ECLI:CZ:US:2002:1.US.160.02
sp. zn. I. ÚS 160/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti P. k., s. r. o., zastoupené advokátem JUDr. R. O., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1484/2001, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §203 odst. 1, věty druhé (" Odvolání vedlejšího účastníka není přípustné, jestliže se jím podporovaný účastník odvolání vzdal nebo jestliže s odvoláním vedlejšího účastníka nesouhlasí.") zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení §§203 odst. 1, věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, se odmítá, neboť nebyl shledán rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením ve výroku druhém Nejvyšší soud ČR ve věci žalobce J., výrobního družstva, rozhodl, že dovolání do výroku o odmítnutí odvolání P. k., s. r. o., (dále jen "P. k.") se zamítá.
V odůvodnění usnesení Nejvyšší soud ČR uvedl, že Okresní soud v Písku (dále "soud prvního stupně") svým usnesením ze dne 6. 2. 2001, čj. 5 C 682/2000 - 49, připustil, aby do řízení na straně žalovaného vstoupila označená P. k.. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání obou účastníků proti usnesení prvního stupně usnesením ze dne 5. 4. 2001, čj. 7 Co 683/2001 - 58 , usnesení prvostupňového soudu ze dne 6. 2. 2001 změnil tak, že vstup P. k. do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného se nepřipouští, a usnesením ze dne 5. 4. 2001, čj. 7 Co 682/2001 - 62, odmítl odvolání Mgr. R. Š. a P. k. a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolání P. k. odmítl z důvodu, že v době podání odvolání nebylo pravomocně rozhodnuto o vedlejším účastenství této společnosti na straně žalovaného s tím, že vedlejší účastník se v daném případě stává účastníkem řízení až vykonatelností usnesení, jímž bylo rozhodnuto o přípustnosti vedlejšího účastenství podle
§93 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 5. 4. 2001, čj. 7 Co 682/ 2001 - 62, podala P. k. dovolání z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud ČR výše označeným usnesením dovolání zamítl a uvedl, že toto dovolání není opodstatněné, neboť odvolání, které podala P. k., bylo provedeno nelegitimovaným subjektem, jelikož s tímto odvoláním nesouhlasil žalovaný, na jehož straně P. k. jako vedlejší účastník vystupovala.
Stěžovatel ve včas doručené ústavní stížnosti uvádí, že výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 a čl. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále článků 36, 37 a 38 Listiny. Stěžovatel ve své stížnosti jednak upozorňuje na nesprávné poučení účastníků v řízení před odvolacím soudem a dále uvádí, že protiústavnost napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR spatřuje v tom, že ustanovení §203 odst. 1 o. s. ř. ve vztahu k §93 odst. 3 o. s. ř. je v rozporu s ústavním pořádkem, pokud neumožní vedlejšímu účastníku právě v takových případech, jako je tento, podat samostatně odvolání. Podle stěžovatele by mělo být věcí soudů posoudit podle okolností případu, zda nemůže vedlejší účastník podat samostatně odvolání, a proto také navrhl zrušení příslušného ustanovení §203 odst. 1 o. s. ř.
K návrhu stěžovatele na zrušení shora uvedené části ustanovení §203 o. s. ř. Ústavní soud ČR uvádí, že lze podat návrh na zrušení zákona pouze v rámci řízení o tzv. konkrétní kontrole norem, a to podle ustanovení §64 odst. 1 písm. d) ve spojení s §74 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu. Základním procesním předpokladem, který musí být splněn, aby se Ústavní soud v těchto případech mohl zabývat návrhem na zrušení zákona meritorně, je to, že uplatněním napadeného zákonného ustanovení nastala skutečnost, tj. zásah do základních práv, který je předmětem ústavní stížnosti.
Smyslem vedlejšího účastenství je dle právní teorie "pomoc ve sporu". Již komentář k civilnímu řádu soudnímu (zákon č. 113/1895 ř. z.) uvádí, že vedlejší účastník (intervent) je jen pomocníkem strany a jeho procesní úkony jsou však pro hlavní stranu právně účinné jen potud, pokud neodporují jejímu vlastnímu procesnímu jednání. Pánem sporu nepřestává být hlavní strana, která svými dispozičními úkony může i proti vůli vedlejšího účastníka zamezit dalšímu vedení sporu, tím spíše způsobit, aby v dalším řízení nebylo pokračováno, pokud v tom spatřuje svůj zájem. Případný zájem vedlejšího účastníka musí ustoupit zájmu hlavní strany.
Vzhledem k tomu, že byla napadena protiústavnost výše uvedené části ustanovení §203 odst. 1 o. s. ř., zabýval se Ústavní soud ČR tímto tvrzením, které ovšem stěžovatel nekonkretizoval, neboť neuvedl, se kterými konkrétními ustanoveními právních předpisů tvořících ústavní pořádek ČR je napadené ustanovení v rozporu.
Napadenou část ustanovení §203 odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud ČR přezkoumal co do souladu s čl. 36 Listiny a dospěl k tomu, že napadené ustanovení s citovaným ustanovením Listiny zjevně v rozporu není, neboť jde o tradiční procesní institut, jehož smysl je uveden shora. Proto návrh na zrušení části ustanovení §203 odst. 1 o. s. ř. dle §43 odst. 2 písm. b) odmítl.
Úkolem Ústavního soudu ČR je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud ČR není součástí soustavy obecných soudů, jimž není ani nadřízen. Ústavní soud není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak již Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva."
Vzhledem k výše uvedenému postavení a funkci Ústavního soudu, zabýval se tento otázkou, zdali obecné soudy, resp. Nejvyšší soud ČR, svým postupem a vydaným rozhodnutím neporušil některá kogentní ustanovení jednoduchého práva, v tomto případě zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř. V tomto směru Ústavní soud ČR konstatuje, že Nejvyšší soud ČR v napadeném usnesení správně vycházel z toho, že dle §203 odst. 1 in fine o. s. ř., vedlejší účastník může v rozsahu legitimace účastníka, na jehož straně vystupuje, podat sám odvolání, avšak za předpokladu, že účastník s tímto odvoláním souhlasí. V daném případě však žalovaný s odvoláním vedlejšího účastníka nesouhlasil.
Pokud tedy Nejvyšší soud ČR usnesením dovolání jako neopodstatněné zamítl, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že Nejvyšší soud ČR postupoval zcela v souladu s citovanými kogentními ustanoveními "jednoduchého" práva a v napadeném usnesení nelze spatřovat protiústavní zásah do základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu