ECLI:CZ:US:2001:4.US.768.2000
sp. zn. IV. ÚS 768/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti společnosti Městské inženýrské sítě S., a.s., zastoupené Mgr. K. N., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2000, č.j. 22 Ca 182/2000-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 28. 12. 2000 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2000, č.j. 22 Ca 182/2000-20, kterým byla zamítnuta její žaloba o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě, ze dne 1. 2. 2000, č.j. 7276/120/1999, jímž bylo zamítnuto odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru finančního úřadu v Novém Jičíně ze dne 20. 9. 1999, č.j. 57993/99/374910/7022, kterým byla stěžovatelce doměřena daň z příjmů právnických osob za rok 1997 ve výši 78.000,- Kč.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"), a čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), tím, že krajský soud neposkytl zákonem stanoveným způsobem ochranu jejím právům, v důsledku mylného výkladu specifikovaných ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka argumentuje v podstatě obdobně jako v žalobě a uvádí, že nesouhlasí s právním názorem krajského soudu, podle něhož úplaty členům představenstva a dozorčí rady akciové společnosti jsou výdajem ve smyslu §25 odst. 1 písm d) cit. zákona o daních z příjmů, který nelze uznat za výdaj (náklad) vynaložený k dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely. Naopak je přesvědčena, že uvedené úplaty jsou výdajem ve smyslu §24 odst. 2 písm. p) zákona o daních z příjmů, vynaloženým na dosažení, zajištění a udržení příjmů, tj. výdaje, k nimž je povinna podle zvláštních předpisů, přičemž poukázala na ust. §566 a násl. obch. zák. v návaznosti na ust. §66 odst. 2 obch. zák., z nichž plyne, že mandátní smlouva je smlouvou úplatnou. Dále uvedla, že je nelogické, aby byl uplatňován jiný přístup v posuzování daňové uznatelnosti nákladů kolektivních statutárních orgánů a jednatelů společnosti s ručením omezeným, kteří jsou sami statutárním orgánem a jejichž příjmy jsou pro společnost s ručením omezeným účinným výdajem. V této odlišné interpretaci daňové uznatelnosti nákladů u akciové společnosti a společnosti s ručením omezeným spatřuje porušení práva na podnikání zakotveného v čl. 26 odst. 1 Listiny, neboť všem podnikatelům by měly být zaručeny stejné podmínky a nemělo by tedy docházet k odlišné interpretaci jednoho právního předpisu.Má zato, že mezi dvěma právními předpisy, tj. mezi obchodním zákoníkem a zákonem o daních z příjmů, existuje rozpor, s tím, že ponechává na zvážení Ústavního soudu, zda ve věci podá návrh na zrušení jednotlivých ustanovení zákona o daních z příjmů, či obchodního zákoníku.
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření uvedl, že dle jeho názoru napadeným rozsudkem nedošlo k porušení čl. 90 věty první Ústavy České republiky ("Ústava"). Rozsudek spočívá na aplikaci ust. §25 odst. 1 písm. d) zákona o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, přičemž cit. ustanovení představuje lex specialis ve vztahu k ust. §24 odst. 2 písm. p) zákona o daních z příjmů. V řízení před krajským soudem nedošlo ani k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, neboť v soudním řízení bylo dbáno všech zásad spravedlivého procesu, vyplývajících z tohoto ustanovení, a stěžovatelka nebyla nijak zkrácena na svém právu obrátit se na soud s žádostí o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí finančních orgánů, naopak tohoto svého práva využila. Tím, že jí byla doměřena daň, nebylo porušeno její ústavní právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť daň byla doměřena na základě zákona a tedy v souladu s čl. 11 odst. 5 Listiny. Vyměřením daně na základě zákona nemohlo být porušeno ani právo stěžovatelky podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny. K namítané odlišné interpretaci daňové uznatelnosti nákladů u akciové společnosti a společnosti s ručením omezeným, krajský soud uvedl, že vzhledem k povaze projednávané věci, kdy stěžovatelka je akciovou společností, se v napadeném rozsudku nezabýval otázkou dopadu ust. §25 odst. 1 písm. p) zákona o daních z příjmů na společnosti s ručením omezeným, a odůvodnění napadeného rozsudku se proto žádnou "odlišnou interpretací" v tomto směru nevyznačuje. V ústavní stížnosti jsou v podstatě opakovány argumenty k výkladu příslušných zákonných ustanovení obsažené již v žalobě na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí, se kterými se soud v odůvodnění napadeného rozsudku vypořádal. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl a vyjádřil souhlas s upuštěním od případného ústního jednání.
Finanční ředitelství v Ostravě, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázalo na své vyjádření k žalobě, pokud jde o věcné posouzení, s tím, že mu nepřísluší vyjádřit se k námitkám směřujícím proti napadenému rozsudku. Závěrem uvedlo, že se svého postavení vedlejšího účastníka vzdává.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 182/2000, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu Krajského soudu v Ostravě neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelky. Ostatně jak vyplývá ze samotné ústavní stížnosti, stěžovatelka fakticky nesouhlasí pouze s právním posouzením věci finančními orgány a následně s právním názorem krajského soudu. Ústavní stížnost je tak v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry krajského soudu a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před tímto soudem a v daňovém řízení, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně a zřetelně najevo, že interpretace předpisů obyčejného práva může mít za následek porušení základních práv a svobod toliko tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V dané věci takovouto interpretaci soudu vytknout nelze. Otázka uznatelnosti či neuznatelnosti konkrétních nákladů s hlediska daňového práva, resp. rozdílný výklad v praxi správních soudů, by mohla být důvodem pro zásah Nejvyššího správního soudu, na jehož neexistenci, v rozporu s textem Ústavy České republiky, Ústavní soud opakovaně upozorňoval. Ústavní soud však nehodlá tento soud, resp. jiný článek završující správní soudnictví, nahrazovat, s výjimkou případů zcela mimořádných a hodných zvláštního zřetele. Za takový však případ stěžovatelky nepokládá. Z uvedených důvodů se Ústavnímu soudu jeví tvrzení stěžovatelky o namítaném zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu