratelem mu po určitou dobu bránily v provádění stavebních prací a o jak dlouhou dobu se dílčí dokončení prací, případně celé stavby, v důsledku takového pochybení odběratele posunulo. (Ze soupisu navrhovaných důkazů pouze vyplývá, že stěžovatel upozorňoval na průběžné potíže při provádění stavebních prací, ale není z něj zřejmé, zda a jak byly vyřešeny a zda měly dopad na opožděné dokončení stavby.) Úkolem obecných soudů není vyhledávat, či konkretizovat, důkazy, které by mohly prokázat argumentaci jedné ze smluvních stran. Stěžovatel si přitom s ohledem na dané okolnosti musel být vědom skutečnosti, že stavbu ve stanoveném termínu nebude schopen dokončit a pokud byl přesvědčen, že tomu tak je výhradně z důvodů na straně odběratele, bylo na něm, aby s ohledem na ujednání ve smlouvě o dílo, tuto skutečnost dostatečně právně ošetřil tak, aby se vyhnul případným sankčním ujednáním ve smlouvě .
K dané problematice týkající se dokazování Ústavní soud připomíná i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které čl. 6 odst. 1 Úmluvy ČR zavazuje soudy k odůvodňování rozhodnutí, nicméně nemůže ji chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Rozsah této povinnosti se může podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolnosti každého případu (viz Ruir Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994).
Ústavní soud má za to, že v daném případě byly dostatečným způsobem zjištěny a prokázány skutečnosti, opravňující soudy, aby ve věci rozhodly. V této souvislosti Ústavní soud pro úplnost dodává, že jakkoliv by měl pochybnosti ohledně zhodnocení provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil, platí, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Zvýše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl 90 Ústavy ČR, zaručujícího právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel především dovolává, neboť obsah tohoto práva nelze vykládat, tak jako by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Ústavní soud nezjistil ani porušení namítaného čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dle kterého je soud povinen dbát na rovné postavení účastníků. V daném případě nedošlo k jeho porušení, neboť oběma účastníkům byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva. Skutečnost, že stěžovatel tuto možnost ke svému prospěchu plně nevyužil, nelze vykládat k tíži soudu a spatřovat v ní porušení ústavně zaručených práv, neboť v občanském soudním řízení plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv (nechť si každý střeží svá práva).
Jak bylo zjištěno, soudy v řízení postupovaly v souladu s ustanoveními hlavy druhé části páté Listiny základních práv a svobod a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny základních práv a svobod a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu