ECLI:CZ:US:2001:4.US.699.2000
sp. zn. IV. ÚS 699/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J. R., zastoupené JUDr. J. K., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2000, č.j. 62 Co141/2000-159 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 10. 1998, č.j. 7 C 202/93-91, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 30. 11. 1999, č.j. 7 C 202/93-129, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 29. 11. 2000 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2000, č.j. 62 Co141/2000-159, kterým bylo pravomocně rozhodnuto o vypořádání společného jmění J. R. a stěžovatelky, jako bývalých manželů. Stěžovatelka navrhla i zrušení předcházejících rozsudků soudu prvého stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud ČR odmítl jako nepřípustné usnesením ze dne 28. 6. 2001,č.j. 30 Cdo 4/2001-184, a které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 27. 7. 2001.
Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Je přesvědčena, že neúplně zjištěný skutkový stav věci, založený zamítnutím jejího návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem ohledně technologického uspořádání procesu výstavby rodinného domu čp. 2159 v Praze 9 - Horních Počernicích, L. ul., kterým chtěla dokázat oprávněnost uplatňovaného nároku, vedl k nesprávným skutkovým závěrům, k vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů a tudíž k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení. Obecné soudy jednaly v rozporu s §§153, 132 a 157 odst. 2 a 3 o.s.ř., řízení vedly způsobem porušujícím rovnost účastníků řízení (§18 o.s.ř., čl. 37 odst. 3 Listiny), čímž porušily její ústavně zaručená základní práva. Uvedla též, že předmětný rodinný domek nespadal do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, neboť výlučným vlastníkem je její bývalý manžel, což plyne i ze specifikovaných rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že s tvrzením stěžovatelky rozhodně nesouhlasí. Oba obecné soudy své rozsudky řádně odůvodnily podle §157 odst. 2 o.s.ř., přičemž odvolací soud rozhodoval na základě úplně zjištěného skutkového stavu věci, protože dokazování doplnil ještě dalšími důkazy. Důkazy hodnotil podle zásad vyjádřených v §132 o.s.ř. Soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, z jakých důvodů vycházely a proč neprovedly důkazy navrhované žalovanou. Stěžovatelka v odvolání ani neuváděla žádné nové skutečnosti. Nesouhlasí s jejím tvrzením o porušení zásady rovnosti účastníků. Závěrem odkázal na odůvodnění napadených rozsudků, navrhl, aby stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta a vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 7 C 202/93, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené, je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, že obecné soudy neprovedly jí navrhovaný důkaz, tj. nenechaly vyhotovit znalecký posudek, v němž by bylo vypracováno technologické uspořádání procesu výstavby. Stěžovatelka je přesvědčena, že takový znalecký posudek by prokázal, že ke dni uzavření manželství stavba rodinného domku ještě neexistovala jako věc ve smyslu právním, v důsledku čehož by později dokončený rodinný domek spadal do bezpodílového spoluvlastnictví manželů a stal by se předmětem vypořádání. K otázce neprovedených důkazů Ústavní soud poukazuje na svoji ustálenou a obecně dostupnou judikaturu, dle níž zásadám spravedlivého procesu vyplývajícím z článku 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o.s.ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 o.s.ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§221 odst. 1 písm. c) o.s.ř.), ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny). Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (§120 odst. 1 věta druhá 2 o.s.ř.). Z odůvodnění napadených rozsudků Ústavní soud zjistil, že oba obecné soudy se se všemi uvedenými zákonnými požadavky ohledně dokazování vypořádaly a neprovedení navrhovaného důkazu znaleckým posudkem řádně a přesvědčivě ve svých rozsudcích odůvodnily. Z těchto důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu