ECLI:CZ:US:2001:4.US.767.2000
sp. zn. IV. ÚS 767/2000
Usnesení
IV.ÚS 767/2000
Ústavní soud rozhodl dne 4. června 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti L., s. r. o., zastoupené Mgr. Z. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11.10.2000, čj. 30 Ca 237/98-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí správce daně o dodatečném platebním výměru daně z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 1993, stěžovatelka uvádí, že výše uvedeným rozhodnutím bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, a to práva na soudní a jinou právní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále je " Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen " Úmluva"), vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny.
V odůvodnění své stížnosti pak uvádí, že je dovozcem obvazové vaty vyráběné v zahraničí, při deklarování tohoto zboží podala písemné celní prohlášení, jednotnou celní deklaraci (dále jen "JCD"), ve které bylo zboží zařazeno do podpoložky celního sazebníku se sníženou sazbou daně z přidané hodnoty ve výši 5 %. Na základě provedené kontroly daně z přidané hodnoty však správce daně uplatnění snížení daně neuznal a dodatečným platebním výměrem doměřil stěžovatelce rozdíl DPH za měsíc červenec 1993 ve výši 28 197,-- Kč. Finanční ředitelství v Brně rozhodnutí správce daně potvrdilo a odvolání stěžovatelky zamítlo. Stěžovatelka je toho názoru, že v daném případě je klíčovou otázkou vymezení pojmu "předběžná otázka" ve smyslu ustanovení §28 odst. 1 zákona ČNR č.337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Za situace, kdy došlo k propuštění zboží do příslušného režimu na základě samostatného správního rozhodnutí, JCD, jehož součástí byla i podpoložka celního sazebníku a celní sazba zboží a toto rozhodnutí bylo pravomocné a vykonatelné, byl správce daně tímto rozhodnutím vázán a neměl možnost pro vytvoření si jiného úsudku. V tomto směru stěžovatelka nesdílí právní názor soudu vyslovený v odůvodnění napadeného rozsudku. Dále má stěžovatelka za to, že Krajský soud v Brně v dané věci nevyužil a neuplatnil zákonnou úpravu příslušných ustanovení zákona o správě daní a poplatků a zákona o dani z přidané hodnoty a jejich interpretaci považuje za protiústavní. Stěžovatelka považuje v neposlední řadě rozsudek za nepřezkoumatelný, a proto ze všech výše uvedených důvodů navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ze spisového materiálu Finančního ředitelství v Brně a spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 237/98, Ústavní soud zjistil, že správce daně provedl u stěžovatelky kontrolu správného uplatnění daně z přidané hodnoty u všech druhů vaty, se kterými stěžovatelka obchodovala v rozhodném období. Správce daně měl pochybnosti o správnosti sazby u tří druhů dovezené vaty, kterou si stěžovatelka zatřídila do číselného kódu 3005 90 10 se sníženou 5 % daní z přidané hodnoty. Vyzval proto stěžovatelku k prokázání oprávněnosti uplatnění snížené sazby daně s tím, že předložená JCD nejsou rozhodnutím o zatřídění zboží do příslušné podpoložky sazebníku, ale projevem vůle deklaranta navrhnout zboží k propuštění do příslušného režimu. Protože stěžovatelka neprokázala oprávněnost uplatnění snížené sazby daně předložením Závazné informace Generálního ředitelství cel, orgánu kompetentního rozhodnout podle §46 celního zákona o zařazení dováženého zboží, správce daně požádal v souladu s ustanovením §34 zákona o správě daní a poplatků o zatřídění 3 vzorků prodávané vaty. Generální ředitelství cel stanoviskem k zařazení ze dne 22. 7. 1997, čj. 1099/32-1158/97, zařadilo vatu značky Gloria WATTE a Isabelle do podpoložky celního sazebníku 56012299, tj. se základní sazbou daně. Správce daně si na základě tohoto stanoviska utvořil úsudek o předběžné otázce a u těchto vzorků doměřil rozdíl z nesprávně uplatněné daně na výstupu, tj. zvýšení z 5 % na 23 %. Proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 15. 1. 1998, č. 17/98, čj. 256/98/343970/3915, vydaného Finančním úřadem ve Slavkově, jímž byla stěžovatelce doměřena daň z přidané hodnoty za červenec 1993 ve výši 28 197,-- Kč, podala stěžovatelka odvolání, které bylo zamítnuto rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 24. 9. 1998, čj. 2592e/98/FŘ/130. Odvolací orgán dospěl k závěru, že správce daně postupoval v souladu s ustanoveními zákona o dani z přidané hodnoty i zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatelka podala u Krajského soudu v Brně žalobu na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, kterou však soud zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí pak uvedl, že stěžovatelka v rámci daňového řízení neunesla své důkazní břemeno. Pokud se týká stěžovatelkou namítané nesprávné interpretace ustanovení §28 odst.1 zákona o správě daní a poplatků, Krajský soud v Brně dovodil, že správce daně v rámci rozhodování o předběžné otázce neusuzoval o otázce již rozhodnuté, když uvedl, že JCD je rozhodnutím, kterým se rozhoduje o propuštění zboží do příslušného režimu, obsahující též podpoložku celního sazebníku a celní sazbu zboží, což však neznamená, že se ve věci rozhoduje o zařazení zboží. Přestože se povinné údaje JCD ve smyslu ustanovení §104 odst.1 a 4 celního zákona stávají součástí rozhodnutí, výrok rozhodnutí je dán pouze předmětem řízení (v daném případě návrhem na propuštění zboží do příslušného režimu), zatímco ostatní skutečnosti uváděné v návrhu se stávají jen součástí rozhodnutí . Dále Krajský soud v Brně rovněž poukázal na ustanovení §127 odst. 3 celního zákona, ze kterého je zřejmé, že celní orgány jsou oprávněny provádět následnou kontrolu po propuštění zboží, tedy i poté, co takové rozhodnutí bylo v celním řízení vydáno. Je tedy zřejmé, že údaje obsažené v celním prohlášení, které neodpovídají skutečnosti, nejsou ničím neměnným a jejich nápravu lze zajistit jak v celním, tak i daňovém řízení.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavního práva stěžovatelky zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 Úmluvy, když stěžovatelčina argumentace je jen výrazem odlišného právního názoru na interpretaci ustanovení §28 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků v rámci daného řízení. K tomu Ústavní soud opětovně připomíná, že mu nepřísluší zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů, pouze v případě, pokud tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. K porušení těchto principů nedošlo, když správní soud stěžovatelčinu žalobu za dodržení zákonem stanovených zásad projednal, o věci rozhodl, v rámci odůvodnění svého rozhodnutí se vypořádal s námitkami stěžovatelky a vyložil, z jakých důvodů se ztotožnil s právními závěry správce daně. Z tohoto hlediska neobstojí ani stěžovatelkou namítaná nepřezkoumatelnost ústavní stížností napadeného rozhodnutí. V ústavní stížnosti stěžovatelka rovněž namítá i porušení čl. 11 Listiny, přičemž tento zásah žádným způsobem nespecifikuje, proto vzhledem k shora uvedeným závěrům o dodržení zásad spravedlivého procesu v řízení před obecným soudem Ústavní soud považuje i toto tvrzení za zjevně neopodstatněné.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodů její zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. června 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu