ECLI:CZ:US:2001:4.US.70.01
sp. zn. IV. ÚS 70/01
Usnesení
IV. ÚS 70/01
Ústavní soud rozhodl dne 23. dubna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti obchodní společnosti L., zastoupené Mgr. Z.H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2000, čj. 30 Ca 234/98-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutím finančních orgánů o dodatečném doměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 1993, stěžovatelka tvrdí, že soudním rozhodnutím bylo zasaženo do jejího vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní a jinou právní ochranu, zejména pak práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V podrobnostech uvádí, že je dovozcem obvazové vaty vyráběné v zahraničí a že při deklarování zboží při dovozu podala celní prohlášení, jednotnou celní deklaraci (dále jen "JCD"), ve které bylo zboží zařazeno do podpoložky celního sazebníku se sníženou sazbou daně z přidané hodnoty ve výši 5 %, kterou také odvedla. Na základě provedené daňové kontroly však správce daně uplatnění snížené sazby neuznal a dodatečným platebním výměrem jí doměřil rozdíl DPH za měsíc únor 1993 ve výši 1 760,-- Kč. FŘ postup a rozhodnutí správce daně potvrdilo a stěžovatelčino odvolání zamítlo. Stěžovatelka se domnívá, že v dané věci je klíčovou otázkou vymezení pojmu "předběžná otázka" ve smyslu ustanovení §28 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a má za to, že došlo-li k propuštění předmětného zboží do příslušného režimu na základě samostatného správního rozhodnutí, JCD, jehož součástí je i podpoložka celního sazebníku a celní sazba zboží, a toto rozhodnutí je pravomocné a vykonatelné, byl správce daně tímto rozhodnutím vázán a neměl možnost si tvořit úsudek jiný. V tomto smyslu stěžovatelka nesdílí právní názor Krajského soudu v Brně, vyslovený v napadeném rozsudku, má za to, že jde o interpretaci, která je v rozporu nejen se zákonem, ale i ústavními kautelami, a na podporu svých tvrzení poukazuje na konkrétní ustanovení zákona o správě daní a poplatků a zákona o dani z přidané hodnoty v tehdejším znění a celního zákona a tvrdí, že tyto právní normy nebyly v dané věci využity a uplatněny, resp. byly vadně interpretovány. Stěžovatelka poukazuje i na nepřezkoumatelnost rozsudku a žádá Ústavní soud, aby ze všech výše uvedených důvodů napadený rozsudek zrušil.
Ze spisového materiálu F.ú., vedeného k rozhodnutí ze dne 15. 1. 1998, čj. 251/98/34970/3915, spisu FŘ, vedeného k rozhodnutí ze dne 24. 9. 1998, čj. 2592b/98/FŘ/130, a ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 234/98, Ústavní soud zjistil, že na základě provedené kontroly správce daně doměřil dodatečným platebním výměrem č. 14/98 ze dne 15. 1. 1998 stěžovatelce daň z přidané hodnoty za období únor 1993 ve výši 1 760,-- Kč. Stěžovatelka v tomto období dovezla několik druhů vat, které při dovozu zatřídila do číselného kódu 3005 90 10 se sníženou 5 % daní z přidané hodnoty. Správce daně měl pochybnosti o správnosti zdanění zboží při jeho prodeji na území ČR a vyzval stěžovatelku k prokázání oprávněnosti uplatnění snížené sazby daně s tím, že předložená JDC nejsou rozhodnutím o zatřídění zboží do příslušné podpoložky celního sazebníku, ale projevem vůle deklaranta navrhnout zboží k propuštění do příslušného režimu. Protože stěžovatelka neprokázala oprávněnost uplatnění snížené sazby daně předložením Závazné informace Generálního ředitelství cel, orgánu kompetentního rozhodnout o zařazení dováženého zboží podle ustanovení §46 celního zákona, správce daně požádal v souladu s ustanovením §34 zákona o správě daní a poplatků o zatřídění tří druhů stěžovatelkou dovážených vat GŘ. GŘ stanoviskem ze dne 22. 7. 1997 zařadilo vatu zn. Gloria WATTE a zn. Isabele do podpoložky celního sazebníku 5601 22 99, tj. se základní sazbou daně. Správce daně si na základě tohoto stanoviska utvořil úsudek o předběžné otázce a u tohoto zboží doměřil rozdíl ze zvýšení daně z přidané hodnoty z 5 % na 23 %.
Odvolání stěžovatelky FŘ rozhodnutím ze dne 24. 9. 1998, čj. 2592b/98/FŘ/130, zamítlo, když shledalo postup a rozhodnutí správce daně v souladu s příslušnými hmotněprávními a procesněprávními předpisy. Rozhodnutí odvolacího orgánu stěžovatelka napadla správní žalobou, kterou Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobní námitky nejsou důvodné a potvrdil, že stěžovatelka v daňovém řízení neunesla důkazní břemeno. K základní žalobní námitce poukazující na nesprávnou aplikaci a interpretaci ustanovení §28 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků správními orgány Krajský soud v Brně vyložil, že JCD, obsahující též podpoložku celního sazebníku a celní sazbu zboží, není věcně rozhodnutím o sazebním zařazení zboží, ale rozhodnutím o propuštění zboží do příslušného režimu, takže v rámci rozhodování o předběžné otázce správce daně neusuzoval o otázce již rozhodnuté. Krajský soud v Brně vyložil, že přestože se povinné údaje JCD ve smyslu ustanovení §104 odst. 1 a 4 celního zákona stávají součástí rozhodnutí, výrok rozhodnutí je dán pouze předmětem řízení (v daném případě návrhem na propuštění zboží do příslušného režimu), zatímco ostatní skutečnosti uváděné v návrhu se stávají jen součástí rozhodnutí, a že v daném případě byla jednotná celní deklarace pouze podkladem pro přiznání k dani z přidaného hodnoty za příslušné zdaňovací období. V této souvislosti Krajský soud v Brně poukázal rovněž na ustanovení §127 odst. 3 celního zákona, podle kterého celní orgány mohou provádět následnou kontrolu po propuštění zboží, tedy i po vydání rozhodnutí v celním řízení, z čehož je zřejmé, že údaje obsažené v celním prohlášení, které neodpovídají skutečnosti, nejsou ničím neměnným a jejich nápravu lze zajistit jak v řízení celním, tak i daňovém. Odůvodnění rozsudku reaguje i na ostatní stěžovatelkou vznesené žalobní námitky.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka se domáhá přezkoumání aplikace a interpretace procesněprávního ustanovení §28 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, jako to již učinila před obecným soudem. Ústavnímu soudu však přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů nepřísluší, nedošlo-li zároveň k porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud však toto tvrzené porušení neshledal. Čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zaručují právo na projednání věci příslušným orgánem a přezkoumání jeho rozhodnutí soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, což se v dané věci stalo. Důkazy provedené a vyhodnocené finančními orgány a poté přezkoumané soudem vysvětlují postup správce daně. Správní soud ve věci nařídil jednání, kterého se stěžovatelka měla možnost účastnit, věc projednal a vydal meritorní rozhodnutí, ve kterém vyložil, na základě jakých skutečností shledal postup správce daně při doměření daně z přidané hodnoty správným. Správní soud vyložil, z jakých důvodů se neztotožňuje s žalobními námitkami stěžovatelky, a svoje důvody opřel o příslušná ustanovení zákona o správě daní a poplatků, zákona o dani z přidané hodnoty a celního zákona. Jeho závěry, a to i ty, které souvisí s problematikou předběžné otázky v daňovém řízení, tj. s aplikací a interpretací ustanovení §28 zákona o správě daní a poplatků, se Ústavnímu soudu jeví jako přezkoumatelné. Soudní řízení tak proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny a rozsudek je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. Stěžovatelka sice zastává v dané věci opačný právní názor, to však kasaci rozsudku Krajského soudu v Brně neodůvodňuje. Odlišný právní názor nepředstavuje sám o sobě porušení práva na soudní ochranu, stejně jako rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Zásady spravedlivého procesu vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy třeba chápat tak, že v souladu s obecným procesním předpisem musí být v řízení před obecným soudem účastníku zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny, a není tak dán prostor pro závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí i porušení čl. 11 Listiny, tvrzený zásah do práv však blíže nerozvádí. S ohledem na shora uvedené závěry o dodržení ústavních procesních práv v řízení před Krajským soudem v Brně Ústavní soud považuje i toto tvrzení za zjevně neopodstatněné.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu