ECLI:CZ:US:2002:1.US.158.02
sp. zn. I. ÚS 158/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele K. P. (nyní W. P.), zastoupeného advokátem JUDr. Lubomírem Müllerem se sídleni v Praze, Bryksova 939/37, proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 11. 2001, sp. zn. Nt 1304/2001, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným usnesením uznal Okresní soud v Pardubicích stěžovatele povinným, aby podle ustanovení §152 odst. 1 písm. d) trestního řádu nahradil náklady trestního řízení stanovené paušální částkou 3.000,- Kč. V odůvodnění tohoto usnesení soud uvedl, že podle §19 odst. 1 zákona č. 119/90 Sb., o soudní rehabilitaci, je ten, kdo podal návrh na zahájení přezkumného řízení, který byl jako zcela nedůvodný pravomocně zamítnut, povinen nahradit státu náklady řízení a to paušální částkou stanovenou zvláštním předpisem - vyhláškou ministerstva spravedlnosti ČR č. 312/1995 Sb.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecný soud porušil napadeným usnesením jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na řádné projednání věci soudem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle mínění stěžovatele mu soud stanovil zaplatit náklady řízení navzdory tomu, že v daném řízení nebyl shledán vinným. Je přesvědčen, že soud neměl důvod vyměřovat mu paušální částkou náhradu nákladů řízení, když jeho návrh nebyl odmítnut jako "zcela nedůvodný", nýbrž jej soud odmítl pro opožděnost. Stěžovatel se dále domnívá, že soud pochybil i tím, že mu příslušnou částku vyměřil podle vyhlášky ministerstva spravedlnosti ČR č. 312/1995 Sb., byt' v poznámce pod čarou 1) v §19 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci je odkaz na zvláštní právní předpis - vyhlášku ministerstva spravedlnosti ČSR č. 66/1980 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení. Má zato, že soud nemůže ukládat povinnosti podle jiných zvláštních předpisů, než na které zákon výslovně odkazuje a i když byla citovaná vyhláška č. 66/1980 Sb. zrušena, uvedená poznámka pod čarou novelizována nebyla.
Stěžovatel proto navrhl, aby bylo usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 11. 2001, sp. zn. Nt 1304/2001, zrušeno.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR je jeho úkolem toliko ochrana ústavnosti. Není vrcholnou instancí v systému obecného soudnictví a není součástí soustavy obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. 1 Ústavní soud musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny).
Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.
Ústavní soud usuzuje, že se v daném případě jedná toliko o výklad běžného zákona, konkrétně zákona o soudní rehabilitaci §19 odst. 1 ve vztahu k ustanovení §152 odst. 1 písm. d) trestního řádu, jenž ústavněprávní roviny nedosahuje. Z obsahu spisu je zřejmé, že stěžovatel v dané věci zmeškal lhůtu pro podání návrhu na soudní rehabilitaci (§6 zákona o soudní rehabilitaci), takže nesplnil základní formální podmínku jeho projednání. Obecný soud se proto nemohl věcně zabývat odsuzujícím rozsudkem Vojenského soudu v Pardubicích ze dne 26. 1. 1960, sp. zn. 3 T 4/60, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti dle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Je zcela zřejmé, že stěžovatel - byt pro formální (leč zásadní) nedostatek - v řízení úspěšný nebyl, takže původní pravomocný rozsudek, jímž byl uznán vinným, nedoznal změny [srov. §152 odst. 1 písm. d) trestního řádu]. V této souvislosti nelze přehlédnout, že podle ustanovení §6 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, zmešká-li oprávněná osoba z důležitého důvodu lhůtu k podání návrhu na zahájení řízení, může požádat o navrácení lhůty do jednoho měsíce od pominutí překážky, nejpozději však do tří let ode dne účinnosti tohoto zákona. Takový návrh však stěžovatel - podle obsahu spisu - neučinil. Proto Okresní soud v Pardubicích vyšel při stanovení povinnosti k náhradě nákladů trestního řízení z ustanovení §152 odst. 1 písm. d) trestního řádu. Stěžovatel se tedy mylně domnívá, že protiústavnost napadeného rozhodnutí lze spatřovat toliko v ,jeho odlišném názoru na interpretaci a aplikaci jednoduchého práva. Ústavní soud má zato, že Okresní soud v Pardubicích postupoval ústavně zcela konformním způsobem, v souladu s procesními předpisy stanovenými zákonem a že při výkladu a aplikaci tzv. jednoduchého práva z ústavněprávního hlediska nepochybil.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku týkající se poznámek pod čarou u §19 cit. zákona, Ústavní soud připomíná, že "Poznámky pod čarou či vysvětlivky nejsou normativní, přesněji závaznou součástí pravidla chování. Proto stejně jako jiné části právního předpisu, jejichž posláním je zlepšit přehlednost předpisu a orientaci v právním řádu (nadpis právního předpisu, označení částí, hlav, dílů, oddílů, paragrafů), jsou pouhou legislativní pomůckou, která nemůže být závazným pravidlem pro výklad právního předpisu a stanovení pravidel chování. Pokud právní předpis nehodlá stanovit takové pravidlo přímo, musí odkázat na jiný předpis nebo jinou formu vyjádření pravidel chování (obyčej, smlouva, morální pravidla, cizí právní předpis atd.)...." [srovnej nález sp. zn. 11 ÚS 485/98, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 16, Praha, C.H.Beck, 2000, str. 259 a násl.].
V souzené věci Okresní soud v Pardubicích správně použil vyhlášku č. 312/1995 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení. Z ústavněprávního hlediska nelze tedy - ani v tomto směru podle přesvědčení Ústavního soudu - napadenému usnesení nic vytknout.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že čl. 6 Úmluvy ani čl. 36 odst. 1 Listiny, jichž se stěžovatel dovolává, ani jiná základní práva a svobody stěžovatele, porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [§43 odst. 2 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu