ECLI:CZ:US:2001:4.US.71.01
sp. zn. IV. ÚS 71/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Ing. K.T., zastoupeného JUDr. V.O., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2000, č.j. 28 Ca 111/99-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 1. 2. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2000, č.j. 28 Ca 111/99-34, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.ú. - referátu pozemkového úřadu ze dne 15. 12. 1998, č.j. PÚ 945/93-4885, že není vlastníkem části pozemkové parcely podle PK č. 1707 o výměře 7,4560 ha v k. ú. Ž. Městský soud v Praze, obdobně jako pozemkový úřad, dospěly ke shodnému názoru, že k uzavření kupní smlouvy nedošlo ani v tísni, ani za nápadně nevýhodných podmínek.
Stěžovatel tvrdí, aniž by svá tvrzení rozvedl podrobnější ústavněprávní argumentací, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Porušení spatřuje ve skutečnosti, že dle jeho názoru Městský soud v Praze nedostál svým procesním zákonným povinnostem rozhodovat na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci a provedené důkazy hodnotit jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, v odůvodnění rozsudku stručně a jasně vyložit, zejména jaké skutečnosti vzal za prokázané a jakými úvahami se řídil, a jak zjištěný skutkový stav podle zákona posoudil. Má zato, že z odůvodnění napadeného rozsudku nelze zjistit, na základě čeho soud dospěl k danému závěru. Uvedenému soudu vytkl, že nehodnotil jím předložené důkazy, zejména svědecká prohlášení ve spise založená a články z tisku, prokazující perzekuci rodiny jeho matky.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru stížnost není důvodná, neboť obsahuje tvrzení, ze kterých nelze dovodit porušení práva na soudní ochranu zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny. Jde v podstatě o námitky, které směřují do hodnocení důkazů soudem a které jen z toho, jak byla věc soudem právně posouzena, dovozují, že se soud věcí náležitě nezabýval. Tvrzení, že soud svůj závěr vyvodil pouze z hodnocení kupní smlouvy, jež byla právním titulem, na základě kterého matka stěžovatele pozbyla předmětnou nemovitost, je v rozporu s obsahem odůvodnění rozsudku. Dále uvedl podstatné skutkové okolnosti týkající se tísně a nápadně nevýhodných podmínek, jejich posouzení, a vyslovil přesvědčení, že se všemi námitkami stěžovatele v řízení zabýval, vyšel ze všech podkladů správního řízení založených ve správním spise a předložených stěžovatelem, zhodnotil, které důkazy jsou pro posouzení věci podstatné a věc veřejně projednal při nařízeném ústním jednání. Pouze ta skutečnost, že soud ve svém rozsudku dospěl k jinému právnímu posouzení věci, než jakého se dovolává stěžovatel, není porušením práva stěžovatele na soudní ochranu. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 111/99, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu Městského soudu v Praze neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatele. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů, jak bylo uskutečněno obecným soudem při přezkumu zákonnosti správního rozhodnutí, přičemž poukazem na zákonné obecné principy občanského soudního řízení stěžovatel, bez konkrétní ústavněprávní argumentace, se domáhá, aby Ústavní soud, v roli obecného soudu další instance, napadený rozsudek zrušil a vytvořil tak podmínky pro další rozhodnutí, z hlediska stěžovatele příznivější. Taková úloha Ústavnímu soudu, který je orgánem ochrany ústavnosti, nepřísluší, jak vyplývá z jeho četné, ustálené a obecně dostupné judikatury. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené zejm. v čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně tak i proces byl veden způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu