ECLI:CZ:US:2002:1.US.128.02
sp. zn. I. ÚS 128/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vojen Güttler a soudci JUDr. Vladimír Klokočka a JUDr. Eliška Wagnerová o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného advokátkou JUDr. M. L., proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 3. 9. 2001 (poznámka: stěžovatel chybně uvádí 3. 4. 2001), sp. zn. 1 T 107/2001, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 11. 2001, sp. zn. 7 To 464/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně v záhlaví označeným rozsudkem shledal stěžovatele vinným, že dne 1. 11. 2000 bezdůvodně (1.) zranil R. J. a (2.) dne 6. 2. 2001 zranil H. B. a způsobil hmotnou škodu ve výši 3.757,70 Kč a (3.) společně s obžalovanými M. K. a V. R. v noci ze dne 15. 3. 2001 na 16. 3. 2001 odcizili z firmy EDEL - nábytek, s.r.o., věci v hodnotě 135.601 Kč a poškozením zařízení způsobili škodu ve výši 18.259 Kč. Tím se stěžovatel dopustil trestných činů výtržnictví (§202 odst. 1 trestního zákona), ublížení na zdraví (§221 odst. 1 trestního zákona), poškozování cizí věci (§257 odst. 1 trestního zákona) a krádeže [§247 odst. 1 písm. b), e) odst. 2 trestního zákona] a okresní soud jej za to odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let.
Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením odvolání stěžovatele proti shora citovanému rozsudku okresního soudu zamítl s poukazem na to, že okresní soud provedl dokazování v potřebném rozsahu. Krajský soud se rovněž vypořádal s jednotlivými námitkami, jež stěžovatel uplatnil v odvolání.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především tvrdí, že se nedopustil jednání uvedeného pod body 1 a 3 a že důkazy o jeho vině byly získány v rozporu s trestním řádem.
Ke zranění poškozeného R. J. stěžovatel namítl, že oba soudy vycházely z výpovědi poškozeného a nerespektovaly výpověď svědka D. P. ten prý uvedl, že "slyšel jen hádku a neviděl žádné napadání", ačkoliv poškozený tvrdil, že jej jmenovaný svědek v uvedený den doprovázel. Navíc poškozený J. údajně vypovídal, že jej stěžovatel v minulosti napadl vícekrát a proto nebylo zřejmé, zda stěžovatele usvědčoval právě z jednání, pro které byl stíhán. Stěžovatel rovněž upozornil na skutečnost, že poškozený se nechal ošetřit až následující den po napadení, což prý mohlo být způsobeno i tím, že byl v době úrazu v podnapilém stavu, na příčinu konfliktu si nevzpomínal a proto se nechal ošetřit až po vystřízlivění.
K trestnému činu krádeže stěžovatel uvedl, že spáchání tohoto trestného činu od počátku popíral a že obecné soudy vycházely toliko z výpovědi spoluobžalované V. R. z přípravného řízení. Mezi výpověďmi stěžovatele a V. R. byly rozpory a proto mělo být přistoupeno ke konfrontaci. Navíc jmenovaná u hlavního líčení prohlásila, že na ni policisté při podání vysvětlení činili nátlak, vyhrožovali, že ji dají do vazby a odmítli jí umožnit vyvenčit 2 psy, které měla v autě. Podle §89 odst. 3 trestního řádu důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení nesmí být v řízení použit. Navíc stěžovatel tvrdí, že na protokolu o výslechu obviněné neměl být podpis kpt. H., nýbrž nezúčastněné osoby (§95 odst. 3 trestního řádu), a proto neměl být ani čten v hlavním líčení. Osobu kpt. H. stěžovatel označil za podjatou, jelikož v roce 1984 prováděl šetření v trestní věci stěžovatele, kdy však byl odsuzující rozsudek v řízení o stížnosti pro porušení zákona v roce 1990 zrušen, a to prý zejména proto, že kpt. H. ovlivňoval svědka. Stěžovatel dále namítá, že nebyl přítomen výslechu V. R. u hlavního líčení, protože soud rozhodl o odděleném výslechu spoluobžalovaných (§208 trestního řádu). V tom spatřuje stěžovatel porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože k tomuto postupu soudu již nebyl důvod, neboť v době jejího výslechu byli stěžovatel a M. K. vyslechnuti a dokonce byl čten protokol o výpovědi jmenované z přípravného řízení. Přestože tedy V. R. odmítla u hlavního líčení ve věci vypovídat, vypovídala o okolnostech podání vysvětlení na policii a výslechu u vyšetřovatele a na dotaz, zda před vyšetřovatelem uvedla pravdu, odmítla odpovědět. "De facto tím připustila, že tato výpověď může být nepravdivá" a přesto soudy její výpověď zhodnotily jako věrohodnou a použily ji jako jediný usvědčující důkaz proti stěžovateli.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby byla napadená rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s jeho základními právy, zakotvenými v čl. 4 odst. 2, v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále pro rozpor s čl. 90 a 95 Ústavy ČR, zrušena.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V daném případě Ústavní soud shledal, že podstata ústavní stížnosti brojí toliko proti způsobu zhodnocení provedeného dokazování (tj. skutkových zjištění). V tomto směru však Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil, že všechny námitky uvedené v ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil již v řízení před oběma obecnými soudy, že se s nimi tyto soudy řádně vypořádaly a že stěžovatel neměl ani žádné důkazní návrhy, které by obecné soudy neprovedly (č.l. 279). Podle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že Ústavní soud není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud rovněž vícekrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). Za těchto okolností by byl dán důvod ke zrušení napadených rozhodnutí toliko tehdy, jestliže by v nich Ústavní soud shledal porušení kogentních norem zákona nebo tzv. extrémní nesoulad ve smyslu citované judikatury.
Taková situace však v souzené věci nenastala.
K trestnému činu (resp. k jednání) uvedenému pod bodem 1, tzn. ke zranění způsobenému R. J., Ústavní soud z obsahu spisu zjistil, že obecné soudy vycházely z usvědčující výpovědi jmenovaného poškozeného, podpůrně rovněž z výpovědi svědka D. P. a z obsahu odborného lékařského vyjádření ohledně poranění obličejové části hlavy R. J. Námitky stěžovatele, že obecné soudy nerespektovaly výpověď svědka D. P. a že nebylo zřejmé, že poškozený stěžovatele usvědčoval právě z jednání, pro které byl stěžovatel stíhán, neshledal Ústavní soud relevantními. Svědek P. totiž v přípravném řízení vypověděl, že dne 1. 11. 2000 byl svědkem konfliktu mezi poškozeným Juršákem a stěžovatelem, přičemž však neviděl, zda došlo k fyzickému napadení. Ve skutečnosti, že obecné soudy tuto výpověď použily jako podpůrný důkaz proti stěžovateli - tedy jako důkaz o tom, že uvedeného dne skutečně došlo ke konfliktu mezi stěžovatelem a poškozeným - proto nelze z jejich strany spatřovat protiústavní pochybení. Rozpory namítané v tom smyslu, zda svědek P. poškozeného tehdy doprovázel nebo jen šel "náhodou kolem", nemohou být z tohoto hlediska podstatné. Z vyšetřovacího spisu je dále zřejmé, že poškozený na stěžovatele učinil trestní oznámení (č.l. 180), v němž jednoznačně uvedl, že k útoku stěžovatele došlo 1. 11. 2000 a toto tvrzení se opírá rovněž o záznam o lékařském vyšetření, sepsaný dne 2. 11. 2000. Tvrzení stěžovatele, že se poškozený nechal ošetřit až druhý den po útoku - možná z toho důvodu, že byl v předmětný den podnapilý - pak nelze označit jinak než jako nedůvodnou spekulaci, jestliže v přípravném řízení J. vypověděl (č.l. 180 p.v.), že lékařské ošetření vyhledal později až poté, co se zranění ukázalo jako vážnější.
Stěžovatel dále popírá, že se dopustil jednání shora uvedeného sub 3, spočívajícího v krádeži provedené ve firmě EDEL - nábytek, s.r.o. K tomu Ústavní soud zejména uvádí, že v neprovedení konfrontace mezi spoluobžalovanými - stěžovatelem a V. R. - nelze spatřovat rysy protiústavnosti; sám stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, že v případě rozporu mezi výpověďmi spoluobviněných může a nikoliv musí být provedena konfrontace. Postupem orgánů činných v trestním řízení tedy nedošlo k porušení kogentního ustanovení trestního řádu (jednoduchého práva) ve výše uvedeném smyslu a úkolem Ústavního soudu zjevně není posuzovat vhodnost a účelnost použití jednotlivých vyšetřovacích postupů a důkazních prostředků. V daném případě Ústavní soud navíc nemohl přehlédnout ani tu skutečnost, že V. R. v hlavním líčení před okresním soudem odmítla vypovídat (č.l. 268), takže provedení konfrontace v této části řízení by i z toho důvodu již zřejmě nebylo opodstatněné.
Jestliže stěžovatel zpochybňuje pravdivost výpovědi V. R. z přípravného řízení, nezbývá než odkázat na její výpověď u hlavního líčení. Tam - byť nejdříve výpověď odmítla - uvedla, že protokol sepsaný vyšetřovatelem dne 5. 4. 2001 byl sepsán podle toho, co vypovídala; pokud dále na přímou otázku, zda před vyšetřovatelem vypověděla pravdu, odpověděla, že nebude vypovídat (viz č.l. 268), nelze z toho podle názoru Ústavního soudu fakticky dovozovat, že tato výpověď (rozuměj: z přípravného řízení) byla nepravdivá. Jinak řečeno, jestliže za daných okolností obecné soudy dospěly k závěru, že výpověď V. R. učiněná v přípravném řízení je věrohodná a vzaly ji za základ pro svoje rozhodnutí, není možno v jejich postupu spatřovat porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Ze stejných důvodů neshledal Ústavní soud, hodnotící ústavnost procesu jako celku, relevantní ani námitku týkající se kpt. H., jelikož svojí podstatou představuje pouze vyjádření subjektivního pocitu stěžovatele k jeho osobě.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že ústavně zaručené základní právo stěžovatele na spravedlivý proces v daném případě zjevně porušeno nebylo a že podstata ústavní stížnosti brojí toliko proti způsobu zhodnocení provedeného dokazování, což Ústavnímu soudu nepřísluší.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu