ECLI:CZ:US:2001:4.US.690.2000
sp. zn. IV. ÚS 690/2000
Usnesení
Č E S K Á R E P U B L I K A
U S N E S E N Í
Ú s t a v n í h o s o u d u
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. O. Č., zastoupeného JUDr. M. B., advokátkou, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 27. listopadu 2000 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání označené jako ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadl postup příslušníků Policie ČR, kterými byl dne 26. září 2000 kolem 21.00 hod. ve Š. ulici, aniž se dopouštěl jakéhokoliv protiprávního jednání, zadržen a odvezen na Místní oddělení Policie ČR Kyje, Praha 9. Zde byl umístěn do místnosti trvale střežené příslušníky policie spolu s přibližně 40 dalšími osobami. V průběhu pobytu mu nebylo povoleno mluvit ani chodit. Po celou dobu od zadržení byl spoután plastovými pouty. Teprve kolem 5.30 hod. následujícího dne byl se stěžovatelem sepsán protokol o podání vysvětlení ve věci neuposlechnutí výzvy veřejného činitele. Po odebrání otisků prstů a vyfotografování stěžovatele byl kolem 7.10 hod. propuštěn.
V uvedeném postupu policie shledal stěžovatel porušení práva na osobní svobodu zaručeného v čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na nedotknutelnost osoby, zachování lidské důstojnosti a práva nebýt podroben ponižujícímu zacházení dle čl. 7 odst. 1 a 2 a čl. 10 odst. 1 Listiny a práva na ochranu před neoprávněným shromaždováním údajů o své osobě a na ochranu soukromého života dle čl. 10 odst. 3 Listiny.
Ústavní stížnost není důvodná.
Jak vyplynulo z podkladů, které stěžovatel v ústavní stížnosti předložil, brojí proti zásahu Policie ČR, aniž by podání ústavní stížnosti předcházel jakýkoliv jiný úkon, kterým by stěžovatel postup policie napadl.
K podání ústavní stížnosti je, dle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), nezbytné, vyčerpat veškeré procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. V daném případě zákon č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o policii"), přímo nehovoří o opravném prostředku ve formě odvolání či stížnosti na jednání příslušníků policie. Nástroj k ochraně práv je však nutno hledat i mimo zákon o policii.
Jednou z právních norem, která možnost ochrany stěžovateli přiznává je vládní vyhláška č. 150/1958 Ú. l., o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících. Ačkoliv se jedná o poněkud archaický předpis, je na základě ustanovení §1 odst 4 a §2 odst. 1 této vyhlášky zřízena například Inspekce Ministerstva vnitra, která je určena k prošetřování postupů příslušníků Policie ČR. Nabízí se samozřejmě i možnost obrátit se na Veřejného ochránce práv postupem dle zákona č. 349/1999 Sb.
Další možností kterou stěžovatel měl, domnívá-li se, že postupem policistů byl porušen zákon, byla možnost podat trestní oznámení na příslušníky Policie ČR.
Stěžovatel se však o žádném kroku k nápravě nezmínil a dle popsaných údajů asi ani takový krok neučinil. Tato skutečnost ovšem znamená, že nevyčerpal veškeré procesní prostředky, které mu český právní řád k ochraně jeho práv přiznává, jakkoli Ústavní soud připouští, že by takové prostředky, proti tzv. bezprostředním zásahům, bylo účelné upravit precizněji.
Z uvedeného důvodu Ústavní soud neshledal jiné možnosti, než ústavní stížnost odmítnout z důvodu nepřípustnosti dle ustanovení §43 odst. 1 lit. e) zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 8. ledna 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýsoudce zpravodaj