ECLI:CZ:US:2002:1.US.151.02
sp. zn. I. ÚS 151/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatelky E. S., zastoupené JUDr. H. P., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 2. 2002, sp. zn. 15 C 1018/2001, a o návrhu na zrušení ustanovení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, kterou Ústavní soud obdržel dne 8. 3. 2002, a její konkretizací advokátkou stěžovatelky dne 20. 5. 2002, se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, kterým byla stěžovatelka zavázána zaplatit žalobci, Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, a. s., finanční částku ve výši 208,-- Kč a náklady řízení v částce 1 495,-- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V dané věci se žalobce po stěžovatelce domáhal zaplacení jízdného a částky podle Městského přepravního řádu vzhledem k tomu, že stěžovatelka se při revizi jízdenek neprokázala platnou jízdenkou.
Stěžovatelka je toho názoru, že uvedeným rozsudkem bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručený Ústavou ČR, že "způsobem řízení" byla porušena zejména ustanovení §96 odst. 1 (správně čl. 96 odst. 1) Ústavy ČR, čl. 10 odst. 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Porušení svých výše uvedených práv spatřuje v tom, že v průběhu řízení byl upřednostňován žalobce, a to jak způsobem protokolace, tak i hodnocením provedených důkazů, že nebyl proveden důkaz záznamem z hraničního přechodu Dolní Dvořiště - W. ze dne 10. 11. 1998 a důkaz svědectvím spolucestujících. Žádá, aby před Ústavním soudem byl proveden důkaz listinou vydanou orgány pasové kontroly ČR, příp. Rakouska, který si má Ústavní soud vyžádat.
Stěžovatelka konkrétně uvedla, že při jednání dne 20. 11. 2001 jí bylo odmítnuto vydání průpisu zápisu z jednání, ačkoliv soudu dodala papír a samosoudkyně toto jednání vedla jednostranně ve prospěch žalobce. Jednání nařízené na 15. 1. 2002 muselo být odročeno pro údajné pochybení kanceláře, která opomenula předvolat svědky a nebyl vůbec předvolán stěžovatelkou navržený svědek - orgán pasové kontroly z hraničního přechodu Dolní Dvořiště - W.
Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
K posouzení oprávněnosti námitek stěžovatelky přikročil Ústavní soud k vyžádání vyjádření k ústavní stížnosti od Obvodního soudu pro Prahu 7.
Předsedkyně senátu ve svém vyjádření uvedla, že námitky stěžovatelky neodpovídají skutečnosti, protože na základě žádosti a dodání papíru obdržela stěžovatelka při druhém a třetím jednání kopii protokolu, pouze při prvním jednání tuto kopii neobdržela z důvodu, že o ni žádala až po skončení jednání, chovala se nevhodně, rušila soud od projednávání dalšího sporu tím, že svévolně vstupovala do jednací síně. Předsedkyně senátu popírá, že by nebylo protokolováno vše, co slyšení svědci uvedli, a že by stěžovatelka navrhovala výslech svědka - orgánu pasové kontroly z hraničního přechodu Dolní Dvořiště - W. Uvedla, že pravdou je pouze to, že k druhému odročenému jednání, jehož termín vzala stěžovatelka a právní zástupce žalobce na vědomí, nebyli pochybením kanceláře předvoláni svědci.
Po zhodnocení všech shora uvedených skutečností shledal Ústavní soud, že ústavní stížnost není důvodná.
Především je třeba uvést, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Postupoval-li obecný soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil všem účastníkům řízení před soudem rovná práva. Z obecného pohledu si pak je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z citovaných článků Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé právní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud považuje za nepřípadný poukaz stěžovatelky na porušení jejího práva zakotveného v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě, je zde přiznáno tomu, kdo je obviněn z trestného činu.
Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo tedy než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Svým podáním nesepsaným advokátem stěžovatelka navrhla zrušení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Protože toto podání nesplňovalo nároky stanovené §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a podání advokáta tento návrh neobsahuje, byl původní návrh odmítnut podle §43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu