ECLI:CZ:US:2001:4.US.758.2000
sp. zn. IV. ÚS 758/2000
Usnesení
IV. ÚS 758/2000
Ústavní soud rozhodl dne 7. března 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. E. Š., zastoupeného JUDr. L. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2000, č.j. 13 Co 259/2000 - 27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 3. 2000, č.j. 27 C 132/99 - 16, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na zaplacení částky 17.000,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho základní právo, vyplývající z čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle kterého mají zaměstnanci právo na spravedlivou odměnu za práci, a dále právo, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny, dle kterého se každý může stanoveným postupem domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého soudu.
Stěžovatel toto právo chápe tak, že odměna za práci musí být stanovena na základě zákona v souladu s prováděcím předpisem, a pokud tomu tak není, je povinností soudu přezkoumat jako předběžnou otázku zákonnost postupu zaměstnavatele a byl-li jeho úkon protiprávní, poskytnout zaměstnanci soudní ochranu. V daném případě k tomu nedošlo, neboť soud se případem stěžovatele odmítl věcně zabývat s tím, že mu přezkoumání postupu zaměstnavatele nepřísluší.
Dále stěžovatel uvádí, že byl zaměstnancem Ministerstva zemědělství České republiky, přičemž druh jeho práce byl sjednán jako zástupce vedoucího oddělení hospodářského řízení vodního hospodářství. Dne 31. 7. 1998 obdržel stěžovatel dopis ředitele personálního odboru, č.j. 1483/98 - 3330, s písemnou výtkou za údajné neplnění požadavků zaměstnavatele spočívající v neuspokojivých pracovních výsledcích a současně i nový platový výměr, kterým se mu s účinností od 1. 8. 1998 snižuje osobní příplatek z částky 1.400,- Kč na částku 400,- Kč. Stěžovatel se proti výtce i proti snížení osobního příplatku písemně ohradil. Dne 27. 8. 1998 mu byl doručen dopis, č.j. 1577/98 - 3330, kterým zaměstnavatel zrušil obsah předchozího "vytýkacího" dopisu. Žádosti o stanovení původní výše osobního příplatku však již vyhověno nebylo. Stěžovatel proto uplatnil právo na zaplacení částek ve výši odpovídající osobnímu příplatku, který mu byl vyplácen před sporným rozhodnutím, avšak soud prvního stupně ji zamítl s odůvodněním, že mu nepřísluší přehodnocovat rozhodnutí, které byl zaměstnavatel oprávněn učinit v rámci platového předpisu, upravujícího platové poměry zaměstnanců. Tento právní názor je potvrzen rovněž v rozsudku, proti němuž směřuje ústavní stížnost.
V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že podle §12 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a některých dalších organizacích a orgánech (dále jen "zákon o platu"), slouží osobní příplatek k ohodnocení náročnosti práce a dlouhodobě dosahovaných kvalitních výsledků vykonávané práce. Podle §7 odst. 1 nařízení vlády č. 253/1992 Sb., o platových poměrech zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí (dále jen "nařízení vlády"), může zaměstnavatel zaměstnanci, který dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků nebo kvalitně plní větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci, poskytovat osobní příplatek do výše 50% platového tarifu. Podle §7 odst. 4 téhož předpisu rozhoduje zaměstnavatel o zvýšení nebo snížení osobního příplatku v závislosti na plnění výše uvedených podmínek.
Stěžovatel dále uvádí, že mu byl platovým výměrem ze dne 31. 12. 1996 přiznán osobní příplatek ve výši 1.400,- Kč a dne 30. 7. 1998 pak bylo rozhodnuto o jeho snížení na částku 400,- Kč. Stěžovatel byl přitom dlouhodobě veden jako spolehlivý zaměstnanec a jeho přístup k plnění pracovních úkolů byl hodnocen nejen osobním příplatkem 1.400,- Kč, ale i mimořádnými odměnami. Jeho zaměstnavatel uznal, že údaje v dopise ze dne 31. 7. 1998 neodpovídaly skutečnosti. Pak ovšem nebylo o snížení osobního příplatku v přímé časové souvislosti s uvedeným zrušeným dopisem rozhodnuto v závislosti na tom, že stěžovatel dlouhodobě nedosahuje velmi dobrých pracovních výsledků nebo že neplní větší rozsah pracovních úkolů, než ostatní. Mzdový výměr proto, dle stěžovatelova tvrzení, odporuje §7 odst. 4 nařízení vlády, čímž obchází zákon, a jde tedy podle §242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce o neplatný právní úkon. Zaměstnavatel byl proto povinen poskytovat stěžovateli osobní příplatek podle mzdového výměru ze dne 31. 12. 1996, avšak nečinil tak.
Dle stěžovatelova tvrzení bylo v řízení před soudem prokázáno, že snížení osobního příplatku bylo v časové a věcné příčinné souvislosti s dopisem ředitele personálního oboru ze dne 31. 7. 1998 s písemnou výtkou za údajné neplnění požadavků zaměstnavatele spočívající v neuspokojivých pracovních výsledcích. Dle tvrzení stěžovatele bylo rovněž prokázáno, že neuspokojivé pracovní výsledky nevykazoval, a proto byl také dopis s výtkou odvolán. Pokud tedy neexistoval důvod pro výtku, neexistoval ani důvod pro nový platový výměr, neboť stěžovatelovy pracovní výsledky a kvalita plnění většího rozsahu jeho pracovních úkolů se nezhoršily. Stěžovatel od soudu nežádal, aby byl hodnocen postup zaměstnavatele při stanovení mzdy, ale aby bylo, jako předběžná otázka ve sporu o peněžité plnění, posouzeno, že konkrétní právní úkon v rámci aplikace mzdového předpisu nebyl oprávněným výkonem práva, nýbrž svévolí.
Obecný soud, dle tvrzení stěžovatele, dospěl k závěru, že zaměstnavatel je oprávněn stanovit plat zcela dle své vůle. Stěžovatel je proto přesvědčen, že potvrzením zamítavého rozsudku, které bylo odůvodněno tím, že soud sporný případ nepřezkoumává, byla porušena jeho základní práva.
Z obsahu spisu sp. zn. 27 C 132/99 Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 3. 2000, č.j. 27 C 132/99 - 16, byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti Ministerstvu zemědělství ČR na zaplacení částky 17.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že osobní příplatek má fakultativní povahu, zaměstnanci na něj nevzniká právní nárok, ani pokud splňuje předpoklady jeho poskytování a soudu nepřísluší přehodnocovat rozhodnutí učiněné zaměstnavatelem v rámci právního předpisu upravujícího platové poměry zaměstnanců orgánů státní správy, pokud platový tarif zůstal nezměněn. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání k Městskému soudu v Praze, který se ztotožnil s právní argumentací soudu první instance a rozsudkem ze dne 13. 9. 2000, č.j. 13 Co 259/2000 - 27, jeho rozhodnutí potvrdil.
Ústavní soud především uvádí, že stěžovatel, jak je patrno z odůvodnění jeho návrhu, se v podstatě domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu Ústavním soudem tak, jako by tento byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů, tato role mu však, jak opakovaně ve svých rozhodnutích dává najevo, zjevně nepřísluší. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový nespadá do soustavy obecných soudů. Nemůže tudíž fungovat jako další instanční stupeň soudní hierarchie, nýbrž je povolán zasáhnout pouze tam, kde byla rozhodnutím soudu či jiného orgánu porušena základní práva či svobody vyplývající z Ústavy ČR, Listiny nebo mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách dle čl. 10 Ústavy ČR. O takový případ však v projednávané věci nejde.
Stěžovatelova argumentace se soustřeďuje na zpochybnění platnosti platového výměru ze dne 30. 7. 1998, kterým byl snížen jeho osobní příplatek z 1.400,- Kč na 400,- Kč. Ústavní soud nesdílí stěžovatelův názor, že tento platový výměr odporuje ustanovení §7 odst. 4 citovaného nařízení vlády. Ústavní soud se ztotožňuje s právním názorem obecných soudů v tom, že z ustanovení §7 odst. 1 nařízení vlády jednoznačně vyplývá, že osobní příplatek je fakultativní složkou mzdy, na který zaměstnanci nevzniká právní nárok. Z jeho fakultativní povahy rovněž vyplývá, že jeho zvýšení či snížení je plně v pravomoci zaměstnavatele. Ustanovení §7 odst. 4 tohoto předpisu nelze chápat tak, že by zaměstnavatel nebyl oprávněn zvýšit či snížit osobní příplatek zaměstnanci, u něhož by nedošlo k podstatné změně podmínek poskytování osobního příplatku, tj. dosahování velmi dobrých pracovních výsledků nebo kvalitní plnění většího rozsahu jeho pracovních úkolů, ve srovnání s ostatními zaměstnanci, neboť tím by vlastně došlo ke vzniku nárokovosti této fakultativní složky mzdy. Zmíněné ustanovení pouze stanoví obecné předpoklady, jimiž se má zaměstnavatel při změně výše osobního příplatku řídit, konkrétní posouzení odůvodněnosti případné změny této výše v každém jednotlivém případě však závisí na jeho uvážení. To ostatně vyplývá i z formulace uvedených podmínek poskytování osobního příplatku, neboť si nelze představit situaci, kdy by pracovní výsledky hodnotil či srovnání rozsahu činnosti jednotlivých zaměstnanců činil někdo jiný, než zaměstnavatel sám. Ke stejnému závěru lze dojít i logickým výkladem výše zmíněných ustanovení nařízení vlády, neboť je-li zaměstnavatel oprávněn osobní příplatek neposkytovat vůbec, ačkoli zaměstnanec splňuje podmínky pro jeho poskytování, je tím spíše oprávněn rozhodovat o jeho snížení či zvýšení za stejných podmínek.
K tomuto všemu navíc ještě přistupuje skutečnost, že v průběhu řízení před obecnými soudy vyšlo najevo, že snížení osobního příplatku stěžovatele předcházela organizační změna v rámci zaměstnavatele spočívající v předání agendy koncesí implikující snížení rozsahu práce stěžovatele, a navíc dle vyjádření zaměstnavatele bylo snížení osobního příplatku v souladu s hodnocením jeho práce.
Vzhledem k výše uvedenému považoval Ústavní soud za nadbytečné zabývat se korespondencí mezi stěžovatelem a jeho bývalým zaměstnavatelem, neboť její hodnocení by nemělo žádný vliv na jeho konečné rozhodnutí, a bylo by tudíž nadbytečné.
Ústavní soud ve světle všech výše uvedených skutečností konstatuje, že stěžovatel obdržel za svou práci spravedlivou odměnu, že jeho věc projednaly nestranné a nezávislé soudy v souladu s postupem, stanoveným jim právními předpisy, a že tedy ústavně zakotvená práva stěžovatele nebyla nijak dotčena. Vzhledem k tomu nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost, v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zák. č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné
V Brně dne 7. března 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu