ECLI:CZ:US:2001:4.US.88.2000
sp. zn. IV. ÚS 88/2000
Usnesení
IV. ÚS 88/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti M. Ch., zastoupené JUDr. I. P., advokátem, proti postupu Městského soudu v Praze v trestním řízení, vedeném pod sp. zn. 10 T 45/93, proti průběhu řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1 ve věci, vedené pod sp. zn. 13 C 359/92, proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 238/98, ze dne 22. 10. 1999, a rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, čj. FŘ - 2942/10/98, ze dne 2. 10. 1998, a proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 311/98, ze dne 22. 10. 1999, a rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, čj. FŘ - 2590/4/98, ze dne 8. 7. 1998, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje své námitky proti postupu řízení a rozhodnutím obecných soudů, a to celkem ve čtyřech řízeních běžících před obecnými soudy. Nejprve v ústavní stížnosti uvádí námitky, týkající se trestního stíhání vedeného proti její osobě pro údajně spáchané trestné činy podvodu dle §250 odst. 1, 4 tr.z., padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, 2 písm. b) tr.z. a maření výkonu úředního rozhodnutí dle §171 odst. 1 písm. c) tr.z. v trestní věci, vedené pod sp. zn. 10 T 45/93, u Městského soudu v Praze. Trestní stíhání v označené trestní věci bylo proti stěžovatelce zahájeno dne 30. 3. 1992. Přípravné řízení bylo skončeno dne 11. 12. 1992 a obžaloba byla podána u Městského soudu v Praze dne 1. 9. 1993. Stěžovatelka rekapituluje ve stručnosti průběh trestního řízení, kdy byl z projednání věci pro nesprávný postup vůči stěžovatelce vyloučen předseda senátu JUDr. H., a bylo třeba několikrát opakovat hlavní líčení. Trestní stíhání stěžovatelky bylo později na základě rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 18. 8. 1995 zastaveno, stěžovatelka však využila svého práva uvedeného v §11 odst. 2 tr.ř. a na projednání věci trvala. Ze zdravotních důvodů spočívajících na straně stěžovatelky bylo dne 26. 9. 1996 trestní stíhání usnesením Městského soudu v Praze přerušeno, Vrchní soud v Praze však toto usnesení dne 19. 11. 1996 zrušil. Nynější hlavní líčení trvá již od 20. 4. 1998 mnoho měsíců a je opětovně odročováno na neurčito. Stěžovatelka proto podala dne 21. 1. 2000 návrh na zastavení trestního stíhání z důvodů uvedených v §11 odst. 1 písm. ch) tr.ř., neboť délka trestního stíhání podle jejího názoru porušuje ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Trestní stíhání je tak podle názoru stěžovatelky vedeno v rozporu s Úmluvou, a je proto povinností procesního soudu rozhodnout postupem podle §223 odst. 1 tr.ř. a zastavit trestní stíhání z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. ch) tr.ř., což se však dosud nestalo. Stěžovatelka proto s poukazem na porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a již zmíněného čl. 6 odst. 1 Úmluvy navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl o nepřípustnosti trestního stíhání a přikázal orgánům činným v trestním řízení zdržet se trestního stíhání stěžovatelky pro skutky, které jsou předmětem obžaloby v daném trestním řízení. Současně v této souvislosti stěžovatelka uvádí, že rozhodnutím Městského soudu v Praze, sp. zn. 1 Nt 72/92, ze dne 14. 7. 1992, byl její nemovitý majetek - dům na L. 8 - dle §47 odst. 1 tr.ř. zajištěn. K opakovaným žádostem stěžovatelky bylo usnesením Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 To 50/99, ze dne 27. 5. 1999, toto zajištění zrušeno. Stěžovatelka připomíná, že v důsledku zajištění došlo po uvedenou dobu k podstatnému omezení jejích základních práv v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny.
V další části ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti průtahům, k nimž dochází v občanskoprávním řízení, vedeném pod sp. zn. 13 C 359/92 před Obvodním soudem pro Prahu 1, v němž je stěžovatelka žalovanou v řízení o určení neplatnosti dohody o vydání věci a o vyklizení nemovitosti. Před zahájením tohoto řízení bylo na návrh žalobce vydáno Obvodním soudem pro Prahu 1 usnesení, sp. zn. Nc 1279/92, ze dne 16. 6. 1992, kterým bylo nařízeno předběžné opatření, že je stěžovatelka povinna zdržet se všech právních úkonů, jejichž předmětem je dům na L. náměstí 8 v Praze 1. Toto opatření, které dosud nebylo zrušeno, představuje pro stěžovatelku, jak v ústavní stížnosti zdůrazňuje, podstatné omezení jejích vlastnických práv, aniž by jí byla poskytnuta příslušná náhrada. Rovněž trvání vlastního soudního řízení je podle názoru stěžovatelky v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a závažně narušuje možnost stěžovatelky pečovat o její majetek. V průběhu řízení došlo podle jejího názoru ke značným průtahům v důsledku procesních pochybení soudu, která byla napravována odvolacím soudem, případně byla předmětem dovolacího řízení, jež trvalo několik let. V současné době se stěžovatelce zdá, že je soud již delší dobu opětovně nečinný a navrhuje, aby Ústavní soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 nepokračovat v průtazích a neprodleně ve věci jednat. Podle názoru stěžovatelky je ve věci možno rozhodnout z formálních důvodů, a proto požaduje, aby Ústavní soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 urychleně rozhodnout ve věci samé.
Konečně poslední část ústavní stížnosti stěžovatelky se týká rozhodnutí, vydávaných v daňových věcech, pro přehlednost budou námitky stěžovatelky této části ústavní stížnosti se týkající včetně jejich posouzení Ústavním soudem uvedeny v závěru tohoto rozhodnutí.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 10 T 45/93, spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 13 C 359/92, a vyžádal si vyjádření Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 1.
Ve svém vyjádření Městský soud v Praze uvádí, že trestní věc stěžovatelky byla v průběhu řízení přidělena novému senátu s předsedou JUDr. J. H. V tomto novém složení senátu nebylo možno věc zahájit a projednat, neboť tomu bránily překážky - vznesené námitky podjatosti senátu ze strany Městského státního zastupitelství v Praze, ale zejména v důsledku toho, že stěžovatelka opakovaně omlouvala svoji účast zdravotními důvody. V současné době je zdravotní stav stěžovatelky ověřován znalci z oboru zdravotnictví, ale tento úkon nemůže být proveden, neboť stěžovatelka se ke znalcům nedostavuje, když své nedostavení omlouvá svým zdravotním stavem. Stěžovatelka opakovaně žádá, aby senát Městského soudu v Praze vydal rozhodnutí o zastavení trestního stíhání z důvodů uvedených v §11 odst. 1 písm. ch) tr.ř., když trestní řízení probíhá pouze z toho důvodu, že po udělení milosti prezidentem republiky požádala stěžovatelka v rámci svého oprávnění uvedeného v §11 odst. 2 tr.ř. o pokračování v trestním stíhání. Předseda senátu sdělil přípisem stěžovatelce, že podmínky pro tento postup nejsou splněny, neboť v žádném případě nebyly dány pro tento postup zákonné podmínky, s tím, že věc nemůže být rozhodnuta pouze proto, že obžalovaná vzhledem ke svému zdravotnímu stavu omlouvá svoji neúčast na nařízeném hlavním líčení. Stěžovatelka byla rovněž poučena o tom, že pouze ona ve smyslu §11 odst. 2 tr.ř. disponuje právem v tom směru, že trestní stíhání pokračuje. Městský soud je přesvědčen, že ze strany senátu Městského soudu v Praze nikdy nedošlo k porušení práva stěžovatelky na řádnou obhajobu a na spravedlivý proces. Naopak, jak vyplývá z předmětného trestního spisu, byla opakovaně vznesena námitka, že předseda senátu může stranit stěžovatelce. Tyto námitky byly ze strany senátu odmítnuty a rozhodnutí bylo potvrzeno Vrchním soudem v Praze.
Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že návrh stěžovatelky, aby Ústavní soud přikázal nepokračovat v průtazích ve věci, vedené pod sp. zn. 13 C 359/92, nepovažuje za důvodný. Z obsahu spisu neplyne, že by ve shora uvedeném řízení docházelo k průtahům, a že by se tento soud vyhýbal rozhodnutím ve věci samé. V řízení byla podána řada návrhů, o nichž bylo třeba rozhodnout. Téměř do všech usnesení, kde bylo odvolání přípustné, byla odvolání podána. Kromě rozsudku vydal v průběhu řízení soud 13 usnesení, z nichž tři byla odvolacím soudem zrušena, příp. změněna. Pouze jedno usnesení ze dne 3. 12. 1999 bylo kanceláří soudu nesprávně doručeno a chyba byla následně napravena. V závěru vyjádření obvodní soud konstatuje, že k tomu, aby soud v řízení pokračoval, není třeba vydání nálezu Ústavního soudu.
Námitky stěžovatelky k postupu trestního řízení, vedeného pod sp. zn. 10 T 45/93 u Městského soudu v Praze, směřují nejprve proti průtahům v řízení, které nebylo skončeno v přiměřené lhůtě. Trestní řízení je tak dle stěžovatelky vedeno v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je v rozporu se zákonem o právním pořádku České republiky. Při použití argumentace a contrario je tak nutno dojít k závěru, že Úmluva nepřipouští, aby trestní stíhání bylo vedeno pro nepřiměřenou dobu. Z této skutečnosti pak stěžovatelka návazně vyvozuje, že za této situace je povinností procesního soudu zastavit trestní stíhání z důvodů uvedených v §11 odst. 1 písm. ch) tr.ř. Podle tohoto ustanovení trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Stěžovatelka proto navrhuje, aby s ohledem na citované zákonné ustanovení Ústavní soud rozhodl o nepřípustnosti trestního stíhání a vyslovil, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny se zdržet trestního stíhání stěžovatelky.
K tomuto návrhu stěžovatelky Ústavní soud především zjišťuje, že se stěžovatelka svým návrhem domáhá aktivní činnosti Ústavního soudu v podobě jeho zásahu do běžícího řízení před obecným soudem formou rozhodnutí o nepřípustnosti dalšího trestního stíhání stěžovatelky a přikázání orgánům činným v trestním řízení, aby se zdržely stíhání stěžovatelky. Taková pravomoc zasahovat do věci projednávané před obecnými soudy a do jejich rozhodování však Ústavnímu soudu nenáleží. Smyslem a cílem řízení o ústavní stížnosti je toliko posoudit, zda napadenými rozhodnutími, opatřeními nebo jinými zásahy orgánu veřejné moci nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Pokud stěžovatelka v souvislosti s tvrzenými průtahy v řízení dovozuje, že Úmluva nepřipouští, aby trestní stíhání bylo vedeno po nepřiměřenou dobu a z toho odvozuje povinnost procesního soudu rozhodnout postupem podle §223 odst. 1 tr.ř. a zastavit trestní stíhání z důvodů uvedených v §11 odst. 1 písm. ch) tr.ř., pak Ústavní soud především shledává, stejně jako uvedl v odpovědi na opakované návrhy stěžovatelky na zastavení trestního stíhání i městský soud (č.l. 5956), že právem na pokračování v trestním stíhání disponuje především stěžovatelka sama, která může své prohlášení podle §11 odst. 2 tr.ř. vzít kdykoliv zpět. Pokud však na projednání věci stěžovatelka trvá, pak postup podle §223 odst. 1 tr.ř. z důvodu §11 odst. 1 písm. ch) tr.ř. by připadal v úvahu za podmínky, že vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, by nepřípustnost trestního stíhání stanovovala, a že by se takový důvod vztahoval na skutek, pro který je stěžovatelka v tuzemsku trestně stíhána. Tak tomu však v případu stěžovatelky není, neboť není splněna zmíněná zákonná podmínka ohledně nepřípustnosti trestního stíhání v případě skutku stěžovatelky z titulu vyhlášené mezinárodní smlouvy.
Základ shora vyslovených námitek stěžovatelky, představují její výhrady k časovým průtahům v probíhajícím trestním řízení, z nichž pak stěžovatelka odvozuje své další návrhy. Ústavní soud v tomto směru především konstatuje, tak jak uvedl již ve svých dřívějších rozhodnutích (např. pod sp. zn. IV. ÚS 247/98), že Listina v čl. 38 odst. 2 stanoví každému právo na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů, tedy v přiměřené lhůtě a při posuzování případného porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů a Ústavní soud postupuje v každé věci případ od případu samostatně a zvažuje, zda s ohledem na okolnosti případu se jedná o průtahy neodůvodněné, či nikoliv. Toto posouzení však může vycházet pouze ze skutečného průběhu řízení a jednotlivých úkonů učiněných obecnými soudy. Rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva vychází z toho, že přiměřenost délky řízení musí být stanovena podle okolností případu, s přihlédnutím k následujícím kritériím: složitost případu, jednání stěžovatele a orgánů projednávajících případ (např. rozsudek ve věci Zimmermann v. Steiner, 1983, A-66). Po seznámení se s obsahem spisového materiálu Ústavní soud shledává, že samotná délka trestního řízení od zahájení trestního stíhání dne 30. 3. 1992 (č.l. 3) do současnosti se nepřiměřeně prodlužuje. Při posouzení odůvodněnosti, resp. neodůvodněnosti, namítaných časových průtahů se však nelze jednoznačně přiklonit k názoru stěžovatelky. Ve vyjádření předsedy senátu Městského soudu v Praze se uvádí, že věc nemůže být rozhodnuta proto, že stěžovatelka vzhledem ke svému zdravotnímu stavu opakovaně omlouvá svoji neúčast v nařízeném hlavním líčení. Ze spisového materiálů pak plyne, že od nařízení zastavení trestního stíhání prezidentem republiky dne 18. 8. 1995 (č.l. 3886) Městský soud v Praze opakovaně nařizoval hlavní líčení, tato však byla opětovně odročována s ohledem na nepříznivý zdravotní stav stěžovatelky, která žádala odročení hlavního líčení pro její zdravotní stav. Městský soud v Praze se vícekrát bezúspěšně pokoušel zjistit zdravotní stav stěžovatelky dotazy u ošetřujících lékařů, dne 28. 6. 1996 obdržel žádost stěžovatelky, aby v její věci nebylo jednání do června 1997 nařizováno (č.l. 4534) a dne 26. 9. 1996 vydal usnesení o přerušení trestního stíhání z důvodu, že stěžovatelka není dlouhodobě schopna se účastnit jednání (č.l. 4541). Vrchní soud v Praze však toto usnesení dne 19. 11. 1996 zrušil a uložil dále jednat, přičemž ke zjištění zdravotního stavu stěžovatelky navrhl případně ustanovit i znalce (č.l. 4551). Městský soud přibral znalce ke zjištění zdravotního stavu stěžovatelky usnesením ze dne 3. 4. 1997 (č.l. 4599). Tento stav bránící účasti stěžovatelky při jednání, jak vyplývá i z vyjádření ošetřujících lékařů o nepříznivém zdravotním stavu, trvá až do současnosti. Stěžovatelka rovněž uplatnila několikrát v průběhu řízení své právo a vznesla námitku podjatosti soudců obou soudů a městské státní zástupkyně. Vzhledem ke všemu, co bylo uvedeno, Ústavní soud nemohl než konstatovat, že jsou to i okolnosti, spočívající na straně stěžovatelky, které přispěly k průtahům v řízení, a tyto nežádoucí průtahy nelze proto přičíst převážně obecným soudům. Průtahy způsobené obecnými soudy samými nebyly natolik závažné, aby je bylo možno označit přímo za zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. Pokud pak stěžovatelka v souvislosti s trestním řízením zmiňuje zajištění její nemovitosti podle §48 odst. 1 písm. a) tr.ř., pak toto zajištění bylo již usnesením Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 To 50/99, ze dne 27. 5. 1999, zrušeno, jak stěžovatelka sama v ústavní stížnosti uvádí. Ústavní soud se touto otázkou nezabýval, a to i s přihlédnutím k tomu, že toto usnesení, jak je patrno z petitu ústavní stížnosti, napadeno není, nehledě k tomu, že v poměru k němu by byla ústavní stížnost dána evidentně opožděně.
Ve druhé části ústavní stížnosti stěžovatelka rovněž namítá značné průtahy v důsledku procesních pochybení soudu ve věci, vedené pod sp. zn. 13 C 359/92. Tvrdí, že soud je již delší dobu opětovně nečinný, a proto požaduje, aby obvodní soud urychleně rozhodl rozsudkem. Obrací se proto na Ústavní soud, aby Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal nepokračovat v průtazích a ve věci neprodleně jednal a urychleně rozhodl. Pokud jde o stěžovatelkou tvrzené značné průtahy v řízení, i zde je třeba, jak již výše zmíněno, samostatně zvažovat s ohledem na okolnosti případu, zda se jedná o průtahy neodůvodněné, či nikoliv. Žaloba v dané věci byla Městskou částí Praha 1, Obvodním úřadem pro Prahu 1, podána dne 29. 7. 1992. V průběhu řízení představovaly významnou část jednání otázky procesní povahy, v řízení byla podána řada návrhů, o nichž bylo třeba rozhodnout. Výhrady je možno mít, a v tomto směru lze stěžovatelce přisvědčit, k délce trvání dovolacího řízení. Obvodní soud pak kromě rozsudku vydal v průběhu řízení více než 13 usnesení, přičemž téměř do všech usnesení, kde bylo odvolání přípustné, byla odvolání podána. Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud neshledal, že by v průběhu řízení Obvodní soud pro Prahu 1 po určitou dobu neprováděl potřebné úkony a zůstal nečinným. Rovněž v tomto druhém posuzovaném případě Ústavní soud neshledal, že by průtahy způsobené obecnými soudy samými byly natolik závažné, že by je bylo možno označit přímo za zásah do ustavně zaručených základních práv stěžovatelky, když je třeba brát v úvahu i to, že zatím není vyloučena možná souvislost s dosud probíhajícím trestním řízením.
V třetí části ústavní stížnosti se stěžovatelka, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 1999, sp. zn. 28 Ca 311/98, kterým byla zamítnuta žaloba na přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 8. 7. 1998, čj. FŘ 2590/4/98, jímž bylo zamítnuto odvolání proti platebním výměrům Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 17. 2. 1998, č. 98 0000503, č. 98 0000498, č. 98 0000500, č. 98 0000501, č. 98 0000502, kterými jí bylo vyměřeno daňové penále za zdaňovací období roků 1993 - 1997 z důvodů nezaplacení daňové povinnosti za uvedené období z domu č.p. 102, k.ú H. v Praze.
Dále stěžovatelka, rovněž s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod, navrhuje zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 1999, sp. zn. 28 Ca 238//98, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se domáhala přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 20. 5. 1998, čj. FŘ 2942/10/98, jímž bylo zamítnuto odvolání proti exekučnímu příkazu na přikázání pohledávky na peněžní prostředky dlužníka na účtech vedených u bank, vydanému Finančním úřadem pro Prahu 1 dne 3. 2. 1998, pod čj. 18990/98/001940/0237.
Stěžovatelka namítá, že Finanční úřad v Praze 1, který ji považoval za řádného vlastníka nemovitostí, jí vyměřil daň z nemovitosti z uvedeného domu a pozemku, na němž je dům vybudován, stěžovatelka však nebyla schopná vyměřené daně platit, protože v důsledku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 1992, sp. zn. 1 Nt 72/92, o zajištění majetku, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 6. 1992, o vydání předběžného opatření, a usnesení téhož soudu ze dne 21. 10. 1992 sp. zn. Nc 1279/92 ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993 sp. zn. 22 Co 35/93, nemá z těchto nemovitostí příjem a nájemci a uživatelé nemovitostí jí odmítají platit za užívání a služby. Navíc podle usnesení o předběžném opatření stěžovatelka nesmí činit právní úkony v souvislosti s těmito nemovitostmi a placení daně je nesporně právním úkonem. Za vlastníka ji vlastně ani nepovažuje stát, protože není zapsána v katastru nemovitostí a je proti ní vedeno trestní řízení pro podvod, kterým měla uzavřít neplatnou dohodu o vydání věci. Vzhledem k tomu, že daň z uvedených nemovitostí nezaplatila, je proti ní vedena daňová exekuce a vymáháno daňové penále. Stěžovatelka má za to, že soud nesprávně posoudil zjištěný skutkový stav ohledně předběžných opatření, a návazně na to došel k nesprávným právním závěrům. Stěžovatelka je přesvědčena, že formulace zdržet se užívání a využívání nemovitostí je natolik široká, že její důsledky fakticky znemožňují jakoukoliv její činnost vůči nemovitosti a osobám, které tuto nemovitost užívají. Stěžovatelka je na jedné straně v souladu se zásadou "vlastnictví zavazuje" nemovitost povinna průběžně udržovat, avšak na druhou stranu není oprávněna brát z nemovitosti užitky, kterými je většinou náklad na údržbu kompenzován. Postup státu, který za této situace vyžaduje zaplacení daní, je v rozporu s Listinou základních práv a svobod, neboť pokud stát stěžovatelce zabrání, aby majetek užívala a brala z něj užitky, není v souladu s dobrými mravy a s právem na ochranu vlastnického práva, aby stát požadoval platit daně. Za omezení vlastnického práva jí nebyla poskytnuta žádná náhrada, ani jí nebyla nahrazena škoda vzniklá tím, že je povinna platit daně z nemovitostí, aniž má z majetku příjem. Dále namítá, že o předběžné otázce ohledně platnosti dohody o vydání věci ještě nebylo rozhodnuto příslušným orgánem (soudem), a správce daně si proto mohl ve smyslu §28 zák .č. 337/1992 Sb. učinit úsudek o tom, zda je dohoda platná a zda stěžovatelka je skutečným vlastníkem, či nikoliv. Stejně tak byl oprávněn podle §245 odst. 1 o.s.ř. posoudit zákonnost dříve učiněného správního rozhodnutí, o něž se přezkoumávané rozhodnutí opírá, tj. registraci dohody o vydání věci, a tedy i rozhodnutí o její povinnosti platit daně.
Stěžovatelka rovněž uvedla výhrady, týkající se věci, vedené pod sp. zn. 28 Ca 238/98, rozhodnutí o náhradě nákladů exekuce.
Z obsahu připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 311/98, Ústavní soud zjistil, že soud ve smyslu ust. §249 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb. přezkoumal napadená rozhodnutí finančních orgánů i řízení, které jim předcházelo z hlediska žalobou tvrzených nezákonností. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka nabyla vlastnictví k předmětným nemovitostem na základě dohody o vydání nemovitostí, registrované státním notářstvím. V řízení o registraci smlouvy se přezkoumávalo, zda je tato smlouva platná, přičemž byla-li smlouva registrována, existuje tedy rozhodnutí příslušného orgánu o její platnosti a její neplatnost může být určena pouze soudem. Rozhodnutí státního notářství o registraci smlouvy je tedy právě tím rozhodnutím, kterým je správce daně podle ust. §28 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. vázán. Nemohl si proto o platnosti smlouvy učinit sám úsudek, neboť o tom již bylo příslušným orgánem rozhodnuto a do doby, než případě bude soudem o neplatnosti smlouvy rozhodnuto, musí z této skutečnosti vycházet. Dále soud uvedl, že zákonná povinnost stěžovatelky platit daň nebyla dotčena ani zajištěním předmětných nemovitostí usnesením soudu v trestním řízení, ani předběžným opatřením vydaným v občanském soudním řízení o určení neplatnosti dohody o vydání nemovitosti. Povinnost zdržet se všech právních úkonů, týkajících se předmětných nemovitostí, která byla stěžovatelce stanovena v tomto řízení, nelze účelově vykládat jako zákaz plnění zákonné povinnosti stanovené předpisem práva veřejného, tj. povinnosti platit daně.
Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na svůj právní názor obsažený v odůvodnění svých rozhodnutí. Uvedl, že správce daně nebyl oprávněn posoudit zákonnost rozhodnutí o registraci dohody o vydání věci, neboť rozhodnutí státního notářství o registraci dohody o vydání nemovitosti podle dříve platných právních předpisů není správním rozhodnutím. Rozhodnutí finančních orgánů o povinnosti platit daně podléhalo samostatnému přezkumu soudem, pokud stěžovatelka této možnosti nevyužila, nemůže žádat přezkum tohoto rozhodnutí s odkazem na ust. §245 odst. 1 o.s.ř. v exekučním řízení.
Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že dohoda o vydání nemovitosti ze dne 27. 1. 1992 se stala účinnou dnem její registrace státním notářstvím, tj. 28. 2. 1992. Zápis do evidence nemovitostí neměl dle tehdy platných právních předpisů (tj. do dne účinnosti katastrálních zákonů) povahu konstitutivní, ale pouze evidenční, a skutečnost, že stěžovatelka nebyla vedena v katastru nemovitostí jako vlastník, proto ještě neznamená, že není vlastnicí předmětných nemovitostí. Od 1. 1. 1993 je stěžovatelka poplatníkem daně z nemovitosti. Zákonnou povinnost podat přiznání k dani z nemovitosti za rok 1993 pak byla prostřednictvím jejího právního zástupce splněna, z čehož je zřejmé, že jako vlastník vystupovala. Rozhodnutím soudu nebylo zpochybněno vlastnictví stěžovatelky, ale pouze omezeno. Stěžovatelka zůstala vlastnicí nemovitostí, a má proto povinnost platit daň za uvedené nemovitosti včetně daňového penále podle zák .č. 337/1992 Sb. Dále uvedl, že příslušný správní orgán má možnost z důvodů hospodárnosti a rychlosti řízení si pro účely daňového řízení učinit sám úsudek o předběžné otázce, v daném případě vycházel z rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 1, o registraci smlouvy ze dne 28. 2. 1992, čj. IREH 67/92 .
Ústavní soud poté co přezkoumal část ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutí daňových orgánů, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. jako soudní orgán, jehož úkolem je ochrana ústavnosti a který je oprávněn do pravomoci obecných soudů zasahovat, jen pokud tyto nepostupují v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, dospěl k závěru, že ani v této části není ústavní stížnosti důvodná.
Ústavní soud nejprve konstatuje, že ústavní stížnost v části, ve které směřuje proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 1999, sp. zn. 28 Ca 238//98 ( týkajícího se exekučního řízení), je podána po lhůtě stanovené zákonem, neboť dle ust. §72 odst.2 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, která počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. Jak Ústavní soud ověřil z připojeného spisu, bylo napadené rozhodnutí městského soudu doručeno právnímu zástupci stěžovatelky dne 13. 12. 1999, avšak ústavní stížnost byla podána u Ústavního soudu faxovým podáním teprve dne 11. 2. 2000 (potvrzeným podáním ze dne 14. 2. 2000), tedy až následující den po uplynutí zákonné lhůty, byla proto v této části odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Podstatou ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutí správce daně, kterým byla uložena povinnost uhradit daňové penále, je, jak vyplývá z výše uvedeného shrnutí případu, polemika s právními závěry finančních orgánů a městského soudu, kdy stěžovatelka v podstatě opakuje argumentaci, se kterou se již zabývaly finanční orgány a odpovídajícím způsobem se s ní vypořádal i soud. Stěžovatelka se tak v podstatě domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů.
Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. uvedl, které skutečnosti má za nesporně zjištěné, tj, že státním notářstvím byla registrována smlouva o vydání nemovitosti, o jejíž neplatnosti dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, že stěžovatelka nezaplatila daň z nemovitosti, a bylo jí proto správcem daně vyměřeno daňové penále, a byl posouzen obsah rozhodnutí, z nichž stěžovatelka dovozovala, že je zpochybňováno její vlastnické právo, a není proto povinna platit daň z nemovitostí. Soud srozumitelně uvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy na věc aplikoval a jaké právní závěry vyvodil.
Ústavní soud dodává, že Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 26. 2. 1993, čj. 22 Co 35/93-19, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně o nařízení předběžného opatření zdržet se všech právních úkonů, jejichž předmětem jsou uvedené nemovitosti, uvedl, že nesouhlasí s názorem soudu prvého stupně, dle kterého by měl ve správě domu pokračovat Bytový podnik a požadavku stěžovatelky, aby bylo určeno, že je oprávněna činit "běžné úkony", nevyhověl s poukazem na možnou šíři výkladu tohoto pojmu a možný vznik problémů spojených se subjektivním výkladem, nicméně připustil, že jiná situace by byla, pokud by stěžovatelka žádala přesně vymezené konkrétní úkony, které je třeba nezbytně provádět, pokud jejich provádění brání rozdílný výklad účastníků nařízeného předběžného opatření. Takový konkrétně formulovaný návrh, který by mohl odstranit pochybnosti ve vztahu ke správě nemovitostí, však stěžovatelka neuplatnila. Stěžovatelka rovněž nevyužila možnosti stanovené v ust. §60 zák .č. 337/1992 Sb. a nepožádala o posečkání s placením daní. Se stěžovatelkou, která v závěru ústavní stížnosti uvádí, že stát nemůže prostřednictvím jednotlivých orgánů státní moci posuzovat jednu situaci odlišně podle toho, který orgán ve věci rozhoduje, lze sice obecně souhlasit, avšak ze samotného faktu podání obžaloby a vedení soudního řízení o neplatnosti dohody o vydání předmětných nemovitostí, v jejím případě ještě odlišné posouzení vlastnictví těchto nemovitostí různými orgány státu, dovozovat nelze, neboť o těchto návrzích příslušnými orgány státu - nezávislými soudy - dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Dlužno však dodat, že právě tento fakt by měl být správcem daně zvažován, pokud stěžovatelka žádala či požádá ve smyslu ustanovení §60 zákona č. 337/1992 Sb. o posečkání s placením daně.
Ústavní soud je shodně s právními závěry vyjádřenými v rozhodnutí obecných soudů přesvědčen, že z předběžného opatření vydaného dle ust. §74 a násl. o.s.ř., jimž byly zatímně upraveny poměry účastníků pro dobu, než bude rozhodnuto ve věci, nelze dovozovat, že by stěžovatelka přestala být vlastnicí předmětných nemovitostí, které získala na základě dosud platné dohody o vydání věci, a že by z tohoto důvodu byla zbavena povinnosti platit daň, která jí vyplývá z ust. §3 odst. 1 a §8 odst. 1 zák. č. 338/1992 Sb. Za daných okolností má Ústavní soud za to, že s ohledem na výše uvedené, navíc v situaci, kdy stěžovatelka nevyužila možnosti soudního přezkumu rozhodnutí správce daně, kterým jí byla uložena vlastní povinnost k úhradě daně z nemovitosti, byl soud oprávněn ve věci týkající se daňového penále rozhodnout, přičemž jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou namítaných článků Listiny základních práv a svobod a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný a dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu