ECLI:CZ:US:2001:4.US.97.01
sp. zn. IV. ÚS 97/01
Usnesení
IV. ÚS 97/01
Ústavní soud rozhodl dne 7. března 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti K.H., zastoupeného JUDr. J.B., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 5 Tvo 147/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ČR stěžovatel uvádí, že tímto usnesením došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to mimo jiné proto, že napadené rozhodnutí v návaznosti na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zcela postrádá odůvodnění jednoho ze zákonných znaků možnosti prodloužení vazby nad lhůtu 2 let, a to buď obtížnost věci nebo jiné závažné důvody. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadeného usnesení.
Z obsahu spisu 4 Ntv 15/2000 Vrchního soudu v Olomouci Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě podal dne 28. 11. 2000 návrh na prodloužení stěžovatelovy vazby podle ustanovení §71 odst. 5 trestního řádu, a to alespoň do 31. 5. 2001, o kterémžto návrhu rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 5. 12. 2000, čj. 4 Ntv 15/2000, tak, že podle ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu prodloužil stěžovatelovu vazbu do 30. 4. 2001. V důvodech svého rozhodnutí uvedl vrchní soud, že jsou splněny podmínky pro další trvání vazby spočívající jednak, v tomto usnesení blíže rozvedené, obtížnosti věci, jednak ve faktu objevování se neustále nových skutečností stěžujících věc meritorně skončit ve dvouleté výměře vazby. Podle názoru vrchního soudu je však třeba postupovat ve věci s maximálním urychlením a se zvýšenou pozorností s ohledem na délku trvání vazby, která proto byla prodloužena pouze do 30. 4. 2001. O stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením tak, že ji napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Nejvyšší soud ČR se v tomto rozhodnutí zcela ztotožnil se závěry vrchního soudu a podmínky pro aplikaci ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu shledal především v charakteru a rozsahu trestné činnosti stěžovatele, jinými slovy, právě v obtížnosti věci, jakož i v existenci dalších závažných důvodů, tj. hrozícího nebezpečí, že propuštěním stěžovatele na svobodu bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení.
Ústavní soud rozhodoval ve stěžovatelově věci již pod sp. zn. IV. ÚS 365/2000, kdy ve svém odmítavém usnesení ze dne 10. 8. 2000, na které jinak odkazuje, týkajícím se žádosti stěžovatele o propuštění z vazby, shledal závěry obecných soudů logickými a přesvědčivými. Ani v současnosti nemá Ústavní soud důvod k závěru, odchylnému od závěrů obecných soudů, a to navíc za situace, kdy již Vrchní soud v Olomouci citovaným usnesením dal zřetelný signál nalézacímu soudu, že ve věci bude třeba postupovat s maximálním urychlením a zvýšenou pozorností tak, aby bylo možno věc meritorně rozhodnout do 30. 4. 2001.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy se Ústavnímu soudu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. března 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu