ECLI:CZ:US:2001:4.US.763.2000
sp. zn. IV. ÚS 763/2000
Usnesení
IV.ÚS 763/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti A. T., zastoupené JUDr. P. O., advokátem, proti rozhodnutí Okresního úřadu Liberec, referátu sociálních věcí, ze dne 27. 10. 2000, čj. Nom 168/00, a rozhodnutí Magistrátu města Liberec, odboru sociální péče, oddělení péče o rodinu a dítě, ze dne 26. 9. 2000, čj.OM 150 /98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 30 odst. 2, čl. 32 odst. 1, odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních orgánů, kterými byla zamítnuta její žádost o příspěvek na výživu pro jejího nezletilého syna P. T. z důvodů jeho sociální potřebnosti.
Z obsahu připojených, ústavní stížností napadených, rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Magistrát města Liberce dle ust. §74 odst. 1 zák. č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, zák. č. 463/1991 Sb., o životním minimu, zák. č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, a zák. č. 114/1991 Sb., o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení, zamítl žádost stěžovatelky s odůvodněním, že příspěvek na výživu dle ust. §5 zák. č. 482/1991 Sb. nelze poskytnout, neboť je třeba vycházet z §1 odst 2 cit zákona, podle kterého se občané žijící ve společné domácnosti, jejichž příjmy se posuzují společně podle §4 zák. č. 463/1991 Sb., považují za sociálně potřebné jen tehdy, jestliže podmínky sociální potřebnosti splňují všechny tyto osoby. Stěžovatelka, která ve společné domácnosti s nezletilým synem žije, však není v pracovním ani obdobném vztahu ani nevykonává samostatnou výdělečnou činnost a není vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání, nepovažuje se proto za sociálně potřebnou ve smyslu ust. §3 odst. 3 písm. a) zák. č. 482/1991 Sb., i když její příjem nedosahuje částek životního minima. Okresní úřad Liberec toto rozhodnutí potvrdil.
Stěžovatelka spatřuje protizákonnost postupu správních orgánů v nesprávném výkladu hmotněprávních předpisů upravujících problematiku přiznání příspěvku podle §102 zákona o rodině. Dle jejího názoru se příspěvek podle uvedeného ustanovení liší od ostatních příspěvků poskytovaných státem. Účelem ust. §102 zákona o rodině je zajistit nutnou výživu nezletilých dětí tam, kde ostatní prostředky selhaly, a stát přebírá povinnost výživné poskytovat s tím, že státem poskytnuté plnění je pak vymáháno od povinné osoby. Stěžovatelka dále dovozuje, že splňuje podmínky pro přiznání příspěvku, neboť nezletilý syn je nezaopatřeným dítětem ve smyslu ust. §20 odst. 3 zák. č. 155/1995 Sb., vzhledem k tomu, že jde o příspěvek nezaopatřenému dítěti a nikoliv jeho matce, nezkoumá se možnost zvýšit si příjem vlastní prací [§1 odst. 3 písm. d) zák. č. 482/1991 Sb.] a není rozhodné, zda je matka zaměstnána, nezletilý syn je sociálně potřebný, neboť jeho otec, který nežije se synem ve společné domácnosti, neplní vyživovací povinnost stanovenou pravomocným rozhodnutím soudu. Nesouhlasí proto se závěrem správních orgánů, že příspěvek na výživu jejího syna nelze poskytnout, protože matka dítěte není osobou sociálně potřebnou.
Ústavní soud již v řadě předchozích rozhodnutí konstatoval, že není všeobecnou přezkumnou instancí, jeho úkolem není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných "běžnými "zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody a jen v takovém případě by byl oprávněn zasáhnout do rozhodovací pravomoci soudů a obdobně i správních orgánů.
Z hlediska uvedených pravomocí, svěřených mu Ústavou ČR, Ústavní soud ústavní stížnost přezkoumal a dospěl k závěru, že není důvodná.
Její podstatou je pouhý nesouhlas stěžovatelky se závěry, ke kterým správní orgány při posuzování její žádosti dospěly. Stěžovatelka sice uvádí, že nezletilý syn splňuje podmínky pro přiznání příspěvku na výživné (o splnění těchto dílčích podmínek není sporu), avšak stěžovatelka zcela pomíjí další podmínku pro přiznání příspěvku na výživné pro sociálně potřebné dítě podle §5 zák. č. 482/1991 Sb., danou v ust. §1 odst. 2 tohoto zákona, spolu s ust. §4 zák. č. 463/1991 Sb., kterou se právě určuje, kdy dítě sociálně potřebné je. Stěžovatelka sociální potřebnost svého syna odvozuje pouze od skutečnosti, že jeho otec neplní stanovenou vyživovací povinnost.
Pokud jde o základní námitku stěžovatelky, kterou je dle jejího názoru nezákonný výklad ust. §102 zákona o rodině, Ústavní soud uvádí, že uvedené ustanovení nebylo ve věci vůbec aplikováno. Tímto ustanovením je přiznáván nárok příslušnému orgánu, který poskytl příspěvek na výživu (v případech kdy výživné bylo stanoveno rozhodnutím soudu), domáhat se namísto oprávněného vůči povinnému příslušného plnění, a to až do výše poskytnutého příspěvku. Uvedené ustanovení tedy nezakládá bez dalšího automatický nárok osoby oprávněné z rozhodnutí vůči státu na náhradní plnění, ale přechod práva domáhat se kompenzace za již podle příslušných předpisů poskytnuté plnění za jiného.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou namítaných článků Listiny základních práv a svobod, zjistil, že správní orgány posoudily uplatněný nárok stěžovatelky v souladu s příslušnou právní úpravou za dodržení procesních pravidel pro taková rozhodnutí, a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje s jejich závěry, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský, v. r.
předseda senátu