ECLI:CZ:US:2001:4.US.764.2000
sp. zn. IV. ÚS 764/2000
Usnesení
IV. ÚS 764/2000
Ústavní soud rozhodl dne 14. března 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti E. V., zastoupeného JUDr. ing. V. N., advokátem, proti usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Děčíně ze dne 11. 9. 2000, sp. zn. Zn 354/2000-2, a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. 2 KZn 407/2000-2, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným usnesením stěžovatel uvádí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to v podstatě z toho důvodu, že nebylo vůbec zohledněno jeho tvrzení o spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele soudci rozhodujícími ve věci výchovy jeho nezletilého syna J. V. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadených usnesení.
Z obsahu spisu Okresního státního zastupitelství v Děčíně, sp. zn. Zn 354/2000, Ústavní soud zjistil, že státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Děčíně již citovaným usnesením odložil trestní oznámení stěžovatele na soudce Okresního soudu v Děčíně a Krajského soudu v Ústí nad Labem, kteří se měli dopustit úmyslné trestné činnosti při rozhodování o svěření nezletilého J. V., do péče matky J. V. Jak je uvedeno v tomto usnesení, rozhodování soudce v konkrétním řízení není trestným činem a stěžovatel může využít všech opravných prostředků daných mu občanským soudním řádem. K odvolání stěžovatele rozhodl státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem napadeným usnesením tak, že podle §148 odst. 1 písm.c) trestního řádu stížnost jako bezdůvodnou zamítl, když v důvodech dále uvedl, že skutečnosti uváděné stěžovatelem v jeho původním trestním oznámení nenaplňují znaky skutkové podstaty jím uváděného trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele ani jiného trestného činu zahrnutého do zvláštní části trestního zákona a že okolnosti týkající se výchovného prostředí svého syna musí stěžovatel řešit výhradně prostředky civilního práva.
Orgány činné v trestním řízení rozhodly o odložení věci ve smyslu ustanovení §159 trestního řádu na podkladě zcela logického úsudku, že pouhá skutečnost, že stěžovatelův nezletilý syn byl v občansko právním řízení svěřen do výchovy matky, o níž stěžovatel tvrdí, že je toxikomankou, nedostačuje sama o sobě k závěru o porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel totiž ani sám blíže nekonkretizuje, v čem spatřuje spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele soudci obecných soudů, přitom z jeho podání je zjevno, že se jeho výtky týkají hodnocení důkazů, zejména faktu, že matka měla v roce 1999 pozitivní toxikologickou zkoušku, to však samo o sobě ani podle názoru Ústavního soudu nemůže vést k závěru, že by k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv došlo právě nepotrestáním soudců, participujících na projednání věci jeho dítěte.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jeví se být podle Ústavního soudu natolik evidentní, že mu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. března 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu