ECLI:CZ:US:2001:4.US.67.01
sp. zn. IV. ÚS 67/01
Usnesení
IV. ÚS 67/01
Ústavní soud rozhodl dne 5. března 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti ing. F.K., zastoupeného JUDr. P.C., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2000, čj. 38 Co 279/2000-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně stěžovatel uvádí, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to mimo jiné tím, že mu platební rozkaz, který v projednávané věci byl podkladem pro výkon rozhodnutí, nebyl vůbec doručen. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadeného usnesení.
Z obsahu spisu 2 E 41/2000 Okresního soudu v Hodoníně Ústavní soud zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne 8. 2. 2000, čj. 2 E 41/2000-6, byl podle platebního rozkazu Okresního soudu v Hodoníně, čj. Ro 840/96, který nabyl právní moci dne 6. 8. 1997, nařízen výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, ve výroku tohoto usnesení blíže označených. V důvodech svého rozhodnutí uvedl okresní soud, že jsou splněny materiální i formální předpoklady pro nařízení zmíněného výkonu rozhodnutí, neboť citovaný platební rozkaz nabyl právní moci a marně uplynula lhůta poskytnutá stěžovateli k plnění. Proti uvedenému usnesení doručenému mu dne 3. 3. 2000 podal stěžovatel podáním ze dne 15. 3. 2000, předaným osobně u okresního soudu, odvolání, v němž uvedl, že je blíže odůvodní ve lhůtě 10 dnů. Přípisem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2000 byl stěžovatel vyzván k doplněnění svého podání s poučením, že jinak by odvolací soud byl nucen podle ustanovení §211, §43 odst. 2 o. s. ř. řízení zastavit. Na tuto, a to opětovně, doručenou výzvu, kterou obdržel osobně dne 4. 9. 2000, reagoval stěžovatel dopisem z 8. 9. 2000, v němž uvedl, že vzhledem ke své nemoci nemůže odvolání doložit ve stanovené lhůtě, a požádal proto o prodloužení lhůty k odůvodnění odvolání. Na tuto žádost krajský soud opětovně reagoval dalším přípisem z 13. 9. 2000, doručeným stěžovateli náhradně, neboť ve stanovené lhůtě si písemnost nevyzvedl. Teprve dne 31. 10. 2000 se do kanceláře krajského soudu dostavil substituent právního zástupce stěžovatele, jenž do spisu založil plnou moc. Krajský soud v Brně potom následně napadeným usnesením odvolací řízení zastavil. V tentýž den, kdy krajský soud již rozhodl, mu došla žádost zástupce stěžovatele o prodloužení lhůty ke zdůvodnění odvolání. Odvolání stěžovatele bylo odůvodněno teprve dopisem ze dne 24. 11. 2000.
Uváží-li se tedy skutečnost, že usnesení soudu prvého stupně bylo stěžovateli doručeno již 3. 3. 2000 a že byl opětovně, nicméně bezvýsledně, vyzýván k odstranění vad svého odvolání, lze postupu soudu i jeho rozhodnutí stěží cokoli vytknout, a to navíc dokonce v ústavně právní rovině. V této situaci nemůže totiž Ústavní soud zkoumat ani skutečnost, zda platební rozkaz, který byl podkladem pro výkon rozhodnutí, byl stěžovateli řádně doručen či nikoli, neboť právě ke zkoumání této otázky si stěžovatel sám uzavřel cestu tím, že svou námitku v tomto směru uplatnil teprve po vydání napadeného usnesení, když na konstatovaném platebním rozkaze byla jinak jeho právní moc řádně vyznačena.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy se tedy jeví Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. března 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu