ECLI:CZ:US:2001:4.US.731.2000
sp. zn. IV. ÚS 731/2000
Usnesení
IV. ÚS 731/2000
Ústavní soud rozhodl dne 7. března 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti V. S., zastoupeného JUDr. Z. D., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29.3.2000, č.j. 12 T 66/99-119, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1.11.2000, č.j. 3 To 445/2000-144 , takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že citovaným rozsudkem Městského soudu v Brně byl odsouzen pro trestný čin podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 2, trestního zákona, napadeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí soudu I. stupně zamítnuto jako nedůvodné. Podle názoru stěžovatele obecné soudy porušily zákon, když nepostupovaly tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, a když stejně pečlivě neobjasňovaly okolnosti svědčící ve prospěch stěžovatele a zaměřily se výlučně na okolnosti svědčící v jeho neprospěch. Soudy zcela pominuly předložený důkaz o tom, že svědek ing. Š. byl z podnětu obhájce stěžovatele vyšetřován pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu křivé výpovědi, kterého se měl mimo jiné dopustit tím, že do protokolu o výslechu svědka uvedl, že stěžovatel měl mít v době, kdy pro něj svědek zajišťoval na základě smlouvy o zprostředkování úvěr a ubezpečoval stěžovatele, že jeho brzké poskytnutí je reálné, dluh u Komerční banky v Blansku ve výši kolem deseti milionů korun, ač z potvrzení komerční banky zaslané vyšetřovateli plyne, že banka neměla a nemá vůči stěžovateli evidované pohledávky. Svědek zkreslil rovněž důvod, který vedl stěžovatele k uzavření zprostředkovatelské smlouvy, totiž cíl stěžovatele zaplatit dluh leasingové společnosti, která financovala stavbu hotelu L.. Tento hotel byl stavěn na základě stavebního povolení znějícího na jméno stěžovatele a rovněž na jeho jméno znělo kolaudační rozhodnutí, od počátku považoval hotel za svůj majetek, na kterém vázla pohledávka leasingové společnosti, která stavbu financovala a hodlal ze slibovaného úvěru zaplatit jak pohledávku financující společnosti, tak pohledávku poškozeného. Soud nepřihlédl ke skutečnosti, že stěžovatel vedl spor o vlastnictví k hotelu u Okresního soudu v Blansku a následně z důvodu jeho odvolání u Krajského soudu v Brně, který byl ukončen tak, že financující společnost C. 4, spol. s r. o. mu prominula dohodou o narovnání, podepsanou dne 21. 12. 1999, celkový dluh ve výši sedmnácti milionů korun oproti jeho prohlášení, že se nadále vzdává uplatňování vlastnického práva k hotelu. Oba soudy dále odmítly opakovaný návrh obhajoby, aby byl opatřen náležitý znalecký posudek stran kopírovacího stroje Ricoh FT 2260 od znalce z oboru technických - kopírovacích strojů této značky, nevyžádaly si doklad o jeho nákupu a o jeho pořizovací hodnotě, neměly k dispozici vyjádření výrobce a prodejce, přesto však učinily závěr, že stěžovatel nabídl jako zástavu bezcenný kopírovací stroj. Soudy se podle názoru stěžovatele nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí.
Ze spisu Městského soudu v Brně sp.zn. 12 T 66/99 Ústavní soud zjistil, že již konstatovaným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona, jehož se dopustil tím, že dne 24. 8. 1995 si vypůjčil od poškozeného ing. J. P. částku 110 000,-- Kč s tím, že peníze vrátí nejpozději do 4. 9. 1995, a to přesto, že si byl vědom, že není schopen tuto částku do této doby vrátit. Jako zástavu v případě nedodržení vrácení peněz v dohodnuté lhůtě nabídl poškozenému kopírovací stroj Ricoh FT 2260, o kterém tvrdil, že má hodnotu 120 000,-- Kč, přičemž dle znaleckého posudku měl v uvedené době hodnotu 14 014,-- Kč. Poškozenému tak vznikla škoda ve výši 95 986,-- Kč, poněvadž stěžovatel mu peníze dosud nevrátil. Při hodnocení důkazů vycházel soud zejména z výpovědi poškozeného, který uvedl, že se setkal se stěžovatelem v hotelu L., kde mu stěžovatel sdělil, že mu hotel patří, že má řadu dalších podnikatelských aktivit, má kontakty v zahraničí, a proto mu na jeho žádost poskytl krátkodobou půjčku. Když stěžovatel v dohodnutém termínu peníze nevracel, upomínal jej o zaplacení, po opakovaných urgencích si vyzvedl kopírku, která se však ukázala jako nefunkční, což vyplývá i z potvrzení společnosti Reproservis ze dne 26. 2. 1996, kde si nechal přístroj prohlédnout. Společnost zde dále uvádí, že kopírovací stroj je pro stáří a stav nezpůsobilý k dalšímu provozu, oprava by byla nehospodárná a pro nedostatek náhradních dílů nemožná. Ze znaleckého posudku vypracovaného znalcem z oboru ekonomika bylo zjištěno, že hodnota kopírovacího stroje v době převzetí činila 14 014,-- Kč. Z výpisu z katastru nemovitostí ze dne 8. 2. 1995 vyplynulo, že vlastníkem hotelu L. je společnost C. 4, spol. s r.o. Z usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 4.2.1998 je patrno, že stěžovatel je účasten amnestie prezidenta republiky a v důsledku toho bylo jeho trestní stíhání pro skutek spočívající v tom, že přestože měl po zrušení leasingové smlouvy hotel L. vyklidit a předat této společnosti, tak neučinil, hotel dál užíval, a to od 1. 2. 1995 do 6. 2. 1996, v čemž byl spatřován trestný čin neoprávněného zásahu do práva domu, bytu nebo nebytového prostoru podle §249a odst.1 trestního zákona, zastaveno.
Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, ve kterém ve své podstatě opakuje námitky uvedené v ústavní stížnosti.
Krajský soud v Brně napadeným usnesením odvolání zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, přezkoumal postup řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Také podle jeho názoru je nutné vycházet především z výpovědi poškozeného, který uvedl, za jakých okolností peníze stěžovateli půjčil, že jej stěžovatel nesprávně informoval o svých majetkových poměrech, neboť pokud by mu byly známy jeho skutečné majetkové poměry, peníze by mu v žádném případě nepůjčil a neměl ani zájem na převzetí kopírovacího stroje. Odvolací soud nemá důvod zpochybnit závěry znaleckého posudku vypracovaného znalcem z oboru ekonomiky se specializací pro reprografickou techniku, stejně tak jako výpis z katastru nemovitostí, ze kterého vyplývá, že v posuzované době byla v katastru vedena jako vlastník hotelu L. společnost C. 4, spol s r.o., stejně jako ani zjištění, že stěžovatel neplatil této společnosti splátky. Pokud jde o tvrzení, že v době vypůjčení peněz od poškozeného mu měl být poskytnut úvěr, a to na základě smlouvy o zprostředkování, nemůže tato obhajoba obstát z toho důvodu, že stěžovatel spoléhal na nejistou budoucí událost a musel si být přinejmenším vědom toho, že úvěr mu nebude poskytnut, jak se také nakonec stalo.
Ústavní soud po zvážení všech okolností dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná a za této situace považuje za nutné připomenout, že není vrcholem soustavy obecných soudů a není oprávněn zasahovat do rozhodování těchto soudů. Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extremním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. V daném případě tento extremní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o stěžovatelově vině a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Skutečnost, že soud neprovedl další důkazy navrhované stěžovatelem, neznamená, že rozhodnutí soudu je nezákonné. Princip rovnosti účastníků neznamená, že by soud byl povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být v určitém úměrném poměru. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Navíc Ústavní soud dodává, že stěžovatel ani v rámci své ústavní stížnosti nezpochybnil výpověď poškozeného z hlediska jím tvrzených okolností, za kterých se rozhodl stěžovateli půjčku poskytnout. S přihlédnutím k obsahu spisu neobstojí tvrzení stěžovatele obsažené v odůvodnění ústavní stížnosti, že považoval hotel za svůj majetek, na kterém vázla pohledávka leasingové společnosti, poněvadž z obsahu spisu vyplývá, že na listu vlastnictví vyhotoveném Katastrem nemovitostí v Blansku dne 8. 2. 1995 je vedena jako vlastník společnost C. 4, spol s r. o., navíc v rámci své výpovědi dne 8. 4. 1998 uvedl, že hotel měl v pronájmu jako nájemce, majitelem byla a je výše uvedená společnost, že mu tato společnost vypověděla k datu 31. 1. 1995 leasingovou smlouvu a z toho důvodu podal následně žalobu na soud. Tyto skutečnosti nezpochybňuje ani uzavřená dohoda o narovnání. Tvrzení svědka o závazku stěžovatele vůči Komerční bance je z hlediska hodnocení prováděných důkazů bez významu.
S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud neshledal v dané věci namítané porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost považovat za zjevně neopodstatněnou a v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., ji odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. března 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu