Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16.01.2002, sp. zn. I. ÚS 152/2000 [ nález / PAUL / výz-3 ], paralelní citace: N 7/25 SbNU 51 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:1.US.152.2000

sp. zn. I. ÚS 152/2000 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 1999, čj. 16 Co 429/99 - 104, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 1999, čj. 16 Co 429/99 - 104, vynesený ve věci Obvodního soudu pro Prahu 2, vedené pod sp. zn. 14 C 117/94, se zrušuje. Odůvodnění: Ústavní stížností, podanou Ústavnímu soudu v zákonem stanovené lhůtě, se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 1999, čj. 16 Co 429/99 - 92, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 10. 1994, čj. 14 C 117/94 - 28, jímž bylo určeno, že dohoda o vydání ideální jedné čtvrtiny domu čp. 162 s pozemkem parc. č. 460 v katastrálním území Vinohrady, Praha 2, Rubešova 8, uzavřená mezi Obvodním podnikem bytového hospodářství v Praze 2, státním podnikem v likvidaci (prvním žalovaným) a B. M. (druhou žalovanou - stěžovatelkou) dne 1. 7. 1992, registrovaná u Státního notářství pro Prahu 2 pod čj. 2 Reh 608/92, je neplatná. Stěžovatelka namítá, že dohoda o vydání nemovitostí byla uzavřena platně s ohledem na ustanovení §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 81/1991 Sb. z titulu odmítnutí dědictví v dědickém řízení po původní vlastnici F. C., učiněného v tísni. Nesouhlasí se závěry Městského soudu v Praze, že důvodem přechodu spoluvlastnického podílu náležejícího původní vlastnici F. C. na stát, nebylo odmítnutí dědictví v tísni a že na základě provedených důkazů nelze dovodit ani existenci jiného důvodu pro vydání věci dle zákona č. 87/1991 Sb. Stěžovatelka má za to, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená práva dle Listiny základních práv a svobod, a to právo na soudní a jinou právní ochranu zakotvené v článku 36 a právo na ochranu jejího vlastnictví zakotvené v článku 11 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování návrhu ústavní stížnosti je nucen konstatovat, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním rozhodnutím. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti se nezabývá eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 14 C 117/94, Ústavní soud zjistil, že k žalobě žalující strany Obvodního státního zastupitelství proti žalovaným OPBH Praha 2, státnímu podniku v likvidaci, a B. M. - stěžovatelce - soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 10. 1994 určil, že dohoda o vydání nemovitostí uvedených ve výroku rozhodnutí, uzavřená mezi žalovanými stranami dne 1. 7. 1992 a registrovaná Státním notářstvím pro Prahu 2, je neplatná, neboť předmětný spoluvlastnický podíl přešel na stát jako odúmrť, což nezakládá důvod pro vydání věci ve smyslu §6 zákona č. 87/1991 Sb. I kdyby v dědickém řízení po F. C. byli pominuti zákonní dědicové, soud prvního stupně vyslovil názor, že již uplynuly lhůty jak pro žalobu na vydání dědictví, tak pro obnovu řízení. Pokud pak druhá žalovaná dovozovala své postavení oprávněné osoby ze závěti původní vlastnice, tato závěť nebyla "publikována", a to ani dodatečně. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, změnil rozsudek soudu prvního stupně svým rozsudkem ze dne 11. 5. 1995 tak, že žalobu na určení neplatnosti dohody o vydání zamítl s tím, že ustanovení §42 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, se netýká případu, kdy došlo k uzavření dohody o vydání věci podle restitučního zákona a že nejde o případ porušení ustanovení omezujícího smluvní volnost účastníků takové dohody, neboť ustanovení restitučního zákona, o něž se uzavření dohody opírá, nezakazují s věcí nakládat, takže dohodu o vydání věcí osobě, o níž se později ukáže, že není osobou oprávněnou, nelze považovat za neplatnou. Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, rozsudkem ze dne 15. 6. 1999 rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 11. 5. 1995 zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že dohoda o vydání věci podle restitučního zákona je smlouvou o převodu vlastnictví, že ustanoveními omezujícími smluvní volnost účastníků smlouvy ve smyslu §42 zákona č. 283/1993 Sb. je třeba rozumět kogentní ustanovení právního předpisu. Nejvyšší soud ČR vyslovil názor, že ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je normou kogentní, která dovoluje vydat věc pouze osobě oprávněné. Dovodil, že dohoda o vydání věci je neplatná podle §39 občanského zákona, pokud na jejím základě byly vydány věci osobě uplatňující právo na vydání věcí, aniž by tato osoba naplňovala předpoklady oprávněné osoby vymezené v §3 restitučního zákona. Městský soud v Praze ve svém ústavní stížností napadeném rozsudku ze dne 7. 12. 1999 pak podle §219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. 10. 1994, když dospěl k závěru, že odvolání druhé žalované - stěžovatelky - a prvního žalovaného, který se k odvolacímu návrhu druhé žalované připojil, není důvodné. Konstatoval, že jestliže na základě provedených skutkových zjištění soud prvního stupně dovodil, že žalovanými uzavřená dohoda o vydání věci ze dne 1. 7. 1992 je pro rozpor se zákonem neplatná, je jeho rozhodnutí správné, neboť je v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu ČR. Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky do rozsudku odvolacího soudu ze dne 7. 12. 1999 svým usnesením ze dne 23. 3. 2000, čj. 22 Cdo 612/2000 - 104, jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že nebyly naplněny předpoklady přípustného dovolání uvedené v §238 odst. 1 písm. b) anebo v §239 odst. 1, 2 o. s. ř. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 14 C 117/94, jakož i s obsahem spisu bývalého Státního notářství v Berouně, sp. zn. D 76/59, dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je důvodná, neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 1999, tak i rozsudkem Obvodního soudu v Praze 2 ze dne 24. 10. 1994, byl porušen článek 11 odst. 1 a článek 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Z obsahu připojeného spisu bývalého Státního notářství v Berouně je patrno, že nemovitost (která je předmětem dohody o vydání nemovitostí dle restitučního zákona) při projednávání dědictví po F. C., zemřelé dne 8. 1. 1959, přešla na stát jako odúmrť, když z dědického řízení vyplynulo, že zemřelá několik let před svou smrtí (od r. 1952 do 8. 1. 1959) žila ve společné domácnosti se svou neteří - matkou stěžovatelky - B. K-ovou. Tato okolnost v dědickém řízení nebyla vzata v úvahu, přestože matka stěžovatelky se měla stát ze zákona dědičkou majetku, jehož vlastnicí se stala okamžikem smrti zůstavitelky F. C. Jestliže tedy předmětná nemovitost byla označena jako odúmrť a jako taková přešla na stát, stalo se tak neoprávněně, v důsledku porušení ústavního práva vlastnit majetek a porušení ústavního práva, jímž se dědění zaručuje. Podle §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zmírnění následků majetkových a jiných křivd, způsobených mj. občanskoprávními úkony, k nimž došlo v rozhodném období, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, spočívá mj. ve vydání věci, byl-li důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Ústavní soud považuje za potřebné zdůraznit, že v řízení, které bylo vedeno před soudem prvního stupně (jež bylo zakončeno rozsudkem ze dne 24. 10. 1994) a soudem odvolacím (jež bylo zakončeno rozsudkem ze dne 7. 12. 1999), jehož předmětem byla neplatnost dohody o vydání nemovitosti ze dne 1. 7. 1992, jde o posouzení oprávněnosti nároků dle restitučního zákona č. 87/1991 Sb., které sledují odstranění křivd způsobených v minulosti státem. Je namístě přistupovat k věci tak, aby nedocházelo k nevstřícnému, formalistickému postupu soudu, který hrozí případnou další křivdou. V rámci posouzení tohoto konkrétního případu Ústavní soud dospěl k závěru, že v řízení před obecnými soudy došlo k nesprávné aplikaci ustanovení §6 odst. 2 v návaznosti na ustanovení §2 odst. 1 písm. c) a odstavce třetího výše citovaného ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., jehož důsledkem bylo odepření statutu oprávněné osoby stěžovatelce z důvodu právního nástupnictví po zemřelé (16. 9. 1991) oprávněné osobě, kterou byla její matka B. K-ová. Pokud Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí vycházel z jiného závěru, neposkytl zatím dostatečnou ochranu právům stěžovatelky, a proto bylo napadené rozhodnutí pro rozpor s články 11 a 36 a násl. Listiny základních práv a svobod Ústavním soudem zrušeno (§82 odst. 1, 3a zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 16. ledna 2002