ECLI:CZ:US:2001:4.US.723.2000
sp. zn. IV. ÚS 723/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti F. J., Ing. J. J., M. R., L. P., a Ing. L. K., zastoupených JUDr. S. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 9. 2000, č.j. 16 Ca 281/2000-13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 11. 12. 2000 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 9. 2000, č.j. 16 Ca 281/2000-13, potvrzující rozhodnutí Okresního úřadu v Táboře, referátu pozemkového úřadu ze dne 7. 6. 2000, č.j. PÚPr/1203/2000-Ri (UZ 2909/4), kterým bylo určeno, že stěžovatelé nejsou vlastníky specifikovaných pozemků v k.ú. B. a k.ú. B., s odůvodněním, že pozemky byly v roce 1954 vyvlastněny za náhradu pro účely obrany státu, prostor vojenského letiště sloužil ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., a slouží dodnes, k obraně státu, a tudíž nebylo prokázáno naplnění restitučního důvodu dle §6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě.
Stěžovatelé tvrdí, že napadeným rozsudkem byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). V odůvodnění své stížnosti, postrádajícím podrobnější ústavněprávní argumentaci, uvedli, že je sporné, zda předmětné nemovitosti trvale sloužily a slouží k účelu, pro který byly vyvlastněny. Nesouhlasí s právním posouzením věci, jak bylo provedeno krajským soudem. Dle jejich názoru byly předmětné nemovitosti vyvlastněny v rozporu se zákonem č. 63/1935 Sb. Vyvlastnění 7 hektarů lesů a zemědělských pozemků nebylo nutné a nezbytné. Tuto otázku měl krajský soud posoudit jako otázku předběžnou a měl zvažovat existenci restitučního titulu dle §6 odst. 1 písm. p) a r) zákona o půdě, tj. politickou perzekuci, postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody, případně převzetí bez právního důvodu.
Krajský soud v Ústí nad Labem, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že důvody ústavní stížnosti jsou v podstatě shodné s důvody podaného opravného prostředku. Proto i nadále trvá na svém rozhodnutí, neboť ani s ohledem na důvody podané ústavní stížnosti nezjistil, že by bylo třeba cokoliv na něm měnit. Navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Okresní úřad Tábor, okresní pozemkový úřad, se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdal.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 16 Ca 281/2000, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu krajského soudu neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelů.
Pokud stěžovatelé namítli porušení čl. 11 odst. 4 Listiny, podle něhož vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu, je třeba konstatovat, že napadený rozsudek a jemu předcházející rozhodnutí pozemkového úřadu, nepředstavují taková rozhodnutí orgánů veřejné správy, která by vyvlastňovala předmětné nemovitosti. Je tudíž evidentní, že napadeným rozsudkem k namítanému zásahu do ústavního práva zaručeného cit. článkem Listiny nemohlo dojít. Stěžovatelé pomíjejí, že bylo rozhodováno ve věci, kde byl správní orgán vázán právním názorem, který vyslovil Krajský soud České Budějovice v rozsudku ze dne 8. 3. 2000, sp. zn. 10 Ca 393/99.
K námitce porušení ústavních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. i v čl. 36 odst. 2 Listiny, Ústavní soud uvádí, že, jak vyplývá z vyžádaného spisu, stěžovatelé nebyli zkráceni na svém právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, resp. na svém právu obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Není úkolem Ústavního soudu přezkoumávat skutková zjištění pozemkového úřadu a krajského soudu, podle nichž je nepochybné, že nemovitosti původní vlastnice byly vyvlastněny a to za náhradu, a dále že nemovitosti existují a slouží k účelu, pro který byly vyvlastněny. Pokud stěžovatelé napadenému rozsudku vytkli, že opomenul posoudit případnou existenci restitučního titulu dle §6 odst. 1 písm. p) a r) zákona o půdě, tj. politickou perzekuci, postup porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, případně převzetí bez právního důvodu, z vyžádaného spisu vyplývá, že tento restituční důvod stěžovatelé ve správním ani soudním řízení neuplatňovali a tudíž k němu nelze přihlížet ani při rozhodování o ústavní stížnosti.
V předchozím řízení zmiňovali stěžovatelé restituční důvod podle ust. §6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě s tím, že, jak konstatoval i krajský soud, tato svá tvrzení nijak nedoložili. Třeba uvést, že tento restituční důvod směřuje ke znárodnění či zestátnění vykonaném v rozporu s dříve platnými předpisy, což pojmově nemohlo naplnit vyvlastnění vykonané k účelům obrany státu podle zákona č. 63/1935 Sb.
Ústavní stížnosti je v podstatě tedy pouhým nesouhlasem stěžovatelů se závěry obecného soudu a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecným soudem, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Z těchto důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelů o namítaném zásahu do ústavně zaručených základních práv jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu