ECLI:CZ:US:2001:4.US.761.2000
sp. zn. IV. ÚS 761/2000
Usnesení
IV. ÚS 761/2000
Ústavní soud rozhodl dne 14. března 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti dr. E. L., zastoupeného JUDr. P. V., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 8. 1999, čj. 10 C 81/95-121, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2000, čj. 11 Co 175/2000-164, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to mimo jiné proto, že v rozsudku odvolacího soudu nebylo k jeho tvrzení o nedostatku zavinění smluvní povinnosti nic uvedeno. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení obou napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu 10 C 81/95 Obvodního soudu pro Prahu 4 Ústavní soud zjistil, že již citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo stěžovateli uloženo zaplatiti žalobci částku 60 000,-- Kč s přísl. Obvodní soud zjistil ze smlouvy o zprostředkování prodeje nemovitosti ze dne 21. 1. 1993, že žalobce se zavázal prodat nemovitost stěžovatele za 6 000 000 Kč, popř. za 325 000,-- DEM, eventuálně i za jinou cenu, pokud by se na ni obě strany dohodly, přičemž stěžovatel se zavázal zaplatiti žalobci zprostředkovatelskou provizi ve výši 1 % z prodejní ceny nemovitosti, a dále přijmout nabídku, jestliže kupující bude ochoten zaplatit stanovenou cenu nebo cenu dokonce vyšší s tím, že jinak by stěžovatel byl povinen zaplatiti žalobci plnou cenu celkové ztracené provize. Z dalších provedených důkazů vzal soud za prokázáno, že v průběhu dohodnutého smluvního období, tj. do 21. 5. 1993, se žalobci podařilo zajistit zájemce o koupi nemovitosti stěžovatele, kteří již také zaplatili zálohu ve smlouvě dohodnutou, nicméně stěžovatel svým jednáním v konstatovaném smluvním období prodej nemovitosti kupujícím znemožnil, a to tím, že podmínil veškerá další jednání o prodeji své nemovitosti požadavkem na převod kupní ceny ve valutách na účet stěžovatele ve švýcarské bance. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o povinnosti stěžovatele zaplatiti žalobci 60 000,-- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 11. 5. 1996 do zaplacení potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí uvedl městský soud, že dopis stěžovatele adresovaný žalobci dne 21. 1. 1993, který v bodu 2 obsahuje požadavek na uskutečnění platbou ve švýcarských francích, a to bankovním převodem na banku v Curychu, by sice bylo možno považovat za návrh na změnu smlouvy, nicméně pouze za předpokladu, že by smlouva takto byla i projevem vůle ze strany žalobce doplněna, což se však nestalo. Právní účinky smlouvy se proto nemohly stát závislými na požadavku stěžovatele uplatněném až po jejím uzavření, takže žalobci nelze vytýkat, že se domáhá plnění z této smlouvy ve smyslu jejího čl. 14. Z hlediska smluvní volnosti, jak uvedl odvolací soud, nelze považovat ujednání účastníků o výši smluvní pokuty za odporující dobrým mravům.
Jakkoli Ústavní soud může chápat motivy, jež stěžovatele vedly k podání ústavní stížnosti a jež podrobně rozvádí v příloze k této stížnosti, nemůže ani tato skutečnost, tj. obecně prospěšné působení stěžovatele v našem státě, nic změnit na závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel totiž v prvé řadě nebere dostatečně v úvahu pozici Ústavního soudu v situaci, kdy z ústavního principu nezávislosti soudu vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§123 o. s. ř.) a nedostatek pravomoci Ústavního soudu hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, jestliže podmínky ustanovení §132 o. s. ř. plně respektují. Navíc stěžovatel teprve v ústavní stížnosti opakuje tvrzení, s nímž přišel již ve svém prvním odvolání z 26. 2. 1997, totiž, že účastníci smlouvy mají v držení smlouvy různého znění. V čl. 15 smlouvy o zprostředkování prodeje nemovitosti, jež je založena ve spise a z níž oba soudy vycházely, se totiž uvádí, že "původní cena požadovaná prodávajícím je 6 000 000 Kč (325 000 DM)", zatímco ve smlouvě přiložené stěžovatelem k ústavní stížnosti se konstatuje, že "původní cena požadovaná prodávajícím je Kč 6 000 000 ve valutách". Uvedené rozdíly v textu v bodu 15 smlouvy by případně mohly vést k odlišné interpretaci projevu vůle jejích účastníků, nicméně celé další řízení, za účasti stěžovatele, probíhalo na podkladě stěžovatelem již dále nezpochybňované verze smlouvy založené ve spise, nezpochybňované tím spíše, že v doplnění odvolání ze dne 10. 1. 2000 v jeho čl. 2, důkaz č. 1 stěžovatel výslovně připouští, že po návratu domů ze sepisu smlouvy zjistil neuvedení podmínky "převodem valut", a proto se tentýž den písemně obrátil na žalobce. Za tohoto stavu věci lze tedy v tomto ohledu obecným soudům stěží cokoli vytknout, když právě stěžovatel zde nepostupoval zcela důsledně a když obecné soudy "zaviněné porušení povinnosti stěžovatele" spatřují právě v nerespektování čl. 14 smlouvy stěžovatelem v situaci, kdy byly splněny všechny podmínky pro prodej nemovitosti.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jeví se tedy Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. března 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu