ECLI:CZ:US:2001:4.US.685.2000
sp. zn. IV. ÚS 685/2000
Usnesení
IV. ÚS 685/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Ing. P. L., zastoupeného JUDr. T. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 9. 2000, čj. 30 Ca 170/2000, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 36 odst, 1 a 2 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo s odůvodněním, že se jedná o procesní rozhodnutí vyloučené dle ust. 248 odst. 2 písm.e) o.s.ř. ze soudního přezkumu, zastaveno řízení ohledně žaloby podané proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 3. 4. 2000, čj. 1060/110/2000.
Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 170/2000, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal žádost o přezkoumání dodatečných platebních výměrů č. 970001194 a č. 970001195, vydaných Finančním úřadem v Plzni dne 26. 5. 1997, kterými mu byla doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1993 a 1994 a žádost o přezkoumání rozhodnutí téhož finančního úřadu ze dne 24. 11. 1997, čj. 9700179902/912, a čj. 970017899/912, kterými bylo rozhodnuto o zastavení odvolacího řízení ve věci uvedených výměrů. Finanční ředitelství shora citovaným rozhodnutím předloženou žádost stěžovatele postupem dle §55b zák .č. 337/1992 Sb.,ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 337/1992 Sb.) zamítlo, neboť nezjistilo, že by rozhodnutí byla vydána v rozporu s právními předpisy, rozhodnutí se nezakládají na vadách řízení a okolnosti nenasvědčují tomu, že by daň byla doměřena v nesprávné výši.
Krajský soud po projednání případu dospěl k závěru, že v dané věci se jednalo o procesní rozhodnutí vyloučené z přezkumu soudu na úseku správního soudnictví. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že řízení dle §55b zák .č. 337/1992 Sb. o přezkoumání rozhodnutí se dělí do dvou fází, kdy v prvé fázi instančně vyšší správce daně rozhodne o tom zda přezkoumání rozhodnutí vůbec povolí, či nařídí anebo nepovolí a nenařídí. Povolením nebo nařízením přezkoumání se přezkoumávané rozhodnutí neruší ani nemění, ale je zahájena druhá fáze řízení t.j vlastní přezkumné řízení. Teprve v rámci této fáze řízení je vydáno rozhodnutí o výsledku přezkoumání, a to rozhodnutím , kterým je přezkoumávané rozhodnutí zrušeno, nahrazeno nebo změněno, případně pokud je shledáno, že podmínky pro přezkoumání rozhodnutí nebyly splněny , potvrzeno. V daném případě tím, že správce daně přezkoumání rozhodnutí nepovolil, vyjádřil svůj procesní postoj k důvodům uplatněným stěžovatelem a nepřipustil, aby věc byla znovu otevřena a meritorně projednávána. Původní pravomocná rozhodnutí zůstala nezměněna a sféra materiálních práv a povinností stěžovatele tak zůstala nedotčena.
V ústavní stížnosti stěžovatel stručně poukazuje na předchozí nálezy Ústavního soudu (II.ÚS94/96 a II.ÚS 271/96) v obdobných věcech, ve kterých Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutí o povolení přezkumu podle §55b zák. č. 337/1992 Sb. je meritorním rozhodnutím o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, jimiž se v daňovém řízení konečným způsobem rozhoduje o právech a povinnostech, a má proto hmotněprávní účinek. S poukazem na tato rozhodnutí Ústavního soudu požadoval zrušení napadeného rozhodnutí.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl obdobnou argumentaci jako v odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Finanční ředitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení dle ust. §28 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vzdalo.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je posouzení charakteru rozhodnutí, vydaného dle ust. §55b zák. č. 337/1992 Sb., z hlediska jeho přezkoumatelnosti ve správním soudnictví. Uvedená problematika byla Ústavním soudem v stěžovatelem citovaných nálezech a v jím uváděném smyslu skutečně pojednána. V souvislosti s odlišným právním názorem III. senátu Ústavního soudu v obdobné věci, však byla věc dle ust. §23 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, předložena plénu Ústavního soudu. Plénum následně rozhodnutím ze dne 19. 12. 2000, pod sp. zn. Pl. ÚS 12/2000-st., podle §23 cit. zákona, zaujalo stanovisko jehož právní závěr spočívá v tom, že rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, má procesní povahu, a tudíž nepodléhá soudnímu přezkumu. Dle názoru pléna by přijetí výkladu, že se v případě rozhodování podle §55b zák .č. 337/1992 Sb. jedná vždy o meritorní rozhodnutí o právech a povinnostech znamenalo ve svém důsledku, že se daňovému subjektu otevírá možnost nedbat o ochranu svých práv, nevyužít prostředků, které jsou k tomu určeny (odvolání, správní žaloba), ale v prodloužené lhůtě dvou let podle ust. §55b zák .č. 337/1992 Sb. se domáhat přezkoumání rozhodnutí a v případě neúspěchu se obrátit ke správnímu, event. Ústavnímu, soudu.
V rámci daňového řízení jsou k ochraně práva poskytovány prostředky, které může účastník řízení využít (má na ně právní nárok), tj. prostředky řádné a mimořádné (obnova řízení), event. soudní (správní žaloba). Vedle toho jsou dány i prostředky jiné, dozorčí, mezi něž patří právě přezkoumání podle §55b zák .č. 337/1992 Sb., které slouží k ochraně objektivního práva a účastník řízení na ně nárok nemá. V případě rozhodování podle §55b cit.zákona se jedná o rozhodování o právech a povinnostech daňového subjektu pouze tehdy, jestliže v prvé fázi přezkoumání bylo rozhodnutí k přezkumu otevřeno a teprve ve druhé fázi bylo zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno.
S ohledem na právní závěry vyjádřené v závazném stanovisku pléna Ústavního soudu nelze považovat právní závěry krajského soudu, uvedené v jeho napadeném rozhodnutí, ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu vydaného dle §55b zák .č. 337/1992 Sb., za nezákonné či dokonce za protiústavní.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím stěžovateli nemohlo být upřeno právo na soudní ochranu ve věci posouzení zákonnosti při rozhodování o vlastním doměření daně, neboť tato rozhodnutí nebyla předmětem řízení předcházejícího napadenému rozhodnutí. Stěžovateli ani nebylo bráněno, aby se v souvislosti s řízením ohledně o povolení přezkumu pravomocného rozhodnutí obrátil na soud, jestliže však soud v tomto řízení dospěl k závěru, že není příslušný ve věci jednat a své stanovisko řádně a ústavně konformním způsobem zdůvodnil, nedošlo tímto rozhodnutím k zásahu do základního práva navrhovatele chráněného čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
S ohledem na uvedené skutečnosti nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm.a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu