ECLI:CZ:US:2001:4.US.712.2000
sp. zn. IV. ÚS 712/2000
Usnesení
IV. ÚS 712/2000
Č E S K Á R E P U B L I K A
U S N E S E N Í
Ú s t a v n í h o s o u d u Č e s k é r e p u b l i k y
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti M. R., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 22.5.2000, čj. 2 T 135/2000 - 282 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18.10.2000, sp.zn. 10 To 342/2000 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 39 i čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Chrudimi, sp. zn. 2 T 135/2000, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem jmenovaného soudu, jako soudu I.stupně, ze dne 22. 5. 2000, čj. 2T 135/2000 - 282, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 trestního zákona za to, že dne 7. dubna 1999 kolem 12. hodiny jako řidič osobního automobilu Mazda 323 1,4, provozovatele firmy M. V. K., okres Vsetín, na silnici I. třídy č. 17 za obcí B. směrem na Heřmanův Městec, okres Chrudim, předjížděl v mírném stoupání kolonu motorových vozidel, aniž měl jistotu, že na rozhledovou vzdálenost se mu podaří prováděný záměr uskutečnit bez nebezpečí pro ostatní účastníky silničního provozu, a kdy právě nedostatečný rozhled následně vedl k tomu, že před předjetím nákladního automobilu Liaz 110, jedoucího v pořadí kolony jako prvé vozidlo, se za toto musel v důsledku vzniklé situace náhle zařadit a tento předjížděcí manévr vedl řidiče protijedoucího vozidla (J. Š.) Mitsubishi Pajero 2,5 TD, majitelky L. K., k postupnému snižování rychlosti jízdy při současném najíždění co nejvíce k pravému okraji vozovky, až následně k zastavení.
Do tohoto vozidla, jak je patrno z odůvodnění výroku týkajícího se dalšího obžalovaného - F. B., však zezadu narazil autobus značky Karosa LC-736, řízený právě F. B., vezoucí 30 žáků základní školy s učitelským doprovodem. Tímto nárazem bylo Mitsubishi Pajero odhozeno do protisměru, kde se střetlo s automobilem Fiat Brava 1,8, přičemž řidička Fiatu, A. V., utrpěla otřes mozku, zhmoždění čelní oblasti, zlomeninu pažní kosti a blok krční páteře, vyžadující si minimálně tříměsíční dobu léčení s podstatným omezením běžného způsobu života. J. Š., řidič Mitsubishi Pajero, utrpěl pohmoždění krční páteře bez nutnosti vystavení pracovní neschopnosti a jeho spolujezdec, J. B., kožní defekt po traumatu oblasti kolena pravé dolní končetiny s minimální dobou léčení 2 měsíce. Dále pak došlo k drobným zraněním některých cestujících v autobusu a vznikla i hmotná škoda, celkem asi necelého půl milionu Kč. Uvedené jednání stěžovatele bylo soudem I. stupně kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr.zák., za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců a zároveň mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku. Řidič autobusu byl uznán vinným trestným činem obecného ohrožení podle §180 odst. 1 tr.zák.
Soud I. stupně svůj závěr o vině stěžovatele odůvodnil tím, že bylo prokázáno, že stěžovatel svým riskantním předjížděním ohrozil ostatní účastníky silničního provozu. Toto dovodil zejména z výpovědí svědků J. Š., řidiče osobního automobilu Mitsubishi Pajero, J. B., jeho spolujezdce, A. V., řidičky Fiatu, svědka J. H., řidiče Liazu, dále z posudku znalce z oboru doprava silniční a městská, Ing. M. L., který ve svém posudku mimo jiné uvedl, že v místě nehody by se tři auta vedle sebe na vozovku nevešla a předjíždění na místě s nedostatečným rozhledem bylo riskantní. Z protokolu o nehodě v silničním provozu soud I. stupně zjistil, že profil vozovky v místě nehody je mírně zvlněný. Soud I. stupně tak neuvěřil obhajobě stěžovatele o plynulém a bezproblémovém předjíždění kolony vozidel bez omezení či ohrožení protijedoucího vozidla. Stěžovatel nezohlednil při předjíždění délku kolony, kterou chtěl předjíždět, navíc pak nezohlednil ani šířku vozovky neumožňující bezpečný průjezd tří vozidel vedle sebe a nevadila mu ani malá rozhledová vzdálenost. S ohledem na vše uvedené soud I. stupně shledal jako primární příčinu dopravní nehody v nesprávném způsobu předjíždění stěžovatele, který vyvolal adekvátní reakci řidiče Mitsubishi Pajero a na ní navazující opožděnou reakci řidiče autobusu.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž v podstatě namítl, že vozidlo Mitsubishi Pajero nebylo u pravého kraje vozovky, protože tak by nebyl důvod, aby se jej řidič autobusu snažil objet zprava, dále poukázal na, dle jeho názoru objektivní,
výpověď řidiče Liazu, který uvedl, že protijedoucí Mitsubishi jelo rychlostí vyšší než on sám. Stěžovatel v odvolání dále napadá svědeckou výpověď řidiče Mitsubishi, J. Š., který spíše než fakta a konkrétní údaje vyjadřoval své hodnotící soudy, stejně jako výpověď svědkyně V. Znalci a soudu pak vytýkal, že nezměřili vzdálenost od místa nehody k horizontu, neboť stěžovatel je přesvědčen, že tato vzdálenost byla dostatečná pro možnost předjíždění. Navrhoval, aby soud II. stupně napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby byl v celém rozsahu obžaloby zproštěn.
Krajský soud v Hradci Králové, jako soud odvolací, rozhodoval jak o odvolání stěžovatele, tak i o odvolání státního zástupce, proti části rozsudku soudu I. stupně týkající se spoluobžalovaného řidiče autobusu, F. B. Rozsudek v části týkající se F. B. zrušil a rozhodl nově a odvolání stěžovatele zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že napadený rozsudek je výsledkem řízení, v němž nedošlo k porušení trestního řádu, k žádným podstatným vadám. Soud I. stupně vykonal všechny dostupné důkazy a skutkový stav dostatečně zjistil a odvolací soud se tak ztotožnil jak se skutkovými, tak i s právními, závěry soudu I. stupně.
V zákonem stanovené lhůtě podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž jak tvrdí, při postupu soudů i při rozhodování došlo k hrubému porušení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny. Uvedl, že nikdy nebyl účasten žádného trestněprávního ani občanskoprávního řízení a že řízení, kterého se účastnil jako obžalovaný, jej připravilo o všechny iluze nejen stran toho, že by soud měl rozhodovat spravedlivě, ale byl i překvapen arogancí soudu, nezájmem o věc a nekompetentností osob, které o věci rozhodovaly. V další části ústavní stížnosti popisuje situaci na silnici před nehodou a svůj způsob jízdy a v podstatě uvádí, že když na obzoru ve vzdálenosti několika set metrů uviděl vozidlo, dále již nepředjížděl před ním jedoucí automobil Liaz, přestože by jej předjet mohl, a plynule se zařadil za toto vozidlo. Minul protijedoucí vozidla a po několika stech metrech ve zpětném zrcátku viděl, že se na silnici něco přihodilo, proto se vrátil zpět ve snaze pomoci. Podle něj nebylo možné, aby řidič Mitsubishi zastavil u pravého kraje vozovky, protože by pak nebyl důvod, aby se jej řidič autobusu snažil objet zprava. To, že k nárazu došlo právě v tomto směru, je dokázáno zejména tím, že autobus si poškodil levou přední část. Kdyby tedy Mitsubishi zastavilo u pravého kraje a autobus jej chtěl objíždět zprava, musel by jet po poli. Poukazuje na to, že soudní znalec ve svém znaleckém posudku dospěl k závěru, že protijedoucí Mitsubishi Pajero v době, kdy míjelo Liaz, již stálo. Řidič Liazu však u hlavního líčení vypověděl, že nestálo, naopak, že jelo ještě větší rychlostí, než nákladní automobil Liaz. Proto stěžovatel navrhl doplnění znaleckého posudku, v čemž mu nebylo vyhověno. Stěžovatel se dále podivuje nad tím, že byl odsouzen za to, že předjížděl, aniž měl jistotu, že na rozhledovou vzdálenost se mu podaří záměr uskutečnit, nicméně soudy si nenechaly tuto vzdálenost změřit. Na závěr své ústavní stížnosti uvádí, že soudy vůči němu použily selektivního přístupu k důkazům, což je v rozporu s Ústavou ČR a zejména s hlavou pátou Listiny, zejména s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a s čl. 36 odst. 1 Listiny a dále s čl. 39 i čl. 40 Listiny a dále pak s judikaturou Ústavního soudu, který opakovaně hovoří o tom, že není možný selektivní přístup k důkazům, že soudní rozhodnutí musí být nejen spravedlivé, ale že soud musí provádět hodnocení důkazů v souladu se zákonem a nemůže svévolně přejít objektivní důkazy, vyvracející jeden z vybraných důkazů, v daném případě výpověď zainteresovaného svědka J. Š., nebo znalecký posudek. V petitu své ústavní stížnosti pak stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, kterým by rozsudky Okresního soudu v Chrudimi ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 2T 135/2000, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 10. 2000, sp. zn. 10 To 342/2000, zrušil.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření v podstatě odkázal na důvody svého rozhodnutí, které podle jeho názoru vycházelo z řádně zjištěných skutkových okolností případu, a bylo proto o nich rozhodováno v souladu s běžnou teorií a praxí.
Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové se svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Především je nutno konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, které již uvedl ve svém odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí (č.l. 302-303) a jimiž se odvolací soud zabýval. Stěžovatel tak v podstatě Ústavní soud staví do role další soudní instance, která mu, jak již dal opakovaně najevo v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadá postupy obecných soudů i jejich chování, jejich aroganci, nicméně toto tvrzení ničím nedokládá.
Podle čl. 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem jeho nezávislosti. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky stanovené v §125 tr. řádu a uvede, o které důkazy skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení dále hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním sám nesouhlasil. Pouze v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, vyžadující zásah Ústavního soudu. V daném případě však tento extrémní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině stěžovatele, skutečnost, že neprovedl další důkazy stěžovatelem navržené ještě neznamená, že rozhodnutí je nezákonné. Soud není povinen vyhovět všem důkazním návrhům. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Tak se v daném případě i stalo.
Pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy dostatečně nezjistily skutkový stav, pak Ústavní soud nedává tomuto tvrzení za pravdu, neboť zejména znalecký posudek, ale i svědectví několika účastníků silničního provozu, kteří událost viděli, nevyznívají ve směru, který stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí. Stěžovatel se dále ve své ústavní stížnosti dovolává svědectví řidiče Liazu, J. H., jako nezaujaté osoby, který vypověděl, že protijedoucí Mitsubishi, když projíždělo kolem něj, jelo rychleji než on sám - tedy nestálo, jak uvádějí obecné soudy. Kdyby tomu tak bylo, pak to nic nemění na odpovědnosti stěžovatele, navíc, když stěžovatel tato slova z výpovědi J. H. vytrhává. J. H. totiž vypověděl také tak, že když míjelo Mitsubishi Pajero jeho Liaz, zdálo se mu, že brzdilo. Mimo to je třeba také dodat, že jestliže se stěžovatel odvolává řidiče Liazu jako nezaujatého svědka, není možno opomenout, že tento svědek také vypověděl, že viděl ve zpětném zrcátku automobil, který vůz za ním předjížděl a na poslední chvíli se zařadil za něj, a to právě v době, kdy protijedoucí Mitsubishi Pajero míjelo jeho Liaz. Námitky týkající se postavení vozidla Mitsubishi a nezměření vzdálenosti pak Ústavní soud nepovažuje, s ohledem na rozsah provedeného dokazování, za způsobilé odůvodnit jeho zásah, neboť pro závěr o vině stěžovatele bylo významné nikoliv to, zda on sám ze svého pohledu byl schopen bezpečně
předjíždět, ale to, zda svým jednáním ohrozil ostatní účastníky silničního provozu, což bylo primární příčinou vzniku dopravní nehody. K závěru o této otázce je podle názoru Ústavního soudu dostatečný podklad v provedeném dokazování a nemohl na něm změnit nic ani pozitivní fakt, že stěžovatel přispěchal na místo nehody s pomocí.
Ústavní soud tak konstatuje, že obecné soudy stěžovatele nezkrátily na jeho ústavně zaručených právech, a proto z důvodů shora uvedených byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst.2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu