ECLI:CZ:US:2002:1.US.104.02
sp. zn. I. ÚS 104/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené advokátkou Mgr. M. Z., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. 27 Co 509/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Praze potvrdil usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. 10. 2001, č.j. 40 E 1289/2001-8, kterým byl nařízen výkon rozsudku tamního soudu ze dne 18. 4. 2000, č.j. 9 C 23/2000-23, pro částku 27.600,-Kč a náklady nařízení výkonu rozhodnutí v částce 2.160,- Kč srážkami z důchodu stěžovatelky.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí krajský soud zejména uvedl, že se nemůže zabývat věcnou správností exekučního titulu z hlediska hmotného práva a ani procesními vadami nalézacího řízení, neboť není přezkumnou instancí ve vztahu k nálezacímu řízení. Proto - jako soud rozhodující o výkonu rozhodnutí - nemohl brát zřetel na námitky stěžovatelky ohledně věcné nesprávnosti vykonávaného rozhodnutí.
Krajský soud dále konstatuje, že rozhodnutí soudu I. stupně přezkoumal z toho hlediska, zda je exekuční titul po stránce materiální i formální vykonatelný, zda oprávněný i povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhovaná v takovém rozsahu, který stačí k uspokojování oprávněného a zda navržený způsob výkonu rozhodnutí pro peněžité plnění není nevhodným způsobem. Zjistil, že usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 4. 2000, č.j. 9 C 23/2000-23 je pravomocné, lhůta k plnění v něm stanovená uplynula, že je po stránce materiální i procesní vykonatelné, že nařízený výkon rozhodnutí nepřekračuje přisouzené plnění a že srážky z důchodu stěžovatelky jsou zákonným i vhodným způsobem exekuce pro uspokojení peněžitého nároku oprávněné. V postupu soudu I. stupně neshledal pochybení a jako věcně správné jej potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví napadenému usnesení Krajského soudu v Praze. Je přesvědčena, že krajský soud - jako soud odvolací - měl přihlédnout ke skutečnostem, že je invalidní důchodkyně, že pobírá od České správy sociálního zabezpečení důchod a že tím, že jí jsou strhávány jednotlivé částky v rámci výkonu rozhodnutí, je na pokraji životního minima. Tvrdí, že již v řízení o uzavření smíru o zaplacení částky 30.000,- Kč ( pozn. usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18.4. 2000, č.j. 9 C 23/2000-23, o schválení smíru mezi stěžovatelkou a oprávněnou J. P.) a následně Krajským soudem v Praze ve věci výkonu rozhodnutí, bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo na jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a podle čl. 90 Ústavy ČR. Stěžovatelka zdůrazňuje, že prý v řízení před Okresním soudem v Mladé Boleslavi soud přihlédl k její tíživé sociální a finanční situaci a osvobodil ji od soudních poplatků. Má zato, že i Krajský soud v Praze v řízení o výkon rozhodnutí měl tyto skutečnosti vzít v úvahu.
Proto navrhuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. 27 Co 509/2001, zrušit.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR je toliko ochrana ústavnosti. I Ústavní soud musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Ústavní soud není vrcholnou instancí v systému obecného soudnictví a není součástí soustavy obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.
Ústavní soud usuzuje, že v daném případě se jedná toliko o výklad běžného zákona, konkrétně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí (část šestá o.s.ř.), jež ústavní roviny nedosahuje. Krajský soud postupoval ústavně zcela konformním způsobem a v souladu s procesními předpisy stanovenými zákonem. Ústavní soud zdůrazňuje, že Krajský soud v Praze své rozhodnutí řádně odůvodnil, rovněž v něm i jasně vymezil oblast své kompetence a správně stěžovatelku upozornil na skutečnost, že není přezkumnou instancí ve vztahu k nalézacímu řízení. V exekučním řízení totiž nelze dokazovat to, co je třeba uplatnit v řízení nalézacím, tzn. v souzené věci např. "věcnou nesprávnost" vykonávaného rozhodnutí s ohledem na tíživou sociální a finanční situaci stěžovatelky. Z ústavněprávního hlediska nelze tedy - podle přesvědčení Ústavního soudu - napadenému usnesení nic vytknout.
Jen pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že právo na spravedlivý proces - jehož se stěžovatelka dovolává - není možné vykládat tak, že je garantován úspěch v řízení, tzn. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo, aby soud rozhodl podle jeho názoru (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 574/99).
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že čl. 36 Listiny a čl. 90 Ústavy, jichž se stěžovatelka dovolává, ani jiná základní práva a svobody stěžovatelky, porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu