ECLI:CZ:US:2001:4.US.76.01
sp. zn. IV. ÚS 76/01
Usnesení
IV. ÚS 76/01
Ústavní soud rozhodl dne 15. března 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti I., zastoupené JUDr. I.M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2000, čj. 8 Cmo 238/2000-115, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze stěžovatelka uvádí, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka se totiž marně domáhala, a to vedle jiných důkazů, také výslechu svědka J.K., který fakticky zprostředkovatelskou činnost pro vedlejšího účastníka jménem navrhovatele vykonával. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadeného rozsudku.
Z obsahu spisu 44 Cm 261/96 Krajského obchodního soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 16. 6. 1999, čj. 44 Cm 261/96-81, bylo stěžovatelce uloženo zaplatiti žalobci N., částku 274 240,80 Kč s přísl., když tento soud vzal za prokázáno, že žalobce, resp. jeho právní předchůdce, dodal stěžovatelce zboží v uvedené hodnotě v souladu s ustanovením §411 obchodního zákoníku a že stěžovatelka kupní cenu v této výši dosud neuhradila ani neprokázala, že by její závazek zaplatit uvedenou částku zanikl jiným, zákonem stanoveným, způsobem. Podle názoru tohoto soudu stěžovatelka neprokázala existenci pohledávky vůči žalobci ve výši 525 000,-- Kč s přísl. z titulu vyúčtované provize ze smlouvy o zprostředkování, neboť neexistují důkazy nasvědčující závěru o uzavření této smlouvy podle §642 obchodního zákoníku. K tomuto závěru dospěl krajský obchodní soud hodnocením jednotlivých provedených důkazů, jež vyznělo tak, že nebylo prokázáno, k jaké činnosti se stěžovatelka měla zavázat, ani že by nějakou činnost pro žalobce vyvíjela. K odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí uvedl vrchní soud, že zůstaly-li závěru soudu prvého stupně o vzniku povinnosti stěžovatelky zaplatit vymáhanou kupní cenu nezpochybněny, bylo třeba hodnotit pouze závěr tohoto soudu o tom, zda stěžovatelka měla vůči žalobci pohledávku způsobilou k započtení. Také podle názoru vrchního soudu byla otázka existence smlouvy o zprostředkování dostatečně objasněna, takže nebyl-li navrhovaný svědek J.K. při jednání týkajícím se uvedené smlouvy vůbec přítomen, bylo by provedení tohoto důkazu nadbytečné a nemohlo by nijak zpochybnit prokázaný nedostatek existence tohoto smluvního vztahu mezi účastníky.
Stěžovatelka svými argumenty staví Ústavní soud spíše do pozice další soudní instance, neboť vytýká obecným soudům především neprovedení důkazu výslechem svědka J.K. Odvolací soud však v tomto směru postupoval zcela v souladu s ustanovením §157 o. s. ř., ukládajícím soudu v jeho rozsudku jasně vyložit, proč určitý požadovaný důkaz nebyl proveden, když nadbytečnost výslechu uvedeného svědka se ukazuje i ve světle hodnocení důkazů soudem prvého stupně i jeho závěru o tom, z jakých důvodů stěžovatelčino tvrzení o uzavření smlouvy o zprostředkování ve smyslu ustanovení §642 obchodního zákoníku nemůže obstát. Z ústavního principu nezávislosti soudu vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), takže pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují, jak tomu bylo i v projednávané věci, podmínky dané citovaným ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnocení důkazů obecnými soudy dále hodnotit.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy nasvědčují tedy evidentně tomu, že v projednávané věci nedošlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., ústavní stížnost odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. března 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu