ECLI:CZ:US:2001:Pl.US.25.01
sp. zn. Pl. ÚS 25/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu navrhovatele Ing. E.T., zastoupeného JUDr. O.H., na posouzení, zda ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, není v rozporu s Listinou základních práv a svobod, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 27. 7. 2001, doručeným Ústavnímu soudu dne 17. 8. 2001, se navrhovatel domáhal, aby Ústavní soud posoudil, zda ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 119/1990 Sb.), není v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Uvedl, že byl rozsudkem Lidového soudu trestního v Praze ze dne 23. 11. 1959, sp. zn. 17 T 081/59, uznán vinným trestným činem opuštění republiky a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 21, 5 roku nepodmíněně, k propadnutí veškerého jmění ve prospěch státu a ke ztrátě čestných občanských práv po dobu výkonu trestu. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 1. 1992, sp. zn. 2 Rt 44/92, byl podle ust. §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 119/90 Sb., tento rozsudek zrušen, včetně trestu propadnutí veškerého jmění. Navrhovatel je toho názoru, že ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., které stanoví, že zvláštní zákon upraví podmínky uplatňování nároků, vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků je v rozporu s podstatou a smyslem vlastnického práva, které je nejvyšší právní mocí nad věcí.
Návrh je podaný zjevně neoprávněným navrhovatelem. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) se při své činnosti musí řídit právními předpisy, které vymezují jeho postavení a kompetence, zejména Ústavou ČR a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž nesmí rámec, stanovený těmito předpisy překračovat. Podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy rozhoduje Ústavní soud o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10. Zákon o Ústavním soudu stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem (čl. 88 odst. 1 Ústavy). Podle citovaného zákona je návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat pouze spolu s ústavní stížností za podmínky, že uplatněním tohoto zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení, která jsou podle tvrzení stěžovatele v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti (ust. §64 odst. 1 písm. d), §74 zákona o Ústavním soudu). Samotnou ústavní stížnost je podle ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona fyzická osoba oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
Z uvedeného je zřejmé, že pokud nejsou tyto podmínky splněny, není navrhovatel oprávněn k podání návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení, což zjevně sledoval, když se domáhal posouzení, zda ust. §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, není v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Za takové situace není v pravomoci Ústavního soudu abstraktně posuzovat soulad zákona s ústavním zákonem, resp. mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Pouze pro úplnost lze doplnit, že ústavní stížnost nelze podat proti samotnému právnímu předpisu (normativnímu právnímu aktu), který není možno považovat za zásah orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Jak shora zdůrazněno, využití ust. §74 zákona o Ústavním soudu přichází do úvahy jen tehdy, jestliže aplikací napadeného právního předpisu došlo k zásahu do individuální sféry stěžovatelových práv a tento právní předpis se tak v konkrétním případě dostal do přímého vztahu k tvrzenému protiústavnímu zásahu orgánu veřejné moci.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ust. §43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 28. listopadu 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu