ECLI:CZ:US:2001:4.US.733.2000
sp. zn. IV. ÚS 733/2000
Usnesení
IV. ÚS 733/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti T. L., zastoupeného JUDr. M. T., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2000, sp. zn. 61 To 492/2000, a rozsudku Obvodního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. 6 T 170/99, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující formální podmínky stanovené zákonem [§72 odst. 1 písm. a), odst. 2; §30 odst. 1, §34 odst. 1, odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], se stěžovatel, s odvoláním na porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu spisu Obvodního soudu v Praze, sp. zn. 6 T 170/99, který si Ústavní soud vyžádal, mimo jiné zjistil, že napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze byl podle §258 odst. 1 písm. d) trestního řádu (dále jen "tr. ř.") k odvolání stěžovatele zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. 6 T 170/99. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu dle ustanovení §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona spáchaného jednáním posuzovaným dle §89 odst. 3 téhož předpisu jako jeden skutek sestávající ze dvou útoků a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále bylo stěžovateli uloženo zaplatit poškozeným na náhradě škody částky ve výroku blíže specifikované a druhý poškozený byl se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Skutkově šlo o to, že stěžovatel v blíže nezjištěné době na přelomu dubna a května 1997 v Praze 4, ul. U zahrádkářské kolonie, prodal poškozenému Ing. Jaroslavu Jelínkovi, osobní motorové vozidlo tov. zn. VW Passat Combi, za částku 395.000,- Kč, přičemž jej při prodeji ujistil, že vozidlo nebylo nikdy havarované a že je jeho první majitel, o čemž věděl, že toto neodpovídá skutečnosti, protože vozidlo dovezl v červnu 1996 ze SRN těžce havarované. V České republice je nechal opravit, když jeho hodnota dle znaleckého posudku činila v době prodeje 215.500,- Kč a způsobil tak poškozenému škodu ve výši 179. 500,- Kč, přičemž po zjištění skutečného stavu vozidla poškozený odstoupil od smlouvy a vozidlo vrátil a na jeho naléhání mu byla stěžovatelem vrácena část kupní ceny. Obdobného (ve výroku rozsudku blíže popsaného) jednání se dopustil posléze dne 23. 5. 1997 i vůči poškozenému Ing. F. P.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu nalézacího, dle něhož se stěžovatel dopustil trestného činu podvodu kvalifikovaného dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, kdy svým jednáním měl způsobit značnou škodu, nýbrž konstatoval, že stěžovatel svým jednáním způsobil (s odkazem na své rozhodovací důvody) škodu nikoliv malou, z čehož dovodil, že inkriminovaným jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu dle ustanovení §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona. S ohledem na takto učiněný závěr, kdy výše škody nachází své vyjádření nejen v zákonném znaku této skutkové podstaty co do závažnosti takto spáchané trestné činnosti, nýbrž je také jedním z kritérií mající vliv na rozhodování soudu o způsobu a výši ukládaného trestu (neboť nelze zaměňovat existenci zákonného znaku s jeho intenzitou), jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří let. Stran náhrady škody potom rozhodl shodným způsobem jako nalézací soud.
V ústavní stížnosti, brojící proti citovaným rozhodnutím obecných soudů, stěžovatel v podstatě uvedl, že obecné soudy v jeho trestní věci neuvěřily tvrzení obhajoby, dle níž oba poškození byli informováni jím samotným o tom, že prodávané vozidlo bylo havarované, jakož ani svědeckým výpovědím svědčícím v jeho prospěch a naopak uvěřily poškozeným a jejich manželkám, i když v těchto výpovědích se objevily rovněž rozpory, aniž by tato svá tvrzení blíže zdůvodnily a konkretizovaly.
Taktéž poukázal na to, že při prodeji ojetých aut žádný předpis nestanoví, za jakou cenu se má takové vozidlo prodávat a platí pouze ustanovení, že cena použité věci má být nižší než cena věci nové, z čehož dovozuje nejen v tomto směru, nýbrž i v případě vad prodávané věci (tj. neuvedení skutečnosti, kdy vozidlo bylo havarované), které prodávající zatají, že takové okolnosti lze posuzovat toliko v rovině občanskoprávní. Nadto zdůraznil, že nejednal v úmyslu uvést někoho v omyl nebo využít něčího omylu a způsobit mu škodu a pokud se jedná o výrok na náhradu škody, když došlo pro uvedenou vadu k následnému odstoupení od smlouvy, tento neměl být v rozsudku vůbec stanoven. S odkazem na výše uvedené a též na to, že v prvém případě odstoupení od kupní smlouvy mu bylo vozidlo vráceno a on vrátil až na "nepatrnou částku" kupní cenu, dovozuje, že obecné soudy učinily nesprávné závěry, pročež se domáhá, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí.
K věci se vyjádřil jako účastník řízení Městský soud v Praze, který poukázal na rozhodovací důvody uvedené v napadeném rozsudku s dodatkem, že nepovažuje za účelné se k podané ústavní stížnosti nad jejich rámec blíže vyjadřovat, neboť stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje zcela shodnou argumentaci, jakou použil i v rámci své obhajoby v průběhu celého trestního řízení. S těmito námitkami se soudy I. i II. stupně řádně zabývaly, přičemž Ústavnímu soudu nebyly žádné nové námitky k posouzení předloženy.
Vedlejší účastník řízení, Městské státní zastupitelství v Praze, ve svém vyjádření k výzvě Ústavního soudu konstatoval, že tato je pro převažující nespokojenost stěžovatele s hodnocením důkazů obecnými soudy spíše podnětem ke stížnosti pro porušení zákona ve smyslu §266 a násl. tr. ř. K uvedeným námitkám v ní předložených se vyjádřil již v rámci intervence při veřejném zasedání, kdy bylo navrženo odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítnout. S ohledem na toto své konstatování se postavení vedlejšího účastníka řízení před Ústavním soudem vzdal.
Vycházeje z připojeného spisu nalézacího soudu, sp. zn. 6 T 170/99, napadených rozhodnutí, argumentace obsažené v ústavní stížnosti a ve věci podaných vyjádření, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z hlediska ústavněprávního, které zakládá případnou ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnost obecných soudů, provedeným rozborem dané věci, Ústavní soud zjistil, že tyto postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, z čehož se podává, že Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR), na sebe nemohl, za takto zjištěného stavu věci, atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud došel k závěru, že tyto nezasáhly svým postupem do ústavně zaručených práv stěžovatele (čl. 83 Ústavy ČR), a v řízení před nimi tedy nedošlo k porušení základních práv nebo svobod zakotvených v ústavních zákonech nebo mezinárodních smlouvách dle čl. 10 Ústavy ČR. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §2 odst. 6 tr. ř. Jestliže obecné soudy respektovaly kautely dané tímto ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu, jak již opakovaně vyslovil ve svých rozhodnutích, přehodnocovat hodnocení důkazů jimi provedených, a to ani kdyby se s ním neztotožňoval, kterážto situace nadto nekoresponduje souzenému případu.
V dané věci nutno konstatovat, že obecné soudy svá rozhodnutí v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnily, přičemž se sluší dodat, že již soud nalézací, jak patrno z obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí, velmi podrobným způsobem rozvedl, jakými úvahami se řídil při hodnocení (předepsaným způsobem a příslušnou procesní formou) provedených důkazů, a to i důkazů vzájemně si odporujících. S ohledem na tato zjištění se námitky stěžovatele, které jsou pouhou polemikou se závěry obecných soudů a opakováním argumentů, již v řízení před nimi předestřených, a něž soud nalézací, jakož i soud odvolací, řádným způsobem reagovaly a s nimi se vypořádaly, jeví nepřípadnými; na místě potom není ani tvrzení stěžovatele, že v rozhodnutích obecných soudů popsané jednání by mělo být posuzováno toliko v občanskoprávní rovině, s kterýmiž vývody nelze souhlasit, neboť právní vztahy jsou komplementárně chráněny celým právním řádem, který je nutno chápat jako celek, jehož jednotlivá právní odvětví mají své zvláštní specifické funkce a sledují dle charakteru právní regulace různé cíle, mezi něž náleží mimo jiné i ochrana před jednáním, narušujícím či ohrožujícím společenské vztahy tou měrou, že je s ním spojeno (za splnění zákonných podmínek) nastoupení následků předvídaných trestním právem. Konečně, jak již bylo zdůrazněno, nelze ani dovodit, že by jakákoliv skutková okolnost, pro rozhodnutí významná z hlediska posuzování viny a ukládání trestu, neměla potřebný podklad v provedených důkazech.
Jestliže tedy obecné soudy respektovaly kautely dané ústavními předpisy a trestním řádem, což se podle přesvědčení Ústavního soudu stalo, postupovaly způsobem ústavně souladným, přičemž toliko ze samotné skutečnosti, že se neztotožnily s tvrzeními a závěry stěžovatele, nelze usuzovat na porušení stěžovatelova práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Na základě výše uvedených zjištění a úvah proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2001
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu