ECLI:CZ:US:2002:1.US.154.01
sp. zn. I. ÚS 154/01
Usnesení
I. ÚS 154/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. K., zastoupeného JUDr. K. P., advokátem, proti pravomocnému usnesení Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, ze dne 8. 12. 2000, sp. zn. 2338/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 3. 2001, a doplněna dne 17. 5. 20001, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, ze dne 8. 12. 2000, sp. zn. 2338/2000.
Stěžovatel podal dne 8. 7. 1998 oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin krádeže a následně i vydírání (§158 odst. 1 trestního řádu). Již uvedeného dne a posléze v dalších písemných podáních stěžovatel oznámil, že věci mu byly odcizeny konkrétní osobou a že byly odcizeny věci i dalším osobám, a to jeho matce a firmě. Později oznámení doplnil s tím, že byl vydírán osobou, která ukradené věci z bytu pomáhala krást. Orgány činné v trestním řízení se dle stěžovatele uvedenými skutečnostmi a podáními nezabývaly a věc odložily, aniž by byly vyslechnuty všechny poškozené osoby. Oznámení bylo odloženo usnesením Policie ČR, Obvodního oddělení Frýdlant nad Ostravicí ze dne 4. 11. 1998 pod sp. zn. ORFM-420/00FR-Tč-98. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dne 19. 11. 1998 stížnost, kterou pak odůvodnil podáním ze dne 30. 11. 1998. Tato stížnost byla zamítnuta usnesením Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku ze dne 15. 1. 1999, sp. zn. Zn 2338/98, aniž by se vypořádalo s námitkami stěžovatele na porušení platných právních předpisů a způsob vedení šetření oznámení. Proto stěžovatel podal na průběh šetření několik stížností, včetně stížnosti k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci ze dne 25. 1. 1999.
Dne 19. 3. 1999 bylo stěžovateli Krajským státním zastupitelstvím v Hradci Králové sděleno, že shledalo vydaná usnesení o odložení věci za předčasná a nařídilo pokračovat v šetření. V měsíci červnu a říjnu roku 2000 byl stěžovatel vyzván policií k doplnění trestního oznámení, když předtím byla vyslechnuta další poškozená osoba (paní K.) pouze jako svědek, nikoli jako poškozená. Stěžovatel reagoval tak, že ve svých podáních ze dne 25. 6., 7. 7., a 6. 10. 2000 sdělil, že nadále nemá důvěru v uvedený orgán a osoby, které porušují platné zákony. Nato pak dne 18. 10. 2000 vydala Policie ČR, Obvodní oddělení ve Frýdlantě na Ostravicí usnesení, kterým věc opětovně odložila. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost, která byla zamítnuta usnesením okresního státního zastupitelství, později napadeným ústavní stížností. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvedl, že požádal dne 22. 12. 2000 a 18. 1. 2001 státního zástupce, dozorujícího tuto věc o vyjádření; ten však do dne podání ústavní stížnosti nereagoval.
Stěžovatel je přesvědčen, že okresní státní zastupitelství se vůbec nezabývalo věcnými stránkami stížností napadeného usnesení ani porušením základních zásad trestního řízení. Dle názoru stěžovatele došlo postupem orgánů činných v trestním řízení k porušení jeho základních lidských práv zaručených čl. 2 odst. 4, čl. 10. Ústavy ČR, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 10 Listiny základních práv a svobod.
K žádosti Ústavního soudu se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřilo Okresní státní zastupitelství Frýdek-Místek. Z obsáhlého vyjádření zejména vyplývá, že trestní oznámení stěžovatele směřovalo proti D. T., s níž stěžovatel žil jako druh ve společné domácnosti nejméně do konce roku 1997. Poté jmenovaná byt nadále užívala, přičemž k majetkovému vypořádání mezi nimi nedošlo. Dne 8. 7. 1998 stěžovatel dle svého tvrzení zjistil vystěhování věcí a zařízení domácnosti z bytu v hodnotě 74 167 Kč. Věc byla po prošetření policejním orgánem odložena s odůvodněním, že vzájemné majetkové vypořádání nutno řešit v řízení ve věcech občanskoprávních. Naposled ve věci rozhodovalo Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové, které se neztotožnilo se stanoviskem dozorového státního zástupce, obsaženým v napadeném usnesení ze dne 8. 12. 2000, proti kterému směřuje ústavní stížnost. Z písemného pokynu Krajského státního zastupitelství ze dne 14. 5. 2001 pro okresní státní zastupitelství vyplývá, že je nutné pokračovat v prověřování trestního oznámení stěžovatele. Pokyn byl posléze splněn dozorovým státním zástupcem dne 30. 5. 2001, kdy byl spisový materiál s podrobným písemným pokynem zaslán zpět Policii ČR a současně byla policejnímu orgánu stanovena lhůta ke splnění pokynu do 30. 7. 2001.
Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti, napadeného usnesení, a s přihlédnutím k vyjádření Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především napadá postup policejních orgánů při prověřování jeho trestního oznámení. Podle §158 odst. 1 trestního řádu (ve znění účinném před poslední novelou) jsou státní zástupce, vyšetřovatel a policejní orgán povinni přijímat oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin a co nejrychleji je vyřizovat. K tomu opatřují potřebné podklady a nezbytná vysvětlení a zjišťují a zajišťují stopy trestného činu (§158 odst. 3 trestního řádu). Pokud orgány činné v trestním řízení dospějí k závěru, že ve věci nejde o podezření z trestného činu, věc usnesením odloží. V daném případě se tak stalo usnesením policejního orgánu ze dne 18. 10. 2000, proti němuž podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Okresního státního zastupitelství Frýdek-Místek zamítnuta dne 8. 12. 2000. Podle sdělení okresního státního zastupitelství však krajské státní zastupitelství pokynem ze dne 14. 5. 2001 nařídilo pokračovat v prověřování trestního oznámení stěžovatele.
Ústavní soud, jak již mnohokrát ve své judikatuře zdůraznil, důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů, a proto v souzené věci neshledal důvod do probíhajícího prověřování trestního oznámení stěžovatele jakýmkoliv způsobem zasahovat. Tato ústavní stížnost stěžovatele totiž směřuje proti rozhodnutí o odložení trestního oznámení, které však není konečné a překážku věci rozhodnuté netvoří.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. dubna 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu