ECLI:CZ:US:2001:4.US.84.01
sp. zn. IV. ÚS 84/01
Usnesení
IV. ÚS 84/01
Č E S K Á R E P U B L I K A
U S N E S E N Í
Ú s t a v n í h o s o u d u Č e s k é r e p u b l i k y
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti E.P., zastoupeného JUDr. M.M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2000, sp. zn. 8 To 417/2000, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2000, sp. zn. 6 T 164/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s poukazem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Nejprve byl stěžovatel rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 11. 1999, sp. zn. 6 T 164/99, uznán vinným trestným činem přijímání úplatku dle §160 odst. 1 tr.zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Proti tomuto rozsudku podali jak stěžovatel, tak i státní zástupce, odvolání. Krajský soud v Brně dne 28. 2. 2000 rozhodl usnesením tak, že napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a vrátil věc zpět soudu I. stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Takto Krajský soud v Brně rozhodl zejména proto, že byla soudem I. stupně porušena zásada uvedená v §2 odst. 6 tr. řádu, upravující postup při hodnocení důkazů, také §2 odst. 5 tr. řádu, když nebyl náležitě zjištěn skutkový stav. Dále soud konstatoval, že nelze použít proti stěžovateli výpovědi spoluobžalovaného G., které učinil před sdělením obvinění stěžovateli. Další pochybení soudu I.stupně spatřoval Krajský soud v Brně i ve zjištění částky, kterou měl stěžovatel přijímat jako úplatek, a v tom, že ze spisu není jasné, zda se obžalovaný G. trestné činnosti dopouštěl jako člen organizované skupiny nebo trestnou činnost prováděl sám. Uložil proto soudu I.stupně znovu vyslechnout obžalovaného G., a to zejména k útokům, o nichž vypovídal před sdělením obvinění, zjistit výši prospěchu, který z trestné činnosti měli oba obžalovaní, dále znovu po řádném poučení vyslechnout svědkyni G. a provést všechny listinné důkazy, včetně protokolu o rekognici.
Městský soud v Brně tedy věc znovu projednal a rozhodl dne 22. 8. 2000 rozsudkem tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem přijímání úplatku dle §160 odst.1 tr. zákona a trestným činem podílnictví dle §251a odst. 1 tr. zákona, za což mu uložit trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Městský soud své rozhodnutí odůvodnil tak, že bylo prokázáno, že obžalovaný G. uplácel obžalovaného P., technika Policie ČR, za přihlášení motorových vozidel do provozu v ČR, přičemž obžalovaný P. věděl, že se jedná o vozidla odcizená, s padělanými doklady. Takto si oba obžalovaní počínali u více vozidel různých značek. Vina stěžovatele je dle soudu I. stupně prokázána zejména výpovědí spoluobžalovaného G., dále svědectvím řady vyslechnutých svědků, kteří i když přímo neviděli žádné předávání peněz, potvrdili, že obžalovaní G. a P. se znají, tím vyvrátili obhajobu P. o tom, že pana G. nezná. Hodnoceno v souhrnu je tak podle soudu I.stupně mimo jakoukoli pochybnost jisto, že stěžovatel se trestné činnosti dopustil. Naproti tomu soud neuznal stěžovatele vinným při dané činnosti jako veřejného činitele, neboť tento neměl rozhodovací pravomoc. Proto Městský soud v Brně rozhodl shora uvedeným způsobem, přičemž dále nevzal v potaz tu část obžaloby, která vycházela z výpovědi P.G. před sdělením obvinění E.P.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2000 podal stěžovatel odvolání. Tvrdil, že nebyly odstraněny vady, které již ve zrušovacím usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2000 tento Městskému soudu v Brně vytýkal. Zejména městský soud nevysvětlil rozpory ve výpovědích obžalovaného G. Dále stěžovatel ve svém odvolání namítal, že městský soud ve výroku o vině připouští skutky, kterých se měl dopustit v době, kdy byl na dovolené, nebo listiny, na nichž nefiguruje jeho podpis. O rozporech, zda P.G. znal nebo ne uvedl, že tvrdil, že jej nezná proto, že jej znal pod přezdívkou G. a domníval se, po předestření jména P.G., že jej nezná. Stěžovatel ve svém odvolání tvrdil, že neexistuje jediný důkaz o tom, že by od obžalovaného G. přebíral jakékoli finanční částky, a že soud I.stupně porušil při svém rozhodování zásadu in dubio pro reo. Navrhl, aby byl obžaloby zproštěn.
Dne 11. 12. 2000 Krajský soud v Brně usnesením toto odvolání zamítl. Ve svém rozhodnutí konstatoval, že soud I.stupně provedl dokazovaní v potřebném rozsahu. Všechny rozpory a vady, které byly Městskému soudu v Brně vytýkány po prvním zrušeném rozsudku, byly odstraněny.
Proti rozhodnutím obecných soudů podal stěžovatel včas ústavní stížnost, jíž tvrdí, že bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. K porušení jeho práva došlo tím, že po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí se nikterak nezměnila důkazní situace, prohloubily se pochybnosti o věrohodnosti výpovědi spoluobžalovaného G., soud I. stupně se nevypořádal se všemi provedenými důkazy, nevzal v úvahu rozpory ve výpovědích spoluobžalovaného G., nevyhodnotil skutečnost, že spoluobžalovaný G. je zřejmě závislý na drogách. Stěžovatel tvrdí, že byla porušena zásada in dubio pro reo a volného hodnocení důkazů. Navrhuje, aby Ústavní soud obě shora uvedená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Krajský soud v Brně se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že vzhledem k tomu, že věc byla opakovaně řešena v odvolání, nelze se vyjádřit jinak, než jak vyplývá z odůvodnění usnesení. V tomto bylo reagováno na všechny námitky stěžovatele.
Ústavní soud po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel toliko opakuje námitky, které již uvedl v obou odvoláních. Ústavní soud již dříve ve své judikatuře opakovaně vyložil, za jakých okolností je oprávněn zasáhnout do činnosti obecných soudů, a proto postačí stěžovatele na tuto ustálenou judikaturu Ústavního soudu odkázat a jen stručně připomenout, že Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti, stojící mimo soustavu soudů obecných (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), není běžnou (další) přezkumnou instancí soudů obecných a je jeho pravomoc dána pouze tehdy, jestliže obecné soudy nepostupují v souladu s Listinou základních práv a svobod, zejména pak s obsahem její hlavy páté a svým postupem tak porušují zásady spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Podle čl. 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem jeho nezávislosti. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky stanovené v §125 tr. řádu a uvede, o které důkazy skutkové zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení dále hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním sám nesouhlasil. Pouze v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, mohl by Ústavní soud zasáhnout. V daném případě však tento extrémní nesoulad Ústavní soud neshledal. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, na základě jakých důvodů dospěl k závěru o vině stěžovatele.
Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatele směřují proti hodnocení důkazů, dále že "se prodloužily pochybnosti", "důkazní situace se nezměnila", "soud se nevypořádal se všemi důkazy", atd., avšak již blíže neuvádí, v čem konkrétně ona pochybení mají být.
Ústavní soud s ohledem na uvedené neshledal v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti, přičemž závěry plynoucí z hodnocení provedeného dokazování je třeba považovat za výsledek, který je v posuzovaném případě výrazem nezávislého soudního rozhodování obecných soudů.
Z těchto důvodů byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst.2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2001 JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu