ECLI:CZ:US:2001:4.US.90.01
sp. zn. IV. ÚS 90/01
Usnesení
IV. ÚS 90/2001
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti Ing. K.H., zastoupeného Mgr. V.V., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 1. 2001, čj. 5 C 17/98 - 63, o spojení věcí ke společnému řízení a proti postupu soudu v uvedené věci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 1. 2001, čj. 5 C 17/98 - 63, kterým bylo rozhodnuto o spojení věcí, vedených u tohoto soudu pod sp. zn. 5 C 17/98 a sp. zn. 10 C 158/99, s tím, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále požaduje, aby Obvodnímu soudu pro Prahu 7 bylo uloženo, jak uvedeno v ústavní stížnosti, "aby ustal v porušování ústavně zaručeného práva na soudní ochranu tím, že stěžovateli poskytuje procesní poučení bez jasného stanovení lhůt pro splnění povinností v těchto poučeních obsažených a tím, že neobesílá právní zástupce ani stěžovatele k nařízeným jednáním."
Skutková stránka věci, jenž je podstatou ústavní stížnosti, spočívá v tom, že stěžovatel podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 7 dne 29. 1. 1998 žalobu o zaplacení částky ve výši 506. 695,- Kč s příslušenstvím, když touto bylo zahájeno řízení vedené pod sp. zn. 5 C 17/98. Dne 2. 8. 1999 podal k témuž soudu žalobu o zaplacení částky ve výši 367.779,- Kč s příslušenstvím, kterou bylo zahájeno řízení vedené pod sp. zn. 10 C 158/99. Oba tyto návrhy na zahájení řízení směřovaly vůči žalovanému Městské části Praha 7 (dále jen "žalovaný") a odvozovaly nároky v nich tvrzené ze smlouvy o dílo, uzavřené dne 5. 11. 1993 mezi stěžovatelem, jako zhotovitelem na straně jedné a žalovaným, jako objednatelem na straně druhé, a dále pak z ujednání na tuto smlouvu navazujících, když předmětem smlouvy bylo provedení vodohospodářských prací na území K. Obvodní soud rozhodl o spojení těchto věcí u něj napadlých ke společnému řízení rozhodnutím uvedeným v záhlaví ústavní stížnosti, když dospěl k závěru, že obě řízení se týkají týchž účastníků ve stejném procesním postavení a předmětu řízení, který jest obdobný v obou případech a bude vyžadovat společné dokazování navrhovanými důkazními prostředky i společné projednání věci v širších souvislostech, a proto se mu s ohledem na zásady procesní ekonomie řízení jeví jako účelné spojení těchto dvou věcí ke společnému projednání a rozhodnutí. Na základě uvedeného rozhodl o jejich vedení nadále pod sp. zn. 5 C 17/98, tedy věci, která napadla u tohoto soudu dříve a v níž již bylo prováděno dokazování, na rozdíl od druhé později napadlé věci. O svém rozhodnutí stran spojení věcí ke společnému řízení potom stěžovatele vyrozuměl přípisem ze dne 10. 1. 2001, ve kterém současně tomuto sdělil, že jeho zastoupení v každé z věcí odlišným právním zástupcem bylo možné, pokud řízení v těchto dvou samostatných věcech nebyla spojena, ale nyní po spojení věcí již stěžovatel nemůže mít současně dva zástupce v jednom řízení. Proto jej na tuto skutečnost upozorňuje za současného vyzvání, aby již k jednání stanoveného na 24. 1. 2001 se rozhodl pro některého z nich, když ani jeden nemá podle zákona o advokacii přednost před druhým a záleží jen na stěžovateli, kterého z nich si zvolí pro zastupování pro následující řízení.
Stěžovatel brojí proti usnesení obvodního soudu s tím, že ve dvou řízeních podal dva žalobní návrhy a v souladu s ustanovením §25 o.s.ř. si zvolil jako zástupce advokáta pro každé řízení odlišného, což žádný zákonný předpis nevylučuje. Z textu ustanovení §25 o.s.ř. (správně §24) před i po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. vyplývá, že účastník řízení může mít v řízení toliko jednoho zástupce. Na základě ustanovení §112 o.s.ř. je potom soud oprávněn k tomu, aby v zájmu ekonomie řízení spojil ke společnému řízení věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí nebo se týkají týchž účastníků. Zákon však výslovně neřeší otázku, jakým způsobem postupovat v případě, když má účastník ve dvou věcech odlišné zástupce a spojením těchto věcí dojde k zániku jedné z nich, a tedy účastník je povinen, resp. oprávněn, podle §25 o.s.ř. mít jen jednoho zástupce. Stěžovatel je přesvědčen, že žádný zákonný předpis mu neukládá, a to ani zákon o advokacii, v případě spojení věcí ke společnému řízení, zrušit zastoupení jednomu ze zástupců s odůvodněním, že mu plná moc zanikla. Je tedy zjevné, že obecný soud nemohl v této věci postupovat podle ustanovení §112 o.s.ř., neboť ve svém důsledku nutí stěžovatele k tomu, aby činil něco, co mu zákon neukládá, tedy aby zrušil jednu či druhou plnou moc udělenou svému zástupci. De facto mu tak brání v zákonem dovoleném jednání, a to k podání žalobních návrhů způsobem, který uzná za vhodné a zvolení si zástupce výlučně z vlastní vůle. Tím je omezeno jeho právo na spravedlivé projednání věci, ať už důvody, které jej vedly k podání dvou návrhů a udělení plné moci dvěma zástupcům, jsou jakékoliv. Tento fakt nepřísluší soudu zkoumat, neboť by zkoumal vztah mezi advokátem a klientem. Proto se jedná ze strany soudu o nedovolený postup. Protože však o spojení věci, které je rozhodnutím, kterým se upravuje toliko vedení řízení, není zákonem připuštěno odvolání, nezbylo mu nic jiného, než podat ústavní stížnost.
Stran dalšího bodu ústavní stížnosti potom stěžovatel uvedl, že mu dne 12. 1. 2001 zaslal obvodní soud přípis, kterým jej obeslal k jednání ve věci na 24. 1. 2001, když součástí tohoto přípisu byl i procesní vzor s poučeními dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Stěžovatel napadá nepřesnosti ve čtvrtém odstavci tohoto procesního vzoru se vyskytující, kde "soud vyzývá účastníka (tedy stěžovatele), aby sdělil, zda souhlasí s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání na základě účastníky předložených listinných důkazů (§115a o.s.ř.). Pokud tato výzva zůstane ve stanovené lhůtě bez vyjádření, bude mít soud za to, že účastník nemá proti rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání námitek (§101 odst. 4 o.s.ř.)." K tomuto přípisu přiložil obvodní soud i již shora uvedené oznámení datované dnem 10. 1. 2001, ve kterém ho upozornil na předmětné spojení věcí a dále na skutečnost, že nyní po tomto spojení věcí nemůže mít v daném řízení současně dva právní zástupce. Předmětné usnesení o spojení věci pak nebylo doručeno ani stěžovateli a jeho právním zástupcům, když tito nebyli soudem taktéž vyrozuměni o nařízeném soudním jednání, o kterém se dověděli až prostřednictvím stěžovatele, omluvili svoji neúčast na tomto jednání a žádali o jeho odročení. Zástupce stěžovatele JUDr. V.K. ve sporu původně vedeném pod sp. zn. 10 C 158/99 dále žádal, aby tato věc byla opět vyloučena k samostatnému řízení. Dne 24. 1. 2001 proběhlo soudní jednání, při kterém nebyl stěžovatel právně zastoupen, a v jehož průběhu došlo k vyhlášení usnesení, kterým soud návrh na vyloučení věci k samostatnému řízení zamítl. Vzhledem k tomu, že o tomto návrhu bylo rozhodnuto negativně, obvodní soud opět poučil stěžovatele, že se má vyjádřit o tom, kdo jej bude nadále zastupovat, s čímž stěžovatel nesouhlasil argumentuje tím, že ani jeden ze zástupců nezná druhou věc a požádal o odročení soudního jednání, čemuž obvodní soud následně vyhověl.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spisy Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 5 C 17/98 a sp. zn. 10 C 158/99. Vzhledem k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces považuje za vhodné poznamenat, jak ve svých rozhodnutích již opakovaně zdůraznil, že zásahy Ústavního soudu do soudní moci jsou odůvodněny zejména tam, kde obecné soudy vykročily z mezí a zásad spravedlivého procesu, čemuž nelze rozumět jinak, než že Ústavní soud ve vztahu k soudům obecným je svou činností povolán k tomu, aby přezkoumal, zda jejich procesní postup byl konformní s ústavními principy. Po seznámení se s obsahem stěžovatelova podání a spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stran napadeného usnesení o spojení věcí, které je usnesením upravujícím vedení řízení, jímž není soud vázán a proti kterému není odvolání přípustné (§§170 odst. 2 a 202 odst. 2 občanského soudního řádu), lze postupu obvodního soudu z pohledu Ústavního soudu, který věc posuzoval z hlediska stěžovatelem tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces, stěží co vytknout. Právní závěry obvodního soudu jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (článek 82 Ústavy ČR) a odpovídají intencím relevantních ustanovení občanského soudního řádu, která byla ve věci aplikována, jmenovitě ustanovení §112 odst. 1 stanovícího, že soud v zájmu hospodárnosti řízení může spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků. Jak vyplynulo ze spisového materiálu, tyto podmínky evidentně naplněny byly, když šlo v posuzované věci taktéž o shodný druh řízení, shodnou příslušnost i obsazení soudu. Významné pak je, že hospodárností řízení je mimo jiné sledován také cíl, aby ochrana práv byla v procesu poskytnuta rychle, účinně a bez zbytečných průtahů, tedy cíl chráněný čl. 38 odst. 2 Listiny. Při posuzování ústavní stížnosti je tak třeba za určující považovat právě ustanovení §112 odst. 1 o.s.ř., jímž bylo napadené rozhodnutí zdůvodněno a jehož podmínky v posuzovaném případě, jak již shora uvedeno, byly zcela jednoznačně dány. Pokud tedy nelze při aplikaci uvedeného ustanovení obecnému soudu ničeho vytknout, pak stěžovatel v takovém případě musí snášet zákonný důsledek ze spojení věcí plynoucí a podrobit se požadavku ustanovení §24 odst. 1 o.s.ř.
V daném případě tak Ústavní soud nutnost svého zásahu neshledal, neboť postupem soudu nebylo stěžovateli znemožněno domáhat se stanoveným postupem jeho práva u nezávislého a nestranného soudu, když i jeho právo na právní pomoc v řízení před soudy nebylo nijak dotčeno (při jednání, u něhož stěžovatel nebyl přítomen, se dokazování neprovádělo) a spojením věcí ke společnému řízení soud v podstatě jedná tak, že respektuje právo účastníka řízení, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny). Samotným rozhodnutím o spojení věcí ke společnému projednání tak k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele evidentně nedošlo.
Ostatními výtkami stěžovatele, kdy namítá, že předmětné usnesení nebylo doručeno jemu ani právním zástupcům, v procesním vzoru jemu zaslaném uvedl soud poučení bez jasného stanovení lhůt pro splnění povinnosti (dlužno dodat, že obvodní soud splnění předmětné povinnosti konkrétně nevyžadoval) a k jednání nařízenému na 24. 1. 2001 neobeslal právní zástupce stěžovatele, kteří se o něm dověděli toliko jeho prostřednictvím, se Ústavní soud nezabýval, a to z toho důvodu, že nápravy pochybeni tohoto druhu je možno dosáhnout v rámci řízení před obecnými soudy, neboť toto řízení dosud není pravomocně skončeno. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, vstupovat svým zásahem do řízení dosud před obecnými soudy probíhajícího, se necítí být oprávněn (snad s výjimkou případů zcela mimořádných) a do rozhodování soudů zasahuje za splnění zákonných podmínek po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, tudíž by v tomto případě překročil pravomoci, jež mu přísluší.
Stěžovatel navrhuje, aby Obvodnímu soudu pro Prahu 7 bylo uloženo ustat v porušování ústavně zaručeného práva na soudní ochranu tím, že mu poskytuje procesní poučení bez jasného stanovení lhůt pro splnění povinností v těchto poučeních obsažených a tím, že neobesílá právní zástupce ani stěžovatele k nařízeným jednáním. K tomuto návrhovému petitu lze obecně konstatovat, že smyslem a funkcí řízení o ústavních stížnostech je náprava zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, ke kterému již došlo, a stěžovatel již vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Pokud se stěžovatel ve svém návrhu domáhá zákazu v pokračováních v zásazích do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, pak má na mysli pouze případné budoucí zásahy obdobného druhu. V projednávané věci však Ústavní soud dospěl k závěru, že k zásahům, jež by měly za následek porušení stěžovatelových základních práv a svobod, nedošlo, resp. jak shora uvedeno, uváděná procesní pochybení mohou být odstraněna v řízení před obecnými soudy samotnými. Pouze tehdy, bylo-li ústavní stížnosti vyhověno, může Ústavní soud v rámci svých ústavně založených kompetencí, pokud porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, zakázat tomuto orgánu, aby v porušení práva a svobody pokračoval. Nemůže však vydat obecně vyjádřený zákaz zásahů do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu
.