ECLI:CZ:US:2001:4.US.714.2000
sp. zn. IV. ÚS 714/2000
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti E. G. - R., zastoupené JUDr. B. G., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 24 Co 210/2000, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. dubna 2000, sp. zn. 20 D 1375/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 6. prosince 2000, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu nalézacího, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky ve věci dědictví po jejím otci.
Stěžovatelka se domáhala, aby soud potvrdil, že její otec, který zemřel dne 20. října 1995, nabyl za svého života, jako dědic po svém otci (dědu stěžovatelky), zemřelém 14. září 1980, jednu čtvrtinu vlastnického podílu k domu č.p. 246, stavební parcele p. č. 216 a zahradě p. č. 890, v katastrálním území Praha - B., zapsány na l. v. 276. Svůj nárok stěžovatelka opírala o skutečnost, že až do roku 1996 byl dle údajů v katastru nemovitostí vlastníkem předmětných nemovitostí její děd, kdy ani otci ani dědu stěžovatelky nebylo doručeno rozhodnutí Obvodního národního výboru pro Prahu 6, ze dne 30. března 1960 (současně je datováno i ke dni 12. února 1960), čj. Fin 3-88/59 - Bart., podle kterých měl přejít do vlastnictví státu dům č. p. 246. Na základě skutečnosti, že nebylo rozhodnutí doručeno, nemohlo se stát vykonatelným a z toho důvodu nemohlo vlastnictví přejít. I za situace, kdyby bylo doručení prokázáno, nemohly by být převodem dotčeny ostatní nemovitosti.
S ohledem na uvedené okolnosti shledává stěžovatelka v postupu obecných soudů porušení jejích práv zaručených v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K ústavní stížnosti se na základě výzvy dle ustanovení §42 odst. 4 zákona, vyjádřil účastník - Městský soud v Praze, prostřednictvím předsedy senátu 24 Co. Ten ve svém vyjádření uvedl, že v uvedeném řízení se stěžovatelka domáhala potvrzení, že na jejího otce přešel podíl k nemovitostem zapsaným na l. v. 276 u Katastrálního úřadu P. - město, a to domu č.p. 246, stavební parcely p. č. 889 a zahrady p. č. 890, kdy tyto nemovitosti zdědil děd stěžovatelky v roce 1942. Tento podíl však přešel do vlastnictví státu na základě uvedeného rozhodnutí, které nabylo právní moci dne 24. dubna 1960, avšak tato skutečnost nebyla v katastru nemovitostí ještě v roce 1998 vyznačena. Zápis odpovídající skutečnému stavu byl učiněn na základě žádosti Obvodního úřadu městské části Praha 6 dne 14. října 1999. Nalézací soud tedy nezjistil žádný další majetek zůstavitele, který by bylo třeba doprojednat a řízení proto zastavil.
Soud odvolací uvedené rozhodnutí přezkoumal a napadeným usnesením potvrdil, neboť zaujal shodný právní názor. Ke dni 25. únoru 2000 nebyl zůstavitel zapsán jako spoluvlastník předmětných nemovitostí. tvrzení stěžovatelky, že rozhodnutí o převodu nemovitosti ze dne 30. března 1960, nebylo dědu stěžovatelky doručeno se nezakládá na pravdě, neboť doručení bylo vykázáno ke dni 9. dubna 1960. Odvolací soud dále zdůraznil, že princip intabulace, na základě kterého zápis do veřejných knih byl předpokladem nabytí vlastnického práva, platil podle obecného zákoníku občanského z roku 1811, pouze do 1. ledna 1951. Nemohl se proto uplatnit v posuzovaném případě. Odvolací soud uvedl, že ohledně předmětného majetku bylo možno uplatnit restituční nárok dle příslušného zákona legitimovanými osobami.
K výhradám v ústavní stížnosti účastník uvádí, že v nich neshledává v posuzované věci nic nového a na svých závěrech trvá. Proto navrhuje ústavní stížnost zamítnout.
Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 20 D 1375/97. Na základě všech podkladů shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Jak je zřejmé z uvedeného spisu nalézacího soudu, dědické řízení probíhalo u obvodního soudu od roku 1997, kdy průtahy byly působeny zejména nesoučinností právního zástupce stěžovatelky. V průběhu tohoto řízení bylo zajištěna řada dokladů, které svědčí o tom, že předmětné nemovitosti přešly na stát v roce 1960, na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru. Stalo se tak za platnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, který v ustanovení §114 pro přechod vlastnictví požadoval příslušné rozhodnutí legitimovaného orgánu. Jak uvedl i účastník, princip intabulace v tehdy platném občanském zákoníku neexistoval. Skutečnost, že tento institut byl znovu zaveden do našeho právního řádu novelou občanského zákoníku č. 264/1992 Sb., s účinností od 1. ledna 1993, nemůže zvrátit vlastnické právo státu konstituované v roce 1960.
Pokud se stěžovatelka dovolává čl. 11 Listiny, je třeba ji odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, která považuje za možnou ochranu vlastnického práva konstituovaného a existujícího. Pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence takového vlastnictví teprve zjištěna nebo dokonce konstituována, ústavně chráněn není a ani být nemůže. Proto ani v tomto případě evidentně nemůže jít o tvrzené porušení čl. 11 Listiny, protože v době rozhodování o jeho existenci toto právo stěžovatelce nesvědčilo. Porušit právo na ochranu neexistujícího práva je pojmově vyloučeno.
Jak odkázal ve svém odůvodnění i odvolací soud, stěžovatelce, či jejímu právnímu předchůdci, svědčila možnost uplatnit nárok na restituci uvedených nemovitostí, kterou, jak je zřejmé ze spisu nalézacího soudu, právní předchůdce stěžovatelky zřejmě inicioval, ovšem již mimo zákonem stanovené lhůty. Předešlé soudní řízení se tak jeví být pokusem zhojit toto promeškání způsobem, který před obecnými soudy neobstál a Ústavní soud neshledává, že by zde existoval jakýkoliv prostor pro jeho zásah, když, jak opakovaně dal ve své judikatuře najevo, jeho úkolem není dozírat na zákonnost rozhodování soudů, kterým není nadřízen.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 28. března 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu