ECLI:CZ:US:2002:1.US.152.02
sp. zn. I. ÚS 152/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vojen Güttler a soudci JUDr. František Duchoň a JUDr. Vladimír Klokočka ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupeného advokátem JUDr. T. Š., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 29 Odo 136/2001, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 9. 1997, sp. zn. 23 Cm 164/96, rozhodl ve věci navrhovatelů J. S. a ing. J.P. proti stěžovateli (odpůrci) tak, že stěžovatel je povinen zaplatit J. S. částku 1.050.000 Kč s příslušenstvím a ing. J. P. částku 11.550 DEM s příslušenstvím.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. 3. 2000, sp. zn. 4 Cmo 170/98, odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě odmítl.
Nejvyšší soud ČR v záhlaví označeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele pro opožděnost.
V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud uvedl, že postupoval podle občanského soudního řádu ("o.s.ř.") ve znění před nabytím účinnosti jeho novely, provedené zákonem č. 30/2000 Sb., a že tedy lhůta pro podání dovolání byla jeden měsíc. Citované usnesení odvolacího soudu však nabylo právní moci dne 2. 5. 2000 a dovolání datované 11. 7. 2000, podané k poštovní přepravě dne 14. 7. 2000, bylo proto podáno opožděně. Nejvyšší soud dále konstatoval, že za dovolání nepokládal podání stěžovatele ze dne 10. 5. 2000, podané k poštovní přepravě dne 11. 5. 2000, jelikož toto podání s ohledem na jeho obsah i označení bylo návrhem na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně a žádostí o přiznání odkladného účinku tomuto návrhu. O tomto návrhu ostatně pravomocně rozhodl soud prvého stupně usnesením ze dne 20. 6. 2000, č.j. 23 Cm 164/96-86, kterým jej zamítl, a toto usnesení následně potvrdil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. 10. 2000, č.j. 4 Cmo 760/2000-98.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především tvrdí, že dovolání bylo podáno k poštovní přepravě již dne 11. 5. 2000 - tedy v zákonné lhůtě - a že podáním ze dne 11. 7. 2000 došlo toliko k odstranění jeho vad. Uvedl, že usnesením Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2000, č.j. 23 Cm 164/96-84, bylo jeho podání ze dne 10. 5. 2000 (podané na poštu 11. 5. 2000) posouzeno jako dovolání. Stěžovatel poukazuje na ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř., podle něhož soud posuzuje každý úkon podle jeho obsahu, i když je tento nesprávně označen, přičemž je nutné, aby tento úkon byl určitý a srozumitelný, "což však bylo možno odstranit postupem dle §43 odst. 1 o.s.ř.". Dodává, že Nejvyšší soud za dovolání považoval až jeho podání ze dne 11. 7. 2000, "které však bylo pouze odstraněním vad podání (dovolání) ze dne 10. 5. 2000, a toto podání (ze dne 11. 7. 2000) jako opožděně podané odmítl". Tím údajně Nejvyšší soud porušil ústavně zaručené základní právo stěžovatele na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 90 Ústavy ČR.
Proto stěžovatel navrhl, aby bylo napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR jako protiústavní zrušeno.
Ústavní soud především shledal, že stěžovatel v ústavní stížnosti brojí toliko proti procesnímu postupu Nejvyššího soudu ČR, jehož usnesení navrhuje zrušit. Rámcem podaného návrhu (ústavní stížnosti) se v této konkrétní věci cítí být Ústavní soud vázán, jelikož stěžovatel nikterak nezpochybnil ústavnost aplikovaných právních předpisů (zejména občanského soudního řádu) ani aplikaci hmotného práva. Proto Ústavní soud svůj přezkum ústavnosti koncentroval toliko na důvodnost stěžovatelem uplatněné námitky. To znamená, že Ústavní soud se zabýval výhradně tím, zda postup Nejvyššího soudu představuje "denegatio iustitiae", tzn. odepření spravedlnosti, ve stěžovatelem namítaném smyslu.
V tomto směru Ústavní soud ze spisu Krajského obchodního soudu v Ostravě, sp. zn. 23 Cm 164/96, zjistil, že podání ze dne 10. 5. 2000 (č.l. 79), které stěžovatel prohlašuje za dovolání, je označeno jako "návrh odpůrce na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně dle §58 odst. 1 o.s.ř., spolu se žádostí odpůrce o přiznání odkladného účinku tohoto návrhu dle §58 odst. 2 o.s.ř.". Obsahem tohoto podání je vysvětlení důvodů, pro které stěžovatel zmeškal lhůtu k podání odvolání, a žádost o prominutí této lhůty. Tento návrh na prominutí zmeškání lhůty Krajský obchodní soud v Ostravě usnesením ze dne 20. 6. 2000, č.j. 23 Cm 164/96-86, zamítl a toto usnesení Vrchní soud v Praze potvrdil usnesením ze dne 27. 10. 2000, č.j. 4 Cmo 760/2000-98.
Jestliže za těchto okolností stěžovatel - zastoupený advokátem JUDr. T. Š. - předal až dne 14. 7. 2000 k poštovní přepravě podání (č.l. 89-91), označené jako "dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 3. 2000, č.j. 4 Cmo 170/98-66 - odstranění vad podání žalovaného ze dne 10. 5. 2000", v němž uvádí argumenty o přípustnosti a důvodnosti dovolání, nelze spatřovat v závěru Nejvyššího soudu, že toto dovolání bylo podáno opožděně, protiústavní pochybení.
Ústavně zaručené právo každého na přístup k soudu totiž neznamená, že není nutno - s odkazem na ústavní zakotvení tohoto práva - respektovat procesní náležitosti podání a předpoklady, a to včetně zákonem stanovených lhůt. Právo na přístup k soudu je nutno interpretovat tak, že každý má právo, aby jeho věc projednal a rozhodl nestranný a nezávislý soud, přičemž bližší procesní podmínky přístupu k soudu stanoví zákon. Tyto podmínky musí odpovídat požadavku předvídatelnosti, srozumitelnosti a transparentnosti, což v daném případě zjevně splněno bylo. O případ "denegatio iustitiae" se proto - jak je z výše uvedené argumentace patrno - v této konkrétní souzené věci nejedná.
V tomto směru zjevně neobstojí ani poukaz stěžovatele na výzvu Krajského obchodního soudu v Ostravě (usnesení ze dne 22. 5. 2000, č.j. 23 Cm 164/96-84) k odstranění vad podání ze dne 10. 5. 2000. V této výzvě soud toliko uvedl, že pro případ, že by šlo o námitku nedostatku řádného doručení, bylo by nutno tento návrh posuzovat jako dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci a bylo by nutno je příslušně upravit tak, aby splňovalo náležitosti podle ustanovení §241 odst. 2 o.s.ř.). Stěžovatel totiž na tuto výzvu nijak nereagoval a Krajský obchodní soud shora citovaným usnesením ze dne 20. 6. 2000 jeho návrh zamítl. Teprve k odvolání proti tomuto usnesení, podanému k poštovní přepravě dne 14. 7. 2000, pak stěžovatel v příloze připojil zmíněný přípis, označený jako odstranění vad podání - dovolání žalovaného ze dne 11. 7. 2000.
V daném případě tedy Nejvyšší soud ČR v odůvodnění napadeného usnesení jasně vyložil, z jakých důvodů - tzn. nejen z hlediska jeho označení, ale především s ohledem na jeho obsah - nemohl za dovolání považovat citované podání stěžovatele ze dne 10. 5. 2000 podané k poštovní přepravě dne 11. 5. 2000, a proč tedy došlo k porušení kogentní lhůty k podání dovolání. Ústavní soud shledal, že napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR je odůvodněno náležitě a je přesvědčivé, takže nelze dovodit, že by jím došlo k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu, jehož se dovolává.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění, pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu