ECLI:CZ:US:2002:1.US.167.02
sp. zn. I. ÚS 167/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti Z.D., zastoupeného advokátem JUDr. Z. H., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. 11 Co 90/2001, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §13 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Návrh na zrušení ustanovení §13 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
II. Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 13. 11. 2000, sp. zn. 9 C 101/99, ve věci žalobce J. Ž. proti žalovanému (stěžovateli) rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci částku 446.104 Kč a zároveň zamítl návrh na zaplacení příslušenství z této částky.
V odůvodnění rozsudku soud konstatoval, že žalobce se stal na základě singulární sukcese oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 42/1992. Podle ustanovení §13 odst. 3 tohoto zákona může být žalobci vypořádán majetkový podíl v plné výši po 7 letech od schválení transformačního projektu (14. 11. 1992), tzn. v daném případě po 14. 11. 1999. Protože prý z ustanovení §13 odst. 2 a 3 cit. zákona vyplývá, že oprávněné osobě nemusí být její majetkový podíl "vydán", nýbrž "vypořádán" (což platí od nabytí účinnosti zákona č. 144/1999 Sb.), musí být věřiteli "majetkový podíl vypořádán nikoliv zásadně v penězích, ale musí mu být poskytnut takový majetkový ekvivalent, vyjadřující celkovou hodnotu majetkového podílu". Mezi účastníky tedy údajně existuje závazkový právní vztah, ve kterém může dlužník (stěžovatel) plnit svůj závazek více způsoby a protože dohoda účastníků ani zákon nestanoví pořadí výběru plnění, přísluší dle ustanovení §561 odst. 1 občanského zákoníku právo volby dlužníkovi a věřitel je povinen přijmout zvolený předmět plnění. V souzené věci však stěžovatel zvolil jako způsob vypořádání vydání 3/20 zemědělsko-hospodářské budovy; tu prý žalobce nepotřebuje, nemovitost se nachází 8 km od místa jeho bydliště a další podíly na ní měly být vydány dalším věřitelům. Takový způsob vypořádání není podle okresního soudu v souladu s dobrými mravy (§3 občanského zákoníku) a proto soud rozhodl shora uvedeným způsobem.
Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem napadenou část shora citovaného rozsudku Okresního soudu v Klatovech potvrdil.
Konstatoval totiž, že vypořádání podle zákona č. 42/1992 Sb. může mít "rozmanitou podobu, pokud bude výrazem shodné vůle účastníků právního vztahu". Jestliže však takové dohody dosaženo není a pokud stěžovatel nabízel vypořádání způsobem pro žalobce nepřijatelným, zakládá prý §13 odst. 3 cit. zákona nárok na zaplacení peněžního ekvivalentu majetkového podílu.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že napadený rozsudek krajského soudu považuje za nepřesvědčivý a nepřezkoumatelný. Namítá, že majetkový podíl je nutno charakterizovat jako závazkový právní vztah, kdy oprávněná osoba je v postavení věřitele, má nárok na "vypořádání" majetkového podílu a družstvo v postavení dlužníka má povinnost tento závazek vypořádat. Nic bližšího ze zákonné úpravy údajně nelze dovodit a "zejména není žádným právním předpisem určen způsob vypořádání (plnění) majetkového podílu". Původní dikce §13 transformačního zákona stanovila povinnost "vydat majetkový podíl" a k nahrazení těchto slov povinností "vypořádat" majetkový podíl došlo až zákonem č .144/1999 Sb. K vypořádání majetkového podílu prý může dojít různými způsoby - penězi, věcmi, majetkovými právy či jinými majetkovými hodnotami. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na ustanovení §561 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož "lze-li závazek splnit více způsoby, má právo volby dlužník, nebylo-li dohodnuto jinak". Stěžovatel dovozuje, že povinnost peněžitého plnění by měla být stanovena tehdy, jestliže by povinná osoba odmítla majetkový podíl oprávněné osoby vypořádat, a to zcela nebo jen zčásti, v žádném případě však ne tehdy, jestliže povinná osoba poskytla plnění, jež ve své hodnotové sumarizaci vyjadřuje celek vypořádávaného majetkového podílu. Krajský soud v napadeném rozsudku nijak neodůvodnil, proč neaplikoval ustanovení §561 občanského zákoníku, čímž se prý dopustil libovůle v rozhodování.
Stěžovatel dále namítá, že zemědělská družstva nejsou při stávající hospodářské situaci schopna vypořádat všechny oprávněné osoby v peněžité formě. Pokud by proto byla povinna k peněžitému plnění, byla by schopna touto formou vypořádat pouze některé oprávněné osoby, poté by musela na sebe podat návrh na prohlášení konkurzu a tím by byla nastolena nerovnost mezi jednotlivými oprávněnými osobami. Přitom smyslem transformačního zákona není pouze umožnění alternativní zemědělské výroby mimo existující zemědělská družstva, nýbrž také zachování družstev tak, aby byla schopna další činnosti. Stěžovatel proto tvrdí, že vypořádání majetkových podílů peněžitou formou bude zpravidla v rozporu s dobrými mravy.
Ze všech uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že napadeným rozsudkem Krajský soud v Plzni porušil čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto navrhl jeho zrušení.
Stěžovatel zároveň uvádí, že ustanovení §13 odst. 2 a 3 zákona č. 42/1992 Sb. je v rozporu s preambulí Ústavy, s čl. 1 Listiny a s čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a navrhl jejich zrušení. To proto, že napadené ustanovení stanoví nárok na vypořádání majetkových podílů pouze pro osoby, které se nestaly členy právnické osoby podle transformačního projektu. Osoby, které se staly členem transformované právnické osoby, tak jsou údajně diskriminovány právě z důvodu jejich účastenství na této právnické osobě.
III.
Ústavní soud se nejprve zabýval návrhem stěžovatele na zrušení ustanovení §13 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, neboť podstata ústavní stížnosti podané ve smyslu ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, směřuje i proti tomuto ustanovení. Znění napadených ustanovení je následující:
"(2) Pokud se oprávněná osoba nestane účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu a je podnikatelem v oboru předmětu činnosti výrobního nebo spotřebního družstva nebo provozuje zemědělskou výrobu v případě zemědělského družstva, musí jí být majetkový podíl vypořádán do 90 dnů ode dne, kdy oprávněná osoba o vypořádání písemně požádala.
(3) Pokud se oprávněná osoba nestane účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu a není podnikatelem ve smyslu odstavce 2, může jí být vypořádán majetkový podíl v plné výši po sedmi letech od schválení transformačního projektu, pokud se oprávněná osoba po schválení transformačního projektu nedohodne s družstvem nebo jeho právním nástupcem jinak."
V této souvislosti Ústavní soud především odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž v řízení o kontrole norem preferuje ústavně konformní výklad právních předpisů před jejich derogací. Jestliže tedy napadené ustanovení právního předpisu umožňuje několik způsobů interpretace, z nichž alespoň jeden je v souladu s ústavními kautelami, není důvod k jeho zrušení, neboť orgány veřejné moci jsou povinny je interpretovat ústavně konformně.
Rovněž v souzené věci z tohoto názoru Ústavní soud vycházel.
Podstata námitek stěžovatele proti napadeným zákonným ustanovením spočívá v tom, že prý představuje diskriminační opatření, jelikož stanoví nárok na vypořádání majetkových podílů toliko pro ty osoby, které se nestaly členy právnické osoby podle transformačního projektu. Osoby, které se staly členem transformované právnické osoby, tak prý jsou z důvodu svého členství v nerovnoprávném postavení s ostatními oprávněnými osobami.
K tomu Ústavní soud především uvádí, že stěžovatelův návrh na zrušení citovaných ustanovení transformačního zákona byl podán v rámci tzv. konkrétní kontroly norem podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu. Základním předpokladem tohoto typu řízení je skutečnost, že "uplatněním" napadených ustanovení "nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti". V daném případě je však stěžovatelem samotné transformované družstvo a nikoliv oprávněná osoba, která je členem transformovaného družstva. Je tedy zřejmé, že vznesená námitka ohledně diskriminace členů družstev je - ve vztahu k osobě stěžovatele - již z tohoto důvodu zjevně neopodstatněná, jelikož tvrzená diskriminace se jej bezprostředně nedotýká.
Ústavní soud dále nemohl přehlédnout samotný smysl transformačního zákona a povahu družstev. Podle ustanovení §221 odst. 1 obchodního zákoníku je totiž družstvo "společenstvím neuzavřeného počtu osob založeným za účelem podnikání nebo zajišťování hospodářských, sociálních anebo jiných potřeb svých členů". Úkolem a smyslem zákona č. 42/1992 Sb. bylo vyřešit a vypořádat majetkové vztahy v družstvech, což bylo nezbytné s ohledem na politické a ekonomické poměry po roce 1989. V oblasti zemědělských družstev bylo klíčovým úkolem provést narovnání některých vztahů, vzniklých v důsledku násilné kolektivizace, systematicky prováděné v období komunistického totalitního režimu.
V rámci vypořádání majetkových podílů oprávněných osob zvolil zákonodárce řešení, podle něhož - poněkud zjednodušeně řečeno - osobám, které se nestaly účastníky transformovaného družstva, musel být majetkový podíl vydán (vypořádán) v rámci zákonných lhůt, a to v závislosti na tom, zda oprávněná osoba je či není podnikatelem v příslušném předmětu činnosti. Osoby, které se staly účastníky transformovaného družstva, přitom nárok na vypořádání svého majetkového podílu v rámci režimu napadených ustanovení §13 odst. 2 a 3 zákona č. 42/1992 Sb. nemají. V této skutečnosti však Ústavní soud nespatřuje rysy diskriminace, neboť je - podle jeho názoru - nutno vycházet z toho, že každá oprávněná osoba měla možnost výběru pro řešení vypořádání svého majetkového podílu v družstvu, a to v závislosti na konkrétních okolnostech: buď se stát účastníkem transformovaného subjektu či naopak se tímto účastníkem nestát. Je totiž třeba vycházet i z toho, že základní kapitál družstva tvoří souhrn členských vkladů, k jejichž splacení se zavázali členové družstva (§223 odst. 1 obchodního zákoníku). Navíc - jak ostatně uvádí (byť v poněkud jiné souvislosti) i sám stěžovatel - úkolem transformačního zákona není jen umožnění alternativní zemědělské výroby mimo existující družstva, nýbrž i zachování družstev, schopných samostatné činnosti. Tento cíl by mohl být jen obtížně naplněn, jestliže by nárok na vypořádání majetkového podílu ex lege vznikl i v případě všech členů transformovaných družstev.
Ústavní soud dále připomíná, že pokud stěžovatel nesouhlasí s tím, že citovaná ustanovení obsahují - namísto dřívějšího pojmu "vydání" - pojem "vypořádání majetkového podílu" a pokud brojí proti způsobu interpretace pojmu vypořádání v této konkrétní věci, nezbývá než pro stručnost odkázat na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 3/2000 Sb. Tímto nálezem Ústavní soud zamítl návrh na zrušení slov "vypořádán" a "vypořádání" v §13 odst. 2 a 3 zákona č. 42/1992 Sb., "neboť dospěl k závěru, že tato legislativní úprava není protiústavní, když při ústavně konformní interpretaci a aplikaci této právní normy nedojde k porušení vlastnických práv oprávněných osob".
Protože Ústavní soud neshledal důvod se od citovaného právního názoru odchýlit, dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že návrh na zrušení ustanovení §13 odst. 2 a 3 zákona č. 42/1992 Sb. je zjevně neopodstatněný. Z tohoto důvodu jej odmítl [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
IV.
Ohledně vlastní ústavní stížnosti, kterou stěžovatel brojí proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Plzni, Ústavní soud shledal, že podstata námitek stěžovatele se koncentruje na otázku interpretace pojmu "vypořádání" v ustanovení §13 zákona č. 42/1992 Sb. Stěžovatel totiž v zásadě uvádí pouze jednotlivé důvody, pro které by k vypořádání majetkového podílu mělo dojít ve formě peněžitého plnění toliko tehdy, jestliže by povinná osoba odmítla majetkový podíl oprávněné osoby vypořádat (a to zcela nebo jen zčásti), nikoli však tehdy, jestliže by povinná osoba poskytla plnění ve výši vypořádávaného majetkového podílu.
K těmto námitkám Ústavní soud v první řadě připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Jeho úkolem proto není a nemůže být sjednocování interpretace jednoduchého práva, kam podstata stížnosti zjevně směřuje.
Z ústavního hlediska Ústavní soud usuzuje, že obecné soudy interpretovaly citované ustanovení transformačního zákona ústavně konformně. Okresní soud v Klatovech sice akceptoval názor, že pojem "vypořádání" nemusí nutně znamenat vypořádání ve formě peněžitého plnění, nicméně v této konkrétní věci způsob vypořádání, navržený stěžovatelem, považoval za odporující principu dobrých mravů a proto jej neakceptoval a rozhodl o povinnosti peněžitého plnění. Rovněž v právním názoru Krajského soudu v Plzni - podle něhož předmětné vypořádání může mít rozmanitou podobu a teprve pokud není možná dohoda mezi transformovaným subjektem a oprávněnou osobou a pokud stěžovatel oprávněné osobě nabízel nepřijatelný způsob vypořádání, zakládá ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 nárok na zaplacení peněžního ekvivalentu majetkového podílu - neshledal Ústavní soud rysy, svědčící pro to, že by vybočoval z mezí ústavnosti.
Jinak řečeno, oba obecné soudy vycházely z toho, že pojem "vypořádání" umožňuje provést vypořádání majetkového podílu v různých formách, leč v předmětné konkrétní věci zvolily - ze shora popsaných důvodů - formu vypořádání v peněžité podobě. Jak okresní, tak i krajský soud tedy v této konkrétní věci pouze interpretovaly citované ustanovení jednoduchého zákona. Proto je zřejmé, že obecné soudy zmíněná základní práva stěžovatele, jichž se dovolává (vlastnické právo a právo na spravedlivý proces), zjevně neporušily.
Ústavní soud závěrem uvádí, že podstatou ústavní stížnosti je snaha o přehodnocení právních závěrů obecného soudu, což však - vzhledem k výše uvedenému poslání Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (a nikoliv zákonnosti) - Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.
Proto Ústavní soud odmítl rovněž mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků i ústavní stížnost jako návrh, který je zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znějí pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu