ECLI:CZ:US:2001:4.US.730.2000
sp. zn. IV. ÚS 730/2000
Usnesení
IV. ÚS 730/2000
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. V. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 9. 2000, čj. 18 Co 551/98-129, ve výroku I. ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 25. 9. 2000, čj. 18 Co 551/98-132, a rozsudku Okresního soudu v Náchodě, čj. 11 C 188/95-96, ze dne 18. 6. 1998, ve výroku I., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, domáhal zrušení části v záhlaví uvedených rozhodnutí, ve které byl uznán povinným zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 1,500.000,- Kč s přísl.
Z obsahu připojeného spisu je zřejmé, že okresní soud vyhověl návrhu S. M., s.r.o., (uplatněného z titulu bezdůvodného obohacení), který se domáhal u obecných soudů vrácení uvedené částky, představující úhradu zaplacenou stěžovateli za postoupení územního rozhodnutí na výstavbu čerpací stanice pohonných hmot, a to s odůvodněním, že postoupení územního rozhodnutí za úplatu je sice možné (smlouva dle ust. §51 obč. zák.), avšak stěžovatel v době uzavření smlouvy o postoupení územního rozhodnutí nebyl nositelem práv a povinností vyplývajících z územního rozhodnutí, a nemohl proto převést více práv než sám měl. Návrh žalobce by ale soud považoval za důvodný i v případě, že by stěžovatel nositelem těchto práv byl, neboť územní rozhodnutí, z něhož měla být práva nabyta, bylo ve správním řízení zrušeno, a správní řízení bylo pravomocně zastaveno. V takovém případě by se tak jednalo o plnění z právního důvodu, který odpadl. Soud stěžovatele zavázal rovněž k vrácení částky 400 000,- Kč s přísl., kterou stěžovatel na základě smlouvy budoucí přijal jako zálohu kupní ceny za pozemek, na němž mělo k výstavbě čerpací stanice dojít, neboť okolnosti, za kterých účastníci závazku smlouvu uzavřeli, se natolik změnily, že nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena a žádná ze smluvních stran se ani ve stanovené lhůtě nedomáhala u soudu nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy rozhodnutím soudu.
Krajský soud svým rozsudkem, ve znění opravného usnesení, potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně v části, týkající se povinnosti stěžovatele uhradit částku za postoupení územního rozhodnutí, tj. 1,500.000,- Kč s přísl., a zamítl návrh stěžovatele na připuštění dovolání . V části, týkající se povinnosti stěžovatele uhradit zálohu na kupní cenu pozemku, tj. 400 000, Kč- s přísl., rozhodnutí soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k novému řízení.
V ústavní stížnosti, která směřovala proti potvrzujícím výrokům krajského soudu, zavazujícím stěžovatele k zaplacení žalované částky s přísl., stěžovatel namítá nesprávné právní posouzení věci, nesouhlasí se závěry soudů ohledně právního nástupnictví ve správním řízení a nezákonnost napadeného rozhodnutí krajského soudu spatřuje v tom, že tento soud se jako odvolací soud návrhem stěžovatele na posouzení otázky zásadního právního významu, tj. zda je možno převést právo vyplývající ze správního rozhodnutí, vůbec nezabýval, neboť vzhledem k tomu, že dospěl k závěru, že žádné pravomocné správní rozhodnutí neexistuje, považoval za nadbytečné zabývat se otázkou, zda takové postoupení práva je či není možné. Posouzení možnosti a dovolenosti převodu práv a povinností vyplývajících ze správního rozhodnutí a otázka procesního nástupnictví v územním řízení přitom bylo rozhodující otázkou pro právní spor, která však nebyla vyřešena, a soudy proto nemohly spravedlivě rozhodnout.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a dospěl k závěru, že není přípustná.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, za takový prostředek se však nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Jak je zřejmé z ústavní stížnosti i obsahu spisu ( č.l. 125), stěžovatel si svým procesním postupem vytvořil prostor pro možnost podat dovolání využitím ustanovení §239 o.s.ř., ve znění v té době platném. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení "...nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání..., je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam".
Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 171/96, sp. zn. IV. ÚS 93/98 a sp. zn. IV. ÚS 294/98 ) je zřejmé, že o nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva může jít zpravidla i tam, kde tak, jako v tomto případě, je ústavněprávní argumentace obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy a kterou cíleně hodlal předestřít i dovolacímu soudu, pro což si svým procesním postupem před krajským soudem vytvořil prostor. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, posuzuje dovolací soud a teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, jsou vyčerpány všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně práv poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou.
Stěžovatel však svého práva podat dovolání k dovolacímu soudu ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyužil, a proto Ústavní soud dospěl k závěru, že nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2001
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj