ECLI:CZ:US:2001:4.US.676.2000
sp. zn. IV. ÚS 676/2000
Usnesení
IV. ÚS 676/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti V. A., zastoupeného JUDr. A. M., advokátem, proti usnesení Okresního soudu v Chebu, čj. 3 Nt 78/2000-9, ze dne 10. 6. 2000 a navazujícímu usnesení Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 34 To 342/2000, ze dne 30. 6. 2000 a proti usnesení Okresního soudu v Chebu, čj. 3 Nt 366/2000-5, ze dne 15. 8. 2000 a navazujícímu usnesení Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 8 To 471/2000, ze dne 6. 9. 2000, za účasti Okresního soudu v Chebu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 1, 2, 3, 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti je stíhán pro trestný čin kuplířství podle §204 odst. 1, 2, 3 písm. a) t.z. a pro trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1, 2 tr.z. a v současné době je řízení vedeno u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 1 T 96/2000. Usnesením Okresního soudu v Chebu, čj. 3 Nt 78/2000-9, ze dne 10. 6. 2000 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a), b) tr.ř. Podanou stížnost však Krajský soud v Plzni zamítl svým usnesení, sp. zn. 34 To 342/2000, ze dne 30. 6. 2000. Dne 31. 7. 2000 podal stěžovatel žádost o propuštění z vazby na svobodu, kterou však Okresní soud v Chebu usnesením, čj. 3 Nt 366/2000-5, ze dne 15. 8. 2000, zamítl a rovněž stěžovatelova stížnost proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 8 To 471/2000, ze dne 6. 9. 2000, zamítnuta. Ve své žádosti o propuštění z vazby na svobodu stěžovatel jednak nabídl peněžitou záruku, jednak argumentoval tím, že nemůže ovlivňovat utajené svědkyně, neboť nezná jejich totožnost a navíc tyto již dle záznamů založených ve spise opustily území České republiky. Ve stížnosti podané proti zamítavému rozhodnutí o jeho žádosti pak stěžovatel argumentoval též neomluvitelnými průtahy v činnosti vyšetřovatele, který po dobu 3 měsíců neprovedl žádný úkon, když kromě jiného byl držen ve vazbě proto, aby nemohl mařit vyšetřování, které podle jeho názoru neprobíhalo. Pokud se pak v této souvislosti v usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým byla stěžovatelova stížnost zamítnuta, uvádí, že stěžovatel nevyužil prostředků ke zjednání nápravy v souvislosti s průtahy vyšetřovatele, pak je to v rozporu s pravdou, neboť stěžovatel písemně požádal státní zástupkyni o odstranění průtahů.
Stěžovatel je přesvědčen, že v předcházejícím řízení byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody, a to jeho právo na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1, 2, 3, 5 Listiny) v souvislosti s jeho vzetím do vazby a se zamítnutím jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu, právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy) a rovnost účastníků v řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Tato porušení spatřuje v tom, že vzetím do vazby bylo dotčeno jeho právo na obhajobu v souvislosti s ustanoveným a posléze jiným jím zvoleným obhájcem a rovněž s dodatečnou změnou právní kvalifikace skutku, jehož se měl stěžovatel dopustit. Dále nebylo respektováno jeho právo na umožnění jemu a jeho obhájci prostudovat spisy, neboť nebyli při zachování třídenní lhůty vyšetřovatelem řádně vyrozuměni. Dotčení práva na spravedlivý proces pak stěžovatel spatřuje v tom, že vyšetřovatel byl po dobu nejméně 3 měsíců zcela nečinný a neobjasňoval skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatele, ačkoliv obdržel od obhájce důkazní návrhy požadující výslechy celkem šesti osob cizí národnosti. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na argumentaci Ústavního soudu obsaženou v jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 645/99 a navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spisy Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 3 Nt 78/2000, 3 Nt 366/2000, 5 Nt 551/2000, 3 Nt 502/2001 a 3 Nt 651/2000 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Okresního soudu v Chebu a Krajského soudu v Plzni.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Okresní soud v Chebu nejprve obsáhle odmítavě reaguje na stěžovatelovu námitku, že bylo dotčeno jeho právo na obhajobu. V dalším pak plně odkazuje na odůvodnění napadených usnesení, která považuje za podrobná a vyčerpávající.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření pouze odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení, sp. zn. 8 To 471/2000, ze dne 6. 9. 2000, a vyjadřuje přesvědčení, že tímto usnesením nebylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Navrhuje proto, aby Ústavní soud stěžovatelovu stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti Ústavní soud předně uvádí, že je vázán návrhovým petitem stěžovatele, nikoliv však jeho odůvodněním, tj. argumenty, které stěžovatel k tomuto petitu sám uvádí. Z hranic tohoto stěžovatelova petitu Ústavní soud nemůže vystoupit. Obsah a rozsah ústavní stížnosti určuje stěžovatelův návrh na zrušení jím ve stížnosti napadených rozhodnutí obecných soudů o jeho vzetí do vazby a o zamítnutí jeho návrhu na propuštění z vazby na svobodu. Tím je ohraničen i okruh stěžovatelových námitek k dosavadnímu průběhu řízení, jimiž se může Ústavní soud při svém posuzování ústavní stížnosti zabývat.
Současně byl Ústavní soud nucen konstatovat, že podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů a tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V daném případě tedy již nelze věcně projednat tu část ústavní stížnosti, která brojí proti rozhodnutím o vzetí stěžovatele do vazby, neboť rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 34 To 342/2000, ze dne 30. 6. 2000, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení o vzetí do vazby, bylo doručeno dne 11. 7. 2000 a v této části byla tedy ústavní stížnost podána po uplynutí lhůty k podání ústavní stížnosti. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tedy Ústavnímu soudu přináleží zabývat se na základě podané ústavní stížnosti pouze otázkou, zda rozhodnutími, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žádost o propuštění z vazby na svobodu nebylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti k napadeným rozhodnutím, jimiž byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu, stručně rekapituluje obsah žádosti o propuštění na svobodu a stížnosti návazně podané proti usnesení o zamítnutí této žádosti. Uvádí, že ve zmíněné žádosti jednak nabídl peněžitou záruku, jednak argumentoval tím, že nemůže ovlivňovat utajené svědkyně, neboť nezná jejich totožnost a tyto již opustily území ČR. Ve stížnosti pak argumentoval též neomluvitelnými průtahy vyšetřovatele, který po dobu tří měsíců neprovedl žádný úkon, a i přesto je stěžovatel držen ve vazbě také proto, aby nemohl mařit vyšetřování, které však neprobíhalo. Při posouzení dané věci se Ústavní soud zaměřil na posouzení otázky, zda stěžovatel je i nadále držen ve vazbě z důvodů zákonem stanovených (čl. 8 odst. 5 Listiny), zda tedy v jeho případě jsou dány i nadále důvody vazby uváděné v ustanovení §67 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu, jejichž existenci obecné soudy dovodily.
Ke stěžovatelově námitce, že v jeho případě není dán vazební důvod podle §67 odst. 1 písm. a), pak Ústavní soud na základě spisového materiálu konstatuje, že pro jeho existenci svědčí nejen skutečnost, že stěžovatel je stíhán za závažný trestný čin a je ohrožen trestní sazbou od 2 do 8 let, ale i fakt, že stěžovatel je občanem cizího státu a na území České republiky nemá trvalý ani přechodný pobyt. V ČR do svého zatčení legálně nepodnikal, ani zde neměl stálý pracovní poměr, a svými ekonomickými aktivitami legálního charakteru není na území ČR ničím vázán. V současné době podniká a má trvalé bydliště na území SRN. Rovněž jeho osobní a rodinné vztahy nejsou takového charakteru, aby z nich bylo možno dovodit trvalou a pevnou vazbu, která by stěžovateli bránila opustit území ČR. Stěžovatel je ženatý mimo území ČR a žena, s níž jak uvádí v ČR žije a má dítě, není tedy jeho družkou ani manželkou. Navíc je otcem dalšího dítěte, které žije mimo území ČR (spis sp. zn. 3 Nt 366/2000, č.l. 12, spis sp. zn. 3 Nt 502/2001, č.l. 3). Stěžovatel se tedy v ČR zdržuje pouze přechodně a mohl by kdykoliv z ČR vycestovat a stát se tak pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným. Pokud pak stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na argumentaci Ústavního soudu obsaženou v nálezu sp. zn. I. ÚS 645/99, pak nelze než konstatovat, že každý případ je nutno posuzovat na základě konkrétních okolností a argumentace obsažená v jednom rozhodnutí Ústavního soudu není bez dalšího převoditelná na jakýkoliv zdánlivě podobný případ. Vzhledem k uvedeným okolnostem případu proto Ústavní soud závěry obecných soudů o existenci vazebního důvodu podle §67 odst. l písm. a) nepovažuje za protiústavní.
U vazebního důvodu podle ustanovení §67 odst. 1 písm. b) obecné soudy konstatují, že stěžovatele ze stíhané trestné činnosti usvědčují svědkyně, vůči nimž bylo v minulosti i ze strany stěžovatele použito výrazné fyzické násilí a svědkyně byly i zastrašovány. Vzniká proto důvodná obava, že by stěžovatel na svobodě mohl obdobným způsobem působil na svědkyně již vyslechnuté, jejichž identitu může stěžovatel s ohledem na okolnosti provozování prostituce v penzionu M. znát, ale i na svědky, kteří dosud vyslechnuti nebyli. Jak Ústavní soud již vyslovil, např. ve svém rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 18/96, výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností", které odůvodňují zmíněné obavy, že stěžovatel bude jednat koluzně, je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit, zda další trvání vyšetřovací vazby, resp. zda vazba vůbec, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu, ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení, nelze dosáhnou jinak. O takovou konkrétní skutečnost půjde vždy, jestliže obviněný sám svým jednáním zavdá příčinu k takové obavě, na druhé straně však může stačit, v závislosti na konkrétním případu, i určitá objektivní konstelace. Kriteria pro toto posouzení je třeba vyvodit vždy z povahy trestní věci, osoby obviněného či obžalovaného, stadia vyšetřování a rozsahu potřebného dokazování. Ústavní soud je povinen respektovat nezávislost obecných soudů v těchto otázkách a byl by oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by interpretace zákonných ustanovení byla natolik extrémní, že by vybočovala z mezí ústavnosti. Taková pochybení však v dané věci zjištěna nebyla, obecné soudy se námitkami stěžovatele zabývaly a ve svých rozhodnutích vysvětlily, z jakých důvodů jsou přesvědčeny o nutnosti dalšího trvání vazby z důvodu uvedeného v ustanovení §67 odst. 1 písm. b) tr. řádu a dle názoru Ústavního soudu ani v tomto bodu ústavní meze nepřekročily. Na tomto závěru Ústavního soudu stran existence vazebních důvodu nemůže změnit nic ani fakt, na který stěžovatel poukazuje, totiž že státní zástupkyně shledala závažné průtahy ve vyšetřování, tato okolnost by však eventuálně mohla být brána v úvahu při prodlužování zákonem stanovené lhůty trvání vazby.
Dalšími stěžovatelem uváděnými námitkami týkajícími se dosavadního postupu řízení, kdy bylo podle stěžovatelova názoru dotčeno jeho právo na obhajobu a právo nahlížet do spisů, a kdy nebyly provedeny důkazy navrhované stěžovatelem a došlo k průtahům, se Ústavní soud nezabýval, neboť bezprostředně nesouvisejí s ústavní stížností napadenými rozhodnutími a s nimi spojeným tvrzením o porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Ústavnímu soudu nepřísluší v této fázi řízení, jestliže rozhoduje toliko o ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů týkajícím se žádosti o propuštění z vazby na svobodu, do postupu soudů zasahovat, zejména když trestní řád poskytuje obviněnému (ustanovení §167 a §174) prostředky, jimiž je možno nedostatky uvedené povahy odstraňovat.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 23. dubna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu