ECLI:CZ:US:2002:1.US.121.01
sp. zn. I. ÚS 121/01
Usnesení
I. ÚS 121/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného JUDr. I. H., advokátkou, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 1. 1999, sp. zn. 18 C 251/95, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 10. 1999, sp. zn. 7 Co 1279/99, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 29 Cdo 304/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 22. 2. 2001 se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 1. 1999, sp. zn. 18 C 251/95, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 10. 1999, sp. zn. 7 Co 1279/99, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 29 Cdo 304/2000.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl rozsudkem ze dne 15. 4. 1996, sp. zn. 18 C 251/95, tak, že zamítl návrh, aby odpůrci v daném právním sporu (stěžovatel a vedlejší účastnice M. Č.) byli povinni zaplatit navrhovatelům M. F. a T. F. částku 171 000 Kč s příslušenstvím z titulu půjčky na nákup automobilu. Po odvolání navrhovatelů byl tento rozsudek rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 1. 1997, sp. zn. 7 Co 1907/99, zrušen a věc byla okresnímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Následoval rozsudek tohoto soudu ze dne 18. 1. 1999, sp. zn. 18 C 251/95, kterým byla stěžovateli a M. Č. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně M. F. částku 171 000 Kč s příslušenstvím. Uvedený rozsudek byl po odvolání stěžovatele změněn rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 10. 1999, sp. zn. 7 Co 1279/99, tak, že stěžovatel a M. Č. jsou povinni zaplatit M. F. každý částku 85 502 Kč s příslušenstvím a polovinu nákladů řízení. Návrhu stěžovatele na vyslovení přípustnosti dovolání soud nevyhověl. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 29 Cdo 304/2000, dovolání stěžovatele proti naposled citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích odmítl, když dospěl k závěru, že není přípustné.
II.
Ústavní soud se nejdříve musel vypořádat s otázkou, která rozhodnutí stěžovatel vlastně požaduje zrušit. Petit ústavní stížnosti, kterým je na rozdíl od jejího odůvodnění Ústavní soud vázán, je totiž formulován nekonkrétně ("proto se navrhuje, aby rozhodnutí napadená ústavní stížností byla zrušena"). Jelikož ale z obsahu ústavní stížnosti, pokud je posuzována jako celek, jakož i z dodatečně zaslaných příloh dostatečně vyplývá, která rozhodnutí hodlal stěžovatel napadnout, jevilo se nadbytečným vyzývat jej k řádné úpravě petitu a Ústavní soud se mohl příslušnou částí ústavní stížnosti (viz. níže) zabývat věcně.
Dále bylo nutno posoudit tu část stížnosti, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 1. 1999, sp. zn. 18 C 251/95, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 10. 1999, sp. zn. 7 Co 1279/99, z toho hlediska, zda jsou v souzené věci po formální stránce splněny podmínky pro jejich přezkoumání. Podle několikrát vysloveného právního názoru Ústavního soudu nelze dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, jestliže dovolání podle zákona není přípustné. Není-li si stěžovatel přípustností dovolání jist, může vedle dovolání podat i ústavní stížnost, neboť, pokud dovolání přípustné není, je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí soudu druhého stupně. V takových případech proto lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Za této situace bylo věcí stěžovatele, aby ústavní stížnost podal v zákonné lhůtě již proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 10. 1999, sp. zn. 7 Co 1279/99. Právě toto rozhodnutí bylo totiž v souzené věci rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje (§72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). To však stěžovatel neučinil. Ze spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 18 C 251/95, vyplývá, že stěžovatel, resp. jeho právní zástupkyně převzala tento rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 10. 11. 1999. Ústavní stížnost pak stěžovatel podal faxem dne 22. 2. 2001, resp. doporučenou listovní zásilkou dne 24. 2. 2001, tedy evidentně po šedesátidenní lhůtě, stanovené pro podání ústavní stížnosti v ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 1. 1999, sp. zn. 18 C 251/95, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 10. 1999, sp. zn. 7 Co 1279/99, byla tedy podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.
Co se týče té části ústavní stížnosti, která směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 29 Cdo 304/2000, nutno v prvé řadě uvést, že stěžovatelova ústavněprávní argumentace spočívá v zásadě v pouhé citaci podle jeho názoru porušených ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí a spisového materiálu zjistil, že v daném případě se lze ztotožnit se závěry Nejvyššího soudu ČR, podle nichž - vzhledem k tomu, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání - nezbylo, než dovolání odmítnout. Argumentace Nejvyššího soudu ČR obsažená v napadeném usnesení je plně v souladu s právní úpravou dovolání zakotvenou v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu v platném znění před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Svůj postup Nejvyšší soud ČR podrobně a přesvědčivě odůvodnil, takže Ústavní soud neměl důvodu učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Ústavní soud není další soudní instancí a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k porušení ústavních norem, např. k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Jelikož právo stěžovatele na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces nebylo v daném případě porušeno, Ústavní soud posoudil ústavní stížnost v této části jako návrh, který je zjevně neopodstatněný.
Z uvedených důvodů byla část ústavní stížnosti odmítnuta podle ust. §43 odst. 1 písm. b) (návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání) a část podle ust. §43 odst. 2 písm. a) (návrh zjevně neopodstatněný) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 10. dubna 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu