ECLI:CZ:US:2001:Pl.US.35.01
sp. zn. Pl. ÚS 35/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Antonína Procházky o návrhu Mgr. O.M., zast. JUDr. J.L., na zrušení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel ve svém návrhu ze 7.11.2001 podaném k poštovní přepravě 13.11.2001 a doručeném Ústavnímu soudu 14.11.2001 uvedl, že se obrací na Ústavní soud jako fyzická osoba, která se cítí zkrácena na svých ústavních právech, zejm. právu na spravedlivý soudní proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to nynějším zněním §202 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož nemůže podat řádný opravný prostředek proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 z 27.6.2001 č.j. 9 C 229/98-65, ve znění opravného usnesení z 20.9.2001 č.j. 9 C 229/98-67, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit DP 206 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě mu nahradit náklady řízení v částce 1925 Kč na účet advokáta JUDr. J.B. a podává ústavní stížnost podle §72 odst. 1 písm. a) a §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Navrhovatel zastává názor, že základním ústavním principem spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ostatně i znakem právního státu by měla být zásada přezkumu rozhodnutí vydaných v soustavě obecných soudů a současný §202 odst. 2 občanského soudního řádu, který vylučuje odvolání v případech peněžitých plnění nepřesahujících 2000 Kč bez příslušenství, je s tímto právem v rozporu, neboť mu znemožňuje podat odvolání proti rozsudku, kterým byl zavázán zaplatit včetně nákladů řízení (soudní poplatek, cena právního zastoupení) částku převyšující 10 000 Kč. Pro navrhovatele je situace o to tíživější, že je účastníkem 20 takových řízení. Za daného stavu, kdy se účastníci nemohou domáhat nápravy v rámci soustavy obecných soudů, bude nutné, aby se ochrany svých práv dožadovali u Ústavního soudu. Navrhovatel se též domnívá, že nynější znění §202 odst. 2 občanského soudního řádu je v rozporu s §1 občanského soudního řádu, podle nějž občanský soudní řád slouží k tomu, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků a poukazuje na právní názory Ústavního soudu vyslovené v nálezech z 23.11.1999 sp. zn. Pl.ÚS 28/98 a ze 17.1.2001 sp. zn. Pl.ÚS 9/2000, jimiž byly zrušeny část ustanovení §248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu a §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Navrhovatel také vytkl soudu, že uvedené zákonné ustanovení zjevně zneužil v jeho neprospěch a navrhl, aby Ústavní soud nálezem ustanovení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1.1.2001) zrušil dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.
Podle čl. 88 odst. 1 Ústavy zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla řízení před Ústavním soudem. Podle odst. 2 téhož článku soudci Ústavního soudu jsou při svém rozhodování vázáni pouze ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 a zákonem podle odst. 1. Tímto zákonem je zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Navrhovatel, jak vyplývá z petitu jeho podání, podal návrh na zrušení jednotlivého ustanovení zákona pro jeho rozpor s ústavním zákonem [ čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ].
Podle §64 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl.87 odst. 1 písm. a) Ústavy je oprávněn podat
a) prezident republiky,
b) skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů,
c) senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti,
d) ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v §74 tohoto zákona.
Paragraf 74 zákona č. 182/1993 Sb., stanoví, že spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.
Aby byl navrhovatel oprávněn podat návrh na zrušení zákonného ustanovení, musel by jej podat spolu s ústavní stížností. Navrhovatel tuto podmínku nesplnil, neboť nepodal ústavní stížnost, ale rovnou se domáhá zrušení ustanovení zákona. Na tom nic nemění fakt, že své podání nazývá ústavní stížností a poukazuje při tom na §72 odst. 1 písm. a) a §74 zákona č. 182/1993 Sb., neboť Ústavní soud posuzuje podání nikoliv podle formálních atributů, nýbrž podle jeho obsahu. Navrhovatelovo žádání je jasně vyjádřeno v jednoznačně formulovaném petitu, v němž navrhovatel požaduje zrušení právní normy.
Ústavní stížnost musí směřovat proti individuálnímu aktu aplikace práva a nikoliv proti normativnímu právnímu aktu, jak Ústavní soud konstatoval už na samém počátku své činnosti v usnesení z 10. listopadu 1993 sp. zn. Pl.ÚS 17/93 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, str. 199) a od tohoto právního názoru se nikdy neodchýlil.
Z uvedeného důvodu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., návrh usnesením odmítl, neboť jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným [odst. 1 písm. c)].
Proti usnesení není přípustné odvolání.
V Brně dne 4. prosince 2001
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu